P

paradigmatický
Týkající se "vertikálních" vztahů ekvivalence ve formálním lingvistickém schématu struktury. Paradigmatické výrazy se mohou vzájemně nahrazovat, aniž dochází ke změně struktury, a proto mohou být uvažovány jako různí členové téže (paradigmatické) třídy. Srv. syntagmatický.
paradoxy, antinomie
Úvahy, vedoucí ke sporu. Např. a) Grellingův paradox: adjektivum "heterologický" má vlastnost, kterou samo vyjadřuje, tj. je autologické, pak ovšem není heterologické, nemá vlastnost, kterou vyjadřuje, a tedy je heterologické. b) lháře: Kréťan praví: všichni Kréťani jsou lháři. c) Russellův paradox: množina všech normálních množin (tj. těch, které nejsou prvkem sebe sama) je normální právě tehdy, když není normální. Tzv. sémantické paradoxy (např. a,b,) lze odstranit rozlišením objektového jazyka a metajazyka. Tzv. logické paradoxy (např. c) lze odstranit rozlišováním hierarchie typů (viz teorie typů). Paradoxy jsou vždy patrné v synchronní rovině. Týkají-li se diachronních reálných pochodů (např. rozumění, viz též hermeneutika), řeší se iterací (např. hermeneutický kruh).
paralingvistika
Zabývá se významuplnými výrazy, které jsou součástí komunikace, nikoliv však součástí jazyka v užším smyslu, např. gesta, grimasy, tón hlasu atd. Tvoří "okolí" jazyka při jeho aktuálním použití.
parole (mluva)
Saussurův termín pro aktuální jazykové chování individuálních uživatelů jazyka, na rozdíl od abstraktního jazykového systému (langue), viz též performance.
petitio principii
Argumentace kruhem. ("Mojžíš měl božské vnuknutí, neboť to říká Bible. Bible je hodnověrná, neboť ji psal Mojžíš, inspirovaný Bohem.") Viz klam.
percepce
Aktivně chápané vnímání, na rozdíl od pasivněji zbarveného pojmu recepce - přijímání.
percipient
vnímatel
Percipientem je v komunikativní situaci každý, kdo aktivně vnímá obsahy (významy) a okolnosti komunikativní situace. Vedle mluvčího je to především konzument, posluchač, čtenář, divák, neboli recipient.
performance
Chomského termín pro aktuální jazykové chování, na rozdíl od podmiňující znalosti v pozadí, kompetence, viz též parole.
perlokuce (perlokuční akt)
Ta stránka mluvního aktu, která se týká dopadu výpovědi na příjemce (recipienta). Např. výpověď může v případě slibu svou výpovědní silou vyvolat výpovědní, perlokuční efekt přesvědčení, uvedení v omyl, uklidnění apod. (Austin).
podmínky naplnění mluvního aktu
Podmínky vymezené propozičním obsahem promluvy, jejichž splnění zakládá soulad propozičního obsahu promluvy a reality, tj. např. pravdivost tvrzení, splnění slibu, vykonání rozkazu, naplnění obavy apod.
pochopení
Na rozdíl od porozumění či rozumění, na nichž se účastní rozum, jde o psychologickou charakteristiku percepce, při níž se uplatní vhled, "aha" efekt. Pochopit lze např. i tacitní znalosti (např. jak se udržet při jízdě na kole), aniž by byly explikovány, tedy jen na základě ostenze, napodobení a psychomotorických složek inteligence. Většinou však pochopení spolupůsobí s rozuměním, tak, jak se rozum účastní při responzích spolu s ostatními složkami inteligence.
pojem
Ve filosofii jazyka nebyl dlouho tento termín exponován, pro jeho spjatost jednak s psychologickým pojetím a jednak s tradiční (předfregeovskou) logikou. Ve fregeovské logice jej nahradil fregeovský smysl, který však později v souvislosti s rozvojem logické sémantiky od extenzionální směrem k intenzionální rovněž ustoupil do pozadí. Psychologismus se však dále uplatňuje v lingvistice (zde pojem odpovídá individuálnímu významu, tj. tomu, co si "představíme" v mysli pod určitým výrazem). Také Husserl vypracoval pojetí významu jako výrazu předcházející entitě ve vědomí individua, která je však "tím společným" (interindividuálním), k čemu se vztahují intencionální akty. Do filosofie jazyka i moderní logické sémantiky se "pojem" vrací až v TIL v podobě formalizace předchozím vývojem logické sémantiky "vytěsněného" fregeovského smyslu, který je však nyní v TIL novým způsobem uchopen v logické struktuře prostřednictvím pojmu "konstrukce". V tomto pojetí je "pojem" objektivní entitou (tedy stejně jako Husserlův význam předchází vyjádření), má svou extenzi a intenzi (jinou než je extenze a intenze výrazu) a významem je jeho přiřazení k výrazu, které se ovšem v průběhu toho, jak tyto objektivní pojmy objevujeme, mění.
porozumění
Je cílem filosofického zkoumání, které se má zaměřit na explikaci pojmů. Předmětem porozumění v komunikativní situaci jsme my, diskurzivní bytosti, tvůrci a příjemci důvodů, hledači a mluvčí pravdy (Brandom). Od "porozumění" nárokům platnosti, které svým komunikativním jednáním uplatňujeme a ozřejmujeme, máme přejít k "dorozumění" se na nich (sjednocení se na jejich platnosti) a k "srozumění" se s nimi (intersubjektivně tyto nároky platnosti uznat) (Habermas) Viz normativní komunikace. Srv. též hermeneutika, rozumění.
posit
To, co klade teorie ontologicky jako svůj předmět (objekt). Např. "foton" je positem kvantové teorie světla (Quine). Srv. ontologická relativita, ontologické závazky.
poznatky
Intersubjektivně sdílené vědomosti, neboli explicitní znalosti, jazykově (resp. znakově) vyjádřené a zvěcnělé.
pozorovací a protokolární věty
Konstatují obsahy bezprostřední smyslové zkušenosti. U novopozitivistů měly být nepochybným prvotním základem, z něhož má být odvozeno indukcí a dedukcí veškeré další poznání. Avšak již Schlick ukázal, že nepochybné mohou být jen pro přímého pozorovatele, zatímco každý další pozorovatel je již musí chápat jako neověřené hypotézy. Ve filosofii vědy byly proto postupně nahrazeny větami základními, bázovými, poté standardně interpretovanými axiomy či postuláty. Nejsou již nepochybným prvotním základem, jsou stanoveny konvencí. Ověřují se společně s celou teorií na základě empiricky testovatelných důsledků. V Popperově podání slouží tzv. bázové věty, mající formu singulárních existenčních vět, k určení falzifikovatelnosti teorie. Teorie je falzifikovatelná tehdy, když negace bázových vět, jež odporuje teorii, je z této teorie odvoditelná.
pozorovací kategorikál
Na základě vyhodnocení pozorovacích vět typu: "Nejdříve toto, pak tamto" docházíme podle Quinea k základní prvotní formě soudu typu: "Kdykoliv toto, pak tamto." Tím přecházíme od vět "příležitostných" k větám "trvalým". Srv. ohniskový kategorikál.
pragmatická pravidla
udávají podmínky, za kterých je znakové vehikulum pro interprety vůbec znakem.
pragmatika
Studuje, co lidé míní užitím jazykových prostředků a jak jim skutečně rozumějí, když je používají v běžném kontextu sociálního života. Původně sémiotická disciplína, studující biotické aspekty sémioze, tj. všechny psychologické, biologické a sociologické procesy a jevy při fungování znaků, tedy vztahy znaků a uživatelů a působení znaků na uživatele; též část lingvistiky studující jazyk z hlediska úzu, tj. jeho hranic, funkcí a způsobů a účinků na uživatele, zvl. se zřetelem ke kontextu, situaci, a dalším znalostem o vnějším světě. Srv. sémantika.
pravidla jazykového chování
  1. vstupní přechody - jazyková aktivita jako pravidelná reakce na vjemové situce (responze)
  2. vnitrojazykové kroky - tendence k výskytu konceptuálních epizod ve tvaru platných odvození
  3. výstupní přechody jazyka - praktická reakce na jazykové konceptuální epizody (např. "teď zvednu ruku!") (Sellars). Srv. interpretans.
predikace
Přisuzování. Syntakticko-sémantický vztah, spojující predikát se subjektem (entitou), připisující subjektu nějakou činnost, vztah či vlastnost, vyjádřenou predikátem (přísudkem).
predikce
Pochod opačný k explanaci. Metodologický postup, při kterém na základě známých skutečností a známých vědeckých zákonů zdůvodňujeme tvrzení o události, o níž nemáme přímou evidenci. Prostřednictvím zjišťování souladu přímé (nebo nepřímé) evidence a predikcí jako důsledků testovaných zákonitostí, jež bereme v úvahu, ověřujeme tyto zákonitosti.
presumptivní či komplexní otázka
Klamavá argumentace. Otázka, která má smysl jen tehdy, kdy už předpokládá jako pravdivé to, co se má teprve vyargumentovat. Např.: "Kouříte jen svátečně nebo pravidelně?" použitá k usvědčení, že kouříte. Obvykle spojuje do jednoho komplexu více samostatných otázek.
presupozice
princip netotožnosti
Jedna z doktrín "general sémantics" (srv. princip neúplnosti, princip sebeodrážení) Vše plyne, vše je unikátní, nikdy nic s ničím nemůže být totožné. Jak se pak dorozumívat, když slova mají své významy založené na totožnosti? Máme se zříci slovesa "být" a aristotelské subjekt-predikátové formy, na něm založené. Místo toho máme např. rozvíjet pravděpodobnostní a vícehodnotová vyjádření. Musíme co nejvíce diferencovat, abychom zpřesnili své vyjadřování (např. "rohlík XY v 7 hod. 14.5.2001 ..." není totožný s (podle běžného úzu) "tímtéž" "rohlíkem XY v 7 hod, 01 min, dne 14.5. 2001..." Srv. pozorovací a protokolární věty.
princip neúplnosti
Jedna z doktrín "general sémantics" (srv. princip netotožnosti, princip sebeodrážení). "Území je vždy víc než mapa". Slova, jejich významy, propozice, ve kterých jsou slova používána - to vše nikdy nestačí ke "zmapování" úplné skutečnosti. Nikdy nás proto nepřekvapí zcela jiný, nový popis "téhož". Měli bychom hledat taková nová slovní vyjádření, která odstraní nedorozumění.
princip sebeodrážení
Jedna z doktrín "general sémantics" (srv. princip netotožnosti, princip neúplnosti). "Mapuje-li mapa území, pak musí zahrnout i sebe samu, mapu na tomto území". Z toho vyplývá nutnost hierarchie metajazyků, používání "stupňovité abstrakce" ("strukturálního diferenciálu") apod. Jinak dochází k logickým paradoxům. srv. teorie typů.
princip vstřícnosti
Reguluje interpretaci promluvy. Podle něj máme vždy volit takovou interpretaci, která umožňuje vyložit chování mluvčího jako racionální či připsat mluvčímu maximum pravdivých přesvědčení (Quine). Srv. též klam.
promluva
(utterance)
Hlavní komponenta případu jazykového chování (v řeči nebo psaní), tj. případu parole nebo performance, jejímž obsahem je výpověď. Může být uvažována buď jako mluvní akt, který je jejím významem, nebo jako fyzikální projev media, nebo jako modus jeho užití.
propozice, propoziční obsah
To, o čem se pojednává ve výpovědi. Obsah výpovědi, pojednání o věcech v kontextu, bez ohledu na výpovědní sílu a výpovědní efekt. To, z mluvního aktu (významu promluvy), co se týká reference a realizuje se jako lokuce. Ta stránka významu promluvy, která vymezuje podmínky jejího naplnění. Když někomu připisujeme nějaký propoziční postoj, propozici obvykle specifikujeme ve vedlejší větě obsahové, např: Jan tvrdí, že sněží, Jan má obavu, že bude sněžit atp. Pravdivou činí propozici fakt. Propozice v tomto vztahu vystupuje jako pravděnec, fakt jako pravditel (Kolář). Srv. též externalistická a internalistická konstrukce propozice.
propoziční postoj
Postoj s propozičním obsahem, přesvědčení např. že sněží, přání, aby sněžilo, obava ze sněžení apod.
prostředky rozumění
Jazykové výtvory (artefakty) vystupují v komunikativní situaci jako prostředky, skrze něž se snaží recipient rozumět danostem (tokens) v kontextu daností (tokens). Prostředky rozumění tak vytvářejí další kontext, kontext rozumění (viz dvojí kontextualita, znalost). Jsou jimi různými způsoby organizované ideje a pojmy ve formě výrazů a jejich významů, částečně zahrnující, ale vždy odkazující k různým konceptům, koncepcím, diskurzům a textům. Viz hermeneutika.