G. Frege
"Otec" metody logické analýzy

Gottlob Frege je považován za předchůdce či prvního inspirátora tzv. analytické filosofie. Byl především matematikem a logikem, a ve snaze dobrat se obecnějšího základu pro tyto exaktní vědní discipliny byl nucen se zabývat i jejich filosofickými aspekty.

Až do prací Frega byla logika považována v podstatě za součást psychologie, neboť byla vymezována jako nauka o správném myšlení.

Frege je považován za průkopníka moderní logiky v symbolické podobě. Oproti "neprůhledné" Aristotelově sylogistice se snažil nalézt takové prostředky, které by umožnily předvést matematické důkazy transparentně, bez pochybností a nejasností, s možností rychlé a účelné kontroly. Systém symbolů nám má podle něj dovolit schematizovat přirozený jazyk takovým způsobem, aby vyniklo to, co je podstatné z hlediska vyplývání a naopak aby bylo potlačeno to, co z hlediska vyplývání podstatné není. Logika je v jeho pohledu především průhledným zachycením vyplývání, tzn. že pravdivost určitých výroků zaručuje pravdivost jiných. Každé matematické tvrzení je podle Frega konstatováním vyplývání. Důkazem je pak vyjevení zřejmosti, evidence, je rozložením celkového vyplývání na řetězec evidentních případů vyplývání dílčích.

Fregovým cílem bylo podat systematiku elementárních případů vyplývání, tzn. určit veškeré jeho typy. Právě ke konstrukci této typologie byla nutná přehledná a systematicky pojatá symbolika. Přestože Fregův způsob zápisu byl jiný, než jaký se dnes obecně používá, umožnil mu zásadní obrat ke zpřehlednění případů vyplývání.

Ve Fregově pojetí lze každý případ vyplývání vyjádřit jako zákon. Frege se snažil podat přehled takovýchto nejzákladnějších zákonů. Tyto problémy najdeme rozpracovány v publikaci "Pojmové písmo" z r. 1879.

V dalším výzkumu se Frege zaměřil na "Základy aritmetiky" (vydal je v roce 1884), kde si m.j. klade otázku po povaze čísel a o tom, jak správně "založit" aritmetiku. Čísla považuje Frege za vlastnosti, avšak nikoliv vlastnosti předmětů, ale vlastnosti jejich pojmů. Matematika se mu pak jeví jako rozpracování logiky. "Základy aritmetiky" doplňují jeho přednášky "Funkce a pojem", "O smyslu a významu" a "O pojmu a předmětu" z 90tých let 19. století. Další velkou prací byla třídílná "Logická zkoumání" (1918 a 1923).

Frege rozlišuje u každého výrazu jeho obsah a jeho význam. Významy mohou být povahy pravdivostní hodnoty, pokud jde o významy výroků (výroky jsou jmény pravdivostních hodnot) anebo v ostatních případech jde podle Frega o významy jakožto funkce.
Výrazy podle Frega můžeme vždy rozlišit na relativně samostatné jméno a nesamostatný predikát, který je sám o sobě "nenasycený". Významem predikátu míní Frege tu funkci, která významu jména přiřadí význam výrazu, jenž vznikne, spojíme-li tento predikát s daným jménem.

Pojem je pak v tomto pojetí zvláštním případem funkce, neboť se jedná o funkci, která je nasycena a má pravdivostní hodnotu.

Z úvahy, jaký je rozdíl mezi výrazy a=a, a=b činí Frege závěr, že rozdíl mezi znaky odpovídá rozdílu ve způsobu udání označovaného. Se znakem je proto spjat jednak jeho význam (Bedeutung) a jednak jeho smysl (Sinn), ve kterém je obsažen způsob udání. Např. význam slov "Večernice" a "Jitřenka" je týž, smysl však nikoliv. Znaku odpovídá podle Frega určitý smysl, a tomuto smyslu určitý význam, zatímco významu (předmětu) neodpovídá pouze jeden znak. Týž smysl má různá vyjádření.

V dokonalém znakovém celku by měl podle Frega odpovídat každému výrazu jeden určitý smysl. Přirozený jazyk však tuto podmínku nesplňuje a musíme se proto spokojit s tím, má-li aspoň totéž slovo ve stejné souvislosti týž smysl.

Slova v nepřímé řeči mají podle Frega nepřímý význam, který je obvyklým smyslem. Smysl v tomto pojetí tedy vystupuje jako jakýsi metavýznam.

Význam přitom Frege odlišuje od představy. Obraz představy je podle něj nasycen city, je subjektivní, unikátní. Např. malíř, jezdec a zoolog budou mít výrazně jiné představy při vyslovení jména koně Alexandra Velikého, ačkoliv smysl bude týž. Celým rozlišením představy a smyslu se Frege vypořádává s tím, že zatímco představu chápe jako unikátní entitu v diachronním řádu skutečnosti, smyslem chápe zvratnou entitu synchronního řádu.

Vlastí jméno (slovo, znak, spojení znaků, výraz) vyjadřuje podle Frega smysl, a označuje nebo znamená svůj význam. Tímtéž znakem pak vyjadřujeme jeho smysl a označujeme jeho význam.

Smyslem věty je podle Frega myšlenka, jakožto objektivní obsah, který může být vlastnictvím mnoha lidí. Avšak myšlenka pro nás ztrácí význam, jakmile poznáme, že pro některou část věty, která ji vyjadřuje, chybí význam. Záleží tedy na její pravdivostní hodnotě. Otázku pravdivosti spájí Frege s vědou, zatímco v případě umění naopak uznává, že otázkou po pravdivosti bychom ztratili požitek z umění a zvrátili je ve vědecké pojednání. Usilování o pravdu je podle Frega tím, co nás nutí přejít od smyslu k významu.

Významem věty je podle Frega pravdivostní hodnota, tzn., že věta může být buď pravdivá či nepravdivá, žádné další pravdivostní hodnoty podle něj nejsou.

Celou oznamovací větu Frege chápe jako vlastní jméno s pravdivostní hodnotou, jakožto významem této věty. Podle Frega danou pravdivostní hodnotu nějaké oznamovací věty (vlastního jména) uznává každý, i skeptik. Frege nebere v úvahu polykontextuálnost, která je přítomna i při každém uvažování jednotlivce, tedy ten fakt, že člověk "v zápětí" může uvažovat zcela jinak, v jiném kontextu a že je schopen ve vědomí souběžně uchovávat k dané oznamovací větě (k vlastnímu jménu) jak pravdivostní hodnotu pravdy, tak i nepravdy, a rovněž tak i různé další mody, které neznamenají vždy buď pravdu nebo nepravdu.

Vedle oznamovacích vět se pak dále Frege zabývá i dalšími typy, např. významem rozkazovací věty podle něj není pravdivostní hodnota, ale imperativ. Velkou pozornost věnuje souvětím a postavení věty vedlejší. Ve vedlejších větách mají slova většinou nepřímé významy, které nejsou pravdivostní hodnotou, ale myšlenkou, rozkazem, prosbou, otázkou. Vedlejší větu je možno chápat jako vlastní jméno této myšlenky, rozkazu, prosby, otázky. Z tohoto pravidla však existují četné výjimky, jež Frege dále rozebírá.

Frege vychází celkově z předpokladu existence abstraktních entit, které jsou nezávislé na jednotlivých lidských subjektech. Konstitutivním prostředkem je pro tyto intersubjektivní entity lidský jazyk a poznání, které je v něm v intersubjektivní podobě vyjádřeno.

Právě tímto výsledkem svých zkoumání se Frege stal inspirátorem širokého proudu nástupců, který je označován jako analytická filosofie. Jde o takové pochopení podstaty skutečnosti, která je chápána jako zprostředkovaná jazykem a snaha se proto upírá na zkoumání podstaty tohoto jazyka.

Tím je nově vymezen jednak předmět filosofie, ale i její metody a rovněž i to, co je výsledkem jejího bádání.

Podle Frega a jeho dalších pokračovatelů je nutno skutečnost zkoumat prostřednictvím analýzy řečových aktů a jejich významových kolerátů. Stojí tak v opozici proti Husserlově pojetí, že svět máme analyzovat prostřednictvím analýzy intencionálních aktů našeho vědomí. Podle analytických filosofů je třeba začít až tam, kde subjektivita končí, což je právě v bodě vyjádření této subjektivity prostřednictvím jazyka a řečových aktů. Frege ukázal, jak je logika schopna obsáhnout i takové fenomény jako smysl, které se do té doby připisovaly spíše konceptům subjektivním.

Jestliže Husserl chtěl vybudovat svou filosofii jako exaktní vědu tím, že intencionální akty vědomí postuloval jako "objektivní" fakta, pak Frege činí vědu (matematiku a logiku) schopnou postihnout to ze "subjektivního světa" člověka, co má intersubjektivní podobu a může být tak podrobeno všem přísným exaktním logickým kriteriím. Tím se otevřelo pole k tomu, aby se i filosofie deklarovala jako exaktní věda, aniž by musela "vynalézat" nějaký svůj nový konceptuální (pojmový a metodický) aparát, jak byla chápána např. Husserlova fenomenologie, ale tak, že použije a bude dále rozvíjet aparát matematiky a logiky.

Tím, že filosofie v tomto případě uvedeným způsobem nově definovala svůj obor působení a své metody, je zcela zřejmé, že ponechala stranou celou oblast duševních aktů, které předcházejí svému vyjádření v jazyku, a že tedy na druhé straně umožnila právě v této oblasti rozvoj mnoha paralelních a alternativních koncepcí, které na jedné straně dávají značně "roztříštěný" obraz skutečnosti, kterou zkoumají, na druhé straně však bylo umožněno profilovat i ty koncepty, které neodpovídají striktním teoriím logické exaktnosti. Byla umožněna divergující kreativita, jejíž "zhodnocení" pro pokrok vědění, pokud nějaký existuje a pokud má nějak dál pokračovat je teprve před námi. Přitom každý takto se profilující koncept je spjat se svými specifickými metodami.

To, co tvoří základ metod analytické filosofie, tzn. logika ve všech svých podobách, dnes představuje velice rozsáhlý a detailně propracovaný komplex. I ten však naráží na svá různá omezení a tak se proměňuje i podoba analytické a "postanalytické" filosofie, jak nahlédneme dále.