Metodologie vědy
- Artikulace metod
- Výsledky teoretického poznání
- Artikulace heuristik doplňujících metody vědeckého poznání
- Systémový přístup a synergetika
- G. Frege - "Otec" metody logické analýzy
- B. Russell - Metoda vědy je metodou exaktních vědeckých procedur
- L. Wittgenstein - Metoda s "vyloučením problémů (záhad)" versus metoda jako "terapie zapletenosti" zvané problém
- R. Carnap - Logická metoda analýzy, rekonstrukce a výstavby vědy
- W. V. O. Quine - Metoda existence člověka je metodou vědeckého testování teorie předpovědí
- T. Kuhn - Metody "normální" a "abnormální" vědy
- K. Popper - Metoda vědy jako metoda přibližování se pravdě
- I. Lakatos - Metoda progresu vědeckého poznání
- P. K. Feyerabend - Metoda v rámci konceptuálního schématu
- T. Parsons - Metoda strukturálně funkcionální analýzy typů tvořících sled evoluce
- M. Weber - Metoda ideálních typů
- F. A. Hayek - Metoda svobodných podmínek spontánního řádu
Kurs je věnován artikulaci metod empirického poznání, problematice vědeckých faktů a vědecké interpretace jako výsledků empirického poznání. V části o teoretickém poznání je přiblížena abstrakce, idealizace, zobecnění, třídění, grupování, indukce, dedukce, analýza, syntéza a modelování.
Jako výsledky teoretického poznání jsou pojednány zejména vědecké teorie. Pozornost je věnována struktuře rozvinuté vědecké teorie, různým způsobům, jak lze na teorie pohlížet, otázkám systematického budování teorií a funkcím systematicky budovaných teorií. Zvlášť jsou uvedeny logicko-matematické teorie, skupina teorií založených na experimentu, kde je pak rozlišen sémantický přístup, axiomatická metoda výstavby teorie a hypoteticko - deduktivní metoda výstavby teorie.
Skupina teorií zahrnujících obsahy lidského vědomí je rozdělena na teorie diachronní dimenze a teorie synchronní dimenze. Oddíl uzavírají problémy empirických požadavků na teorie.
Na artikulaci základních metod vědeckého poznání navazuje část věnovaná artikulacím heuristik doplňujících metody vědeckého poznání, jakými jsou např. analogie, metafora, obrazová a myšlenková schemata, cílený vhled, techniky rozšířeného či změněného vědomí, empatie, techniky inspirativního generování, meditační techniky atd.
Speciální část je věnována možnostem a mezím systémového přístupu a synergetiky.
Kromě uvedených tradičně zařazovaných metodologických okruhů a osobností jsou probírány i další, které přináležejí filosofickému zkoumání metod. Jsou to např. otázky filosofického postoje, metody-přirozenosti a metody-artefaktu. Otázky intuice, vhledu a různých pojetí metod v myšlení Západu a Východu, různá pojetí toho, co metoda je, např. metoda v závislosti na autoritě, na ideologii a metoda ve světle prolínání různých kultur.
Mezi další probíraná temata patří metody a myšlení, iterace jako základní metoda v rovině 1/reflexe, teorie či poznání 2/ v rovině činů, artefaktů a jejich zvýznamňování a 3/ v rovině způsobů a metod, dále metodologický paradox a synchronní a diachronní pohledy na metody.
Z jednotlivých osobností a jejich koncepcí je v druhé části kursu představen G. Frege jako zakladatel logické analýzy, B. Russell a jeho metody exaktních vědeckých procedur, L. Wittgenstein a jeho teorie her, R. Carnap se svou představou logické analýzy, rekonstrukce a výstavby vědy, C. G. Hempel s ortodoxní metodologií vědy, W. V. O. Quine a jeho vědecké testování teorie předpovědí, T. Kuhn a jeho paradigmata, M. Foucault a jeho epistémy, K. Popper a jeho vědecké přibližování se pravdě a svět 1,2,3, I. Lakatos se svými programy vědeckého poznání, P. K. Feyerabend a jeho konceptuální schemata, M. Weber s metodou ideálních typů, T. Parsons s metodou strukturálně funkcionální analýzy typů tvořících sled evoluce, F. A. Hayek a jeho představa spontánního řádu a další.