- denotace
- Aspekt reality zakódovaný ve znakové formě. Např. v lingvistické formě zakódovaný jako tzv. sémantické komponenty. Vztah denotace je podstatou extenzionalismu. Podle Milla: při uplatnění k pojmům označuje objekty, ke kterým se vztahuje, při uplatnění k propozici jde o instanci (případ), kdy tato propozice platí. Srv. konotace, denotát, designát, význam výrazu, význam znaku, fregeovský význam a smysl, signifikace.
- denotát
- To, co je označeno jazykovým výrazem. Používá se buď extenzionaliasticky: denotátem jedinečného jména je individuální objekt, denotátem obecného jména je třída objektů, denotátem oznamovací věty (výroku) je pravdivostní hodnota. Intenzionalistická pojetí viz objekt jako denotát.
- de re/ de dicto
- Reprodukce tvrzení v modu de re nás zavazuje k předpokladu, že tyto termíny mají při daném užití referent, nezavazují nás k zachování způsobu prezentace (pojmových určení, identifikujících referent, např. fregeovský smysl, který mluvčí zvolil). Reprodukce tvrzení v modu de dicto nás naopak zavazuje k zachování způsobu prezentace a nezavazuje k zachování předpokladu, že termíny mají referent. Srv. externalistická a internalistická konstrukce propozice.
- designans
- Označující, signifiant, signifikant. Jeden člen ze Saussurovy dvojčlenné definice znaku. (Druhým členem je designatum, designát, označované, signifié, signifikát.)
- designator
- Společný termín pro jména a deskripce (Kripke).
- designatum, designát
- Označované, signifié, signifikát. Jeden člen ze Saussurovy dvojčlenné definice znaku. (Druhým členem je designans, označující, signifiant, signifikant.) Mimo saussurovský kontext ovšem používáno problematicky a nejednotně. Buď jako pojmový protějšek znakového representamina, vehikula (psychologicky), význam výrazu ve smyslu myšlenkového zobrazení objektu (bez ohledu na to, zda subjektivní či intersubjektivní), zahrnující obé z fregeovské dvojice, tj. fregeovský význam i fregeovský smysl. V některých koncepcích však slouží výraz pro odlišení od denotátu, a to buď tak, že denotátem je myšlen "skutečně existující" designát (tj. de facto fregeovský význam, např. v sémiotice Ch. Morrise) nebo zcela obráceně: v extenzionální logické sémantice, kde se rozlišuje ontologie prvního a druhého stupně (Berka) je pojem designát vyhrazen pro označování entit ontologie 1. stupně (věci, vlastnosti, vztahy, fakta) na rozdíl od teoretických abstrakt (individuí, tříd, relací či pravdivostních hodnot), které tvoří ontologii 2. stupně.
- deskripce
- Ve filosofii jazyka nejde o "popis", tedy o větu či predikát, kterým něco konstatujeme, tvrdíme, připisujeme nějaké vlastnosti apod., ale o výraz, jímž něco vyčleňujeme (subjekt, nikoliv predikát) - tj. "definitní deskripce" (např. "ten stůl..." ve smyslu "ten, o kterém byla právě řeč" apod.). Podle Russellovy extenzionalistické teorie deskripcí: to, čemu říkáme "jména" jsou "zkratky" deskripcí. "Skutečná jména" jsou spjata pouze s pojmenováním, ostenzí a odkazováním na referenty, s nimiž jsme se právě tímto způsobem obeznámili (tento...) Podle pozdějších intenzionalistických představ však denotát (resp. referent) jména určuje svazek deskripcí (Kripke). Deskripce (či deskriptor) je symbolický výraz, který jednoznačně označuje individuum prostřednictvím vlastnosti, která přísluší pouze tomuto individuu. Deskripce však není ani tak složené jméno individua (jak je tomu v extenzionalismu), ale role nad možnými světy a nad množinou časových okamžiků (TIL, Tichý).
- diachronie
- Soustřeďuje se na proces změn (například jazyka) v čase, tak jak vyplývají ze sřetězení neměnných synchronních entit. Diachronní entity se v čase proměňují. Srv. synchronie.
- dialog
- Rozhovor, interaktivní komunikace mezi dvěma (a více) členy. Jako vnitřní řeč je interiorizován, tedy dialog mezi já a druhým já, nebo interiorizovaným ty či oni. (Srv. filosofie dialogu). Neinteriorizovaným dialogem je diskuse. Filosofie diskurzivity někdy odlišuje diskusi a diskurz jako dvě navazující mluvní formy (Flusser), jindy zahrnuje diskusi do diskurzu. Srv. diskurzivní žánr.
- diskurz, diskurzivní
- Užití jazyka při mluvení či psaní k dosažení pragmatického významu. Diskurzem (z hlediska mluvčího) může být označena jednotlivá promluva mluvčího od jednoduché subjekt-predikátové formy počínaje, až po rozsáhlé útvary (několikahodinový projev, román), někdy také celý soubor všech těchto promluv shodného diskurzivního žánru, nebo (behavioristicky) dialog či diskuse.Viz dále, text.
- diskurzivní analýza
- Analýza užití jazyka ve vztahu k sociálním konvencím a dalším činitelům, které ovlivňují komunikaci. Viz žánr.
- diskurzivní bytost
- Člověk je diskurzivní bytostí tím, že neustále činí explicitním to, co je implicitní jeho konání, a činí explicitním i to, čím je, tedy že je tvorem schopným činit implicitní explicitním. Jsme tvorové hrající prostřednictvím diskurzu hru norem a pravidel, hru "na správnost" (Brandom). Srv. normativita, explikace, diskurzivní mysl.
- diskurzivní formace
- Velké žánrové celky, v nichž se uplatňují společné (etablované) způsoby vidění skutečnosti a jejich vyjádření, např. zahrnující liberální diskurz, levicový diskurz, diskurz "každodenního života" apod.
- diskurzivní mysl
- Myšlení je složitým pohybem účastenství na různých diskurzivních formacích a žánrech. Mysl se rodí a formuje v interakci s jinými lidskými bytostmi způsobem, určovaným diskurzivní, sociální a kulturní praxí dané komunity. Jazyk řídí i to, jak události cítíme a prožíváme, jak integrujeme události do smysluplných celků. Osobnost člověka je výrazem integračního mezidiskurzivního úsilí. (Harré a Gillett)
- diskurzivní objekt
- Základ tvoří část textu, při které dojde k přeskoku do reflexivního modu percepce, k distanci, v níž se z této části textu utváří diskurzivní objekt jako smysluplný celek, resp. celek, po jehož smyslu se tážeme (srv. reflexivní objekt).
- diskurzivní univerzum
- Souhrn ontologických závazků, vyplývajících z daného diskurzu, diskurzivního žánru či diskurzivní formace. Diskurzivní univerza se navzájem liší, např. přírodní vědy ontologicky zavazují k ontickému univerzu (složenému z předmětů, vlastností a vztahů), filosofie zavazuje k ontologickému univerzu (obsahujícímu filosofické koncepce a jejich koreláty). Druhy diskurzivního univerza jsou také narativní univerza.
- diskurzivní žánr, typ
- Typ diskurzu určený konvenčními charakteristikami příslušného oboru činnosti, tématy, specifickými pravidly a způsobem organizace promluvy, uplatňováním moci při signifikaci a její petrifikaci (viz též diskurzivní formace), např. recept, žádost, kázání. Zahrneme-li do diskurzu také diskusi, pak je dán též způsoby zdůvodňování tvrzení, rozdělením komunikativních kompetencí, apod. Habermas vyhrazuje pojem "diskurzu" pro metadiskurz (diskusi), jehož cílem je vyladění právě oněch charakteristik "věcného diskurzu-diskuse" (otázky typu: co míníte tím či oním výrazem?). Flusser z podobných důvodů nezahrnuje diskusi (dialog) do diskurzu, jsou to podle něj dva různé typy promluv. Diskurz je komunikační metodou distribuce disponibilních informací tak, aby se uchovaly před entropickým působením přírody, dialog je metodou přeměny různě daných informací v nové. Lyotard ukazuje, jak se s každou replikou v důsledku střetávání různých intencí proměňuje typ diskurzu. Podle toho by byl diskurz i diskurzivní žánr svou charakteristikou vázán jen na jednotlivé repliky.
- dispozice uživatele
- Jedna z charakteristik Peirceho pojmu interpretans. Míněna je dispozice k reakci interpreta (uživatele) na recipovaný znak, jeho schopnost v něčem znak rozpoznat (sémiotizace) a reagovat na něj.
- dispoziční predikáty
- Výrazy, které nejsou definovatelné definicemi obvyklé formy, vyjadřují dispozici bodu či tělesa reagovat určitým způsobem v určitých podmínkách (např. "viditelný", "čichatelný"). K jejich spojení s empirickými predikáty měly sloužit v logické analýze jazyka vědy (logické syntaxi) redukční věty, resp. redukční páry vět (Carnap).
- distance, odstup
- V komunikaci: sociální postoj komunikujících. V teorii významu a smyslu: umožňuje přeskok do reflexivního modu, při němž se výraz (znak) mění z transparentního (průhledného) na netransparentní. Při tom se konstituuje nový netransparentní reflexivní objekt (estetický objekt, diskurzivní objekt, symbolický objekt) a vzniká otázka po jeho smyslu. Odpovědí může být estetický zážitek, sémantické gesto (spolutvorba významu), nějaké rozumění (srv. hermeneutika) nebo otevírání horizontů (prostorů, nik) pro další rozvinutí rozumění (smyslu). Srv. interpretace.
- dualita, duálnost
- Způsob, jímž se kombinují významuprázdné elementy jazyka na jedné úrovni (zvuky, písmena - tzv. druhá artikulace) do významuplných jednotek (slov) na jiné úrovni (první artikulace). Viz vzhledové charakteristiky, dvojí artikulace.
- dynamická sémantika
- Bere v úvahu anafory a dynamiku změn významů v diskurzu iniciovanou postupným exponováním anafor během diskurzu. Anafory se mohou formalizovat např. prostřednictvím "záznamů" postupně doplňovaných anaforických odkazů. "Záznam" se zavádí pro každé individuum v rámci diskurzu (Heimová - sémantika změn záznamů). Podobně v DRT (discourse representation theory - teorie reprezentace diskurzu H. Kampa) se v průběhu diskurzu vyvíjí i jeho reprezentace prostřednictvím individuí a instancí relací mezi nimi. Význam věty tkví v přebudování struktury diskurzu. V DPL (dynamická predikátová logika Groenendijka a Stokhofa) jsou zavedeny "diskurzivní značky" (anaforicky fungující termy). Dynamická sémantika modeluje sémantické změny, ke kterým během diskurzu dochází. Tím se také stává prvním krokem k modelování vědomostí a znalostí ve vyvíjejícím se celku (obsahu mysli - faneronu).
- dvojí artikulace
- Dvě úrovně struktury jazyka. První artikulace připouští rozklad či členění do významových jednotek (např. slov, morfémů), druhá artikulace představuje další rozklad na jednotky, které významy nenesou (např. fonémy). Vedle lingvistiky se používá v některých oborových sémiotikách, např. v sémiotice filmu. Obecný princip vícenásobné sémiotické artikulace umožňuje spletité rekurzivní kódování a dekódování významů a smyslů prostřednictvím různých konvencí, konotací, objektivací, sémiotizací na jedné straně a skladby sémiotických znaků z komponentů nesémantických. Při interpretaci však nejenže dochází k dekódování odlišnému od kódování, ale i k jiným konfiguracím co se týče první a druhé artikulace. Veškeré abstrahovatelné entity se mohou stát významuplné (tedy i ty, které původně tvořily druhou artikulaci) a naopak, skladebné jednotky, do nichž autor vkládal význam či smysl, mohou být při interpretaci chápány jako druhá artikulace.
- dvojí kontextualita
- v komunikativní situaci
Rozumění různým danostem (tokens) podléhá dvojí kontextualitě. Jednak jde o kontext daný situací, textem, rámcem, diskurzivním světem (resp. světem diskurzivně chápaným) - tedy o kontext, který recipient přijímá v komunikativní situaci jako komplex daností (tokens), a jednak jde o kontext prostředků rozumění, skrze něž se snaží porozumět, a jež používá při interpretaci. Srv. interpretans, hermeneutika, dvojí hermeneutika, znalost.
- dvojí hermeneutika
- rozumění nějakému rozumění
Zkoumáme-li spjatost jazyka s nějakou životní formou (srv. řečová hra), nalézáme se jako badatelé buď "uvnitř" dané životní formy či způsobu (sdílíme ji a tím i veškeré jí konstituované významy) (srv. komunikativní společenství) nebo "vně" (vytváříme si pro teoretické uchopení metarámec, v němž popisujeme sledované v jiném diskurzivním žánru, jiným slovníkem s jinými významy) (P. Winch). Stojíme-li "vně", můžeme se pokusit za "viděným a slyšeným", které k něčemu odkazuje (indexikálními výrazy) odhalit hlubinnou strukturu racionality dané životní formy či způsobu - tzv. "settings" (myšlenkové a hodnotové vzory) (Garfinkel, etnometodologie). Badatel také může konstruovat "ideální standardy" aktéra těmito idejemi ovládaného a popsat pak sledované odchylky (jde o aplikaci Weberových ideálních typů) (Cicourel). Lze také popsat viditelné účelové jednání ("behaviorémy", "emická" složka) a pak je následně "převyprávět" verifikovatelnými vědeckými termíny ("etická" složka) (Pike). Obecně přitom často dochází k průniku významových rámců (badatele a aktéra) a k neustálému "klouzání" (slippage") z jednoho rámce do druhého (např. badatel je nucen přejmout některé aktérovy koncepty a výrazy, ale také aktant přejímá koncepty nebo jen výrazy (srv. vyprázdnění významů) badatelovy - dnes většinou prostřednictvím masmédií). Uvedeným mechanismem pak mj. dochází k "samonaplňování" či "samozavrhování" předpovědí, uplatňuje se klam presumpce, je-li aktér nucen se vyjadřovat pouze v termínech badatele výrazy, jejichž významy s ním nesdílí apod. (Giddens).