F

fakt: Svět není souhrnem věcí, ale faktů. Fakty nejsou entitami, jež pojmenováváme jmény, ale entitami, které tvrdíme či popisujeme výroky. Myšlenka je logickým obrazem faktu (Wittgenstein). Fakt je to, co (jakožto pravditel) činí propozici (pravděnce) pravdivou (Kolář). Pravda je vztahem mezi pravdivou propozicí a faktem, který ji pravdivou činí.
faneron: Podle Peirce: souhrn všeho, co se nějakým způsobem nebo v nějakém smyslu nachází v mysli, bez ohledu na to, zda to odpovídá nějaké reálné věci, či nikoliv. Má povahu neustále se proměňujícího komplexu znaků jazykově nebo jazyku podobně organizovaných (sémioze ad infinitum). Před mysl předstupují "prvosti" (věci "tak jak jsou"), "druhosti" (bipolární vztahy, např.fakta) a "třeťosti" (tripolární vztahy, zákonitosti). Ve faneronu se projeví jako explicitní, resp. explikované znalosti, tj. vědomosti (viz figurace, sémiotizace): "třeťosti" - explicitní, resp. explikované zákony, "druhosti" - explicitní, resp. explikovaná fakta, "prvosti" - explicitní, resp. explikované kvality, qualie, univerzálie; neexplikované znalosti (implicitní, tacitní): "prvosti" - dojmy kvalit jako výsledky čití, "druhosti" - zážitky, zkušenosti, jako výsledky percepce (např. za jakých okolností jsme pociťovali bolest, mrazení, "nepříjemno" apod.) a "třeťosti" - um, jako výsledky podvědomého kvaziracionálního zpracování (např. jak udržet balanc). Zatímco vědomosti jako explikované subsistují v rozvinutých znakových podobách (většinou složených ze symbolů a ikonů), implicitní (tacitní) znalosti pouze jako indexy, ev. na jejich základě utvořené ikony. Přechod v řadě index-ikon-symbol a zároveň v řadě "prvost"- "druhost" - "třeťost" je také přechodem od implicitních znalostí v explicitní vědomosti.
figurace: V percepci "toku dění" subjektem (jehož základem je aktivita subjektu, jeho agování, konání, jednání, chování v interakci s prostředím) jde o vyčleňování figur oproti pozadí (termíny z Gestalt-psychologie). Tyto figury jsou sémiotizovány (jsou jim přisuzovány významy), klasifikovány (přiřazovány pojmům, jejichž denotáty jsou třídy), chápány jako objektivace (indexicky k něčemu odkazují), jako znaky či symboly.
filosofie a filosofové dialogu: Dialog je místem ustavování společného světa. Svět jako zkušenost patří k základnímu vztahu Já-Ono. Oproti tomu Já-Ty ustavuje svět vztahu (Buber). Od Já, jako jsoucnosti jsoucího se liší Já "tváří v tvář s druhým". Zde navozuje Já původní socialitu a časovost (Lévinas). Co se neuskuteční v komunikaci, ještě "není" (Jaspers). Dialog je mechanismem onoho "být s někým". Je cílem i nástrojem humanizace. Nejvyšší formou dialogu je vnitřní dialog se světem "beze mne", tedy se smrtí. Umožňuje nám žít "z hlediska věčnosti" ("sub speciae aeternitatis")(Machovec).
fonetika a fonologie: Fonetika zkoumá zvukovou stránku jazyka, fonologie zkoumá systém a funkce zvukových prostředků jazyka. Tento rozdíl v zaměřenosti na nesystémovou (empirickou) a systémovou stránku se stal vzorem pro konstituování obecného pojmu jazykového systému (langue) na rozdíl od mluvy (parole), což se opět stalo výchozím bodem pro konstituování zobecnělého pojmu jazykového systému v sémiologii a pojmu (hlubinná, invariantní) struktura ve strukturalismu.
fregeovský smysl: Způsob prezentace referentu, kdy pojmová určení identifikují referent jako přesně jeden objekt, objekt nám daný v určitém ohledu či aspektu (např. Večernice = nejjasnější večerní hvězda). Fregeovský smysl vlastních jmen lze explicitně určit pomocí identifikačních deskripcí. (Srv. externalistická a internalistická konstrukce propozice, fregeovský význam.) Někdy je méně vhodně "překládán" fregeovský smysl jako "význam" a fregeovský význam jako "denotát" (Tondl). TIL je založena na explikaci fregeovského smyslu prostřednictvím pojmu konstrukce.
fregeovský význam: Způsob prezentace referentu jako "vnějšího" objektivního (intersubjektivního) reálného či abstraktního objektu - předmětu (planeta Venuše), označeného jazykovým výrazem a tomuto výrazu odpovídající (např. Večernice, Jitřenka, Venuše mají tentýž fregeovský význam, ale různý fregeovský smysl). Srv. dále objekt jako denotát, denotát, designát, význam výrazu, význam znaku.
funkce znaku a funkce jazyka: Znak funguje ve vztahu k mluvčímu jako jeho vyjádření, výraz či symptom. Tím je dána expresivní funkce jazyka. Vzhledem ke skutečnosti má znak funkci zobrazení, symbolu. Tím je dána zobrazovací či sdělovací funkce jazyka. Vzhledem k posluchači funguje znak jako výzva, signál, a zakládá tak konativní funkci jazyka (Bühler).