L. Wittgenstein - Metoda s "vyloučením problémů (záhad)" versus metoda jako "terapie zapletenosti" zvané problém

L. Wittgenstein je považován za představitele novopozitivismu a analytické filosofie. Svým dílem však v mnohém přesáhl tyto koncepce směrem, který z něj učinil duchovního otce řady proudů soudobého filosofického myšlení.

Po raném období novopozitivismu, v němž Russell formuloval ideál logicky dokonalého jazyka, když zkoumal základy matematiky, přichází další etapa, charakterizovaná vedle dalších prací B. Russella, zejména "Logicko-filosofickým traktátem" L. Wittgensteina. Tato etapa je spojována s filosofií logického atomismu.

Logický schematismus Russellovy a Whiteheadovy "Principia Mathematica" začal být u Wittgensteina chápán jako logický model poznání skutečnosti. Z tohoto pohledu pak dále vycházeli novopozitivisté tzv. Vídeňského kruhu (Schlick, Carnap, Hahn, Neurath, Feigl, Waismann).

Wittgensteinův Logicko - filosofický traktát začíná větou: "Die Welt is alles, was der Fall ist", která v novém překladu z českého vydání v r. 1993 zní: "Svět je všechno, co fakticky je." Starší překlady zněly např.: "Svět je všechno, co se má tak a tak." nebo "Svět je všechno, co je faktem." Mohli bychom ji rozumět i tak, že: svět je všechno, co je dopadem, či případem.

Problém překladu a výkladu Wittgensteinova Traktátu je mimo jiné v tom, že zde lze spatřovat minimálně tři roviny: svět, fakty a jazyk. Různé interpretace postupují vždy od jedné roviny k jiné. Podle toho, jak tyto roviny interpretují a podle toho, kterým způsobem postupují, mohou pak docházet k různým závěrům.

Jádro problému tkví v tom, že Wittgenstein před námi rozestírá totožnost těchto možných rovin interpretace.

Svět je pro Wittgensteina, jak již bylo uvedeno, vše, co fakticky je. Svět je celkem faktů a nikoliv věcí. Svět je určen fakty a tím, že to jsou všechny fakty. Fakty v logickém prostoru jsou světem.

To, co fakticky je, fakt, je existence stavů věcí, pokračuje Wittgenstein. Stav věcí je spojení předmětů (věcí). V logice není podle Wittgensteina nic náhodné. Jestliže se věc může v určitém stavu věcí vyskytovat, musí být tato možnost stavu věcí ve věci už předem dána. Věc je samostatná potud, že se může vyskytovat ve všech možných situacích, ale tato forma samostatnosti je formou spjatosti se stavem věcí, formou nesamostatnosti.

Předměty podle Wittgensteina dále obsahují možnost všech situací. Jinými slovy: možnost vyskytovat se ve stavech věcí je forma předmětu. Předměty pak podle něj tvoří substanci světa. Substance světa může určovat jen formu a nikoliv nějaké materiální vlastnosti. Tyto vlastnosti jsou totiž reprezentovány teprve větami - vytvořeny teprve konfiguracemi předmětu.

Substanci pak Wittgenstein charakterizuje jako to, co trvá nezávisle na tom, co fakticky je.

Struktura faktu sestává ze struktur stavů věcí. Celek existujících stavů věcí je svět. Ale také: skutečnost ve svém celku je svět.

Z uvedeného vidíme, jakým způsobem Wittgenstein charakterizuje nejobecnější a nejontologičtější kategorii "svět". K tomu, co je svět dospívá z různých stran. Výslovně ztotožňuje "rovinu" toho, co "fakticky je", co je pro nás "dopadem", tedy faktem, s tím, co je "stavem věcí", a co spojuje s "předměty" a "substancí světa". Spojení "předmětnosti" světa či jeho "substanciální povahy" s námi, s možností námi je poznat, evidovat, zobrazovat, se uskutečňuje právě na rozhraní, kdy něco "fakticky je" či "dopadá", tedy na hranici, která představuje právě to, o čem hovoří jako o "faktech".

Zároveň však Wittgenstein o faktu hovoří jako o obraze. To společné, co má obraz se "skutečností", je podle Wittgensteina jeho forma zobrazení. Svou formu zobrazení však již nemůže obraz zobrazovat, tu ukazuje.

To, co má podle Wittgensteina obraz společného se skutečností, je logická forma, tj. forma skutečnosti. Obraz představuje možnou situaci v logickém prostoru. Shoduje či neshoduje se se skutečností, je správný, nebo nesprávný, pravdivý nebo nepravdivý. Abychom poznali, zda je obraz pravdivý či nepravdivý, musíme ho porovnat se skutečností.

V těchto úvahách již vidíme další diferenciaci. Původní ztotožnění světa spjatého se svou "skutečností" a s fakty, nyní přechází ve ztotožnění faktů s pravdivými obrazy "skutečnosti". Dostáváme tedy řadu: substance - předmět - stav věci - skutečnost - pravdivý obraz - fakt. Jak uvidíme dále, k této řadě přibudou: - logický obraz - myšlenka - větný znak - jazyk - logika.

Logickým obrazem faktu je podle Wittgensteina myšlenka. Celek pravdivých myšlenek je pak obraz světa. Nemůžeme myslet nic nelogického, neboť jinak bychom museli myslet nelogicky. Věta je větným znakem ve svém projektivním vztahu ke světu. Větný znak je faktem.

Podstata větného znaku se podle Wittgensteina vyjasní, myslíme-li si jej složený nikoliv z písemných znaků, nýbrž z prostorových předmětů. Vzájemná prostorová poloha těchto věcí pak vyjadřuje smysl věty.

Jméno zastupuje ve větě předmět. Nelze jej žádnou definicí dále rozložit; je to praznak. Význam praznaku lze objasnit pomocí vysvětlení, což jsou věty, které obsahují praznaky. Pouze věta má smysl; jen v souvislosti věty má jméno význam. Každou část věty, která charakterizuje její smysl, nazývá Wittgenstein výrazem (symbolem). Výraz je společným, konstantním, charakteristickým rysem třídy vět. Všechno ostatní je proměnné. Tímto způsobem dospívá Wittgenstein k "větné proměnné".

Znak je podle něj tím, co je na symbolu smyslově vnímatelné. V běžném jazyce však dochází podle Wittgensteina často k tomu, že totéž slovo se označuje různými způsoby, takže náleží různým symbolům, anebo že naopak dvě slova, která označují různým způsobem, se použijí ve větě navenek stejným způsobem. Tak vznikají záměny, jichž je podle Wittgensteina celá filosofie plná.

Abychom se těmto záměnám vyhnuli, musíme používat znakový jazyk, který je poslušen logické gramatiky, logické syntaxe.

Pojmové písmo Frega a Russella je podle Wittgensteina takovým jazykem, který ještě nevylučuje všechny chyby. Russellova chyba se prý projevuje v tom, že při stanovení pravidel pro znaky musel mluvit o jejich významu, zatímco znakový jazyk, založený pouze na logické syntaxi, musí být od významů oproštěn.

Myšlenku Wittgenstein charakterizuje jako smysluplnou větu. Věta je obrazem skutečnosti, je modelem skutečnosti, tak, jak si ji myslíme. Celek vět tvoří jazyk. Věta konstruuje svět pomocí logického lešení, a proto lze také z věty vědět, jak se vše logicky má, jestliže je tato věta pravdivá. Logické věty popisují lešení světa anebo je spíše reprezentují. "Nepojednávají" o ničem. Předpokládají, že jména mají význam a elementární věty smysl: a to je jejich spojení se světem. Věta musí starými výrazy sdělovat nový smysl.

Celek pravdivých vět je celá přírodověda (či souhrn přírodnách věd).

Logika není podle Wittgensteina žádnou naukou, nýbrž zrcadlovým obrazem světa. Matematika je logická metoda. Věty matematiky jsou rovnosti, tedy zdánlivé věty. Věta matematiky nevyjadřuje žádnou myšlenku.

Běžný jazyk je částí lidského organismu a není o nic méně komplikovaný než tento organismus, říká Wittgenstein. Pro člověka je nemožné bezprostředně vyvodit jazykovou logiku z jazyka. Jazyk myšlenky přestrojuje. Tiché úmluvy k chápání jazyka jsou mimořádně složité.

Ve výše uvedené řadě, kterou Wittgenstein zakládá určitou totožnost světa a jazyka, naráží nyní na problém nedokonalosti a vágnosti "běžného jazyka". Jakým logickým způsobem může být v ideálním, logicky konstruovaném jazyce postižena "nepostižitelná" složitost organismu, nebo i složitost "běžného jazyka"? V Traktátu se Wittgenstein vyslovuje pro "ideální" jazyk.

Další vývody pak logicky míří proti filosofii, neboť ta podle Wittgensteina používá často právě takový složitý a logicky rozporný jazyk, v němž všechny jevy, vedoucí k nežádoucím záměnám, užívá ke konstrukci "filosofických problémů".

Většina vět a otázek, které byly napsány o filosofických věcech, je tak podle Wittgensteina nikoliv nepravdivá, nýbrž nesmyslná. Nemůžeme vůbec takové otázky zodpovědět, nýbrž jen prokázat jejich nesmyslnost. Většina otázek a vět filosofie prý spočívá na tom, že nerozumíme naší jazykové logice.

Jestliže přírodovědu Wittgenstein charakterizuje jako celek všech pravdivých vět, pak filosofie není žádnou z přírodních věd. Cílem filosofie je podle Wittgensteina logické ujasnění myšlenek. Filosofie není naukou, ale činností. Výsledkem filosofie nejsou podle Wittgensteina "filosofické věty", ale vyjasnění vět.

Filosofie má ohraničit myslitelné, a tím i nemyslitelné. Tím, že jasně představí vypověditelné, ukáže to, co je nevypověditelné. Vše, co se vůbec dá myslet, říká Wittgenstein, lze myslet jasně. A vše, co se dá vyjádřit, dá se podle něj vyjádřit jasně. Avšak co lze ukázat, nelze říci.

Hranice mého jazyka, říka Wittgenstein, znamenají hranice mého světa. Logika vyplňuje svět. Hranice světa jsou i jejími hranicemi. Svět i činnost jsou jedním. Jsem svým světem. Subjekt nepatří ke světu, nýbrž je hranicí světa. Nic v zorném poli nenasvědčuje tomu, že je viděno nějakým okem. Tím, že "svět je můj svět", vstupuje do filosofie "Já".

Smysl světa musí polde Wittgensteina spočívat vně něj. Rovněž etika je podle něj transcendentální. Etika a estetika pak jedno jsou. Zde vidíme, že ztotožnění má své meze. Svět - fakta - jazyk - logika, to vše funguje u Wittgensteina (nebo má fungovat) jako jeden systém. Avšak jsou skutečnosti, které stojí na jeho hranici (Já) a jsou i skutečnosti, které stojí mimo.

Smrtí svět podle Wittgensteina končí. Avšak kromě tohoto světa existuje i Bůh (který se nezjevuje ve světě), existuje i mystično (které je pohledem na svět sub specie aeterni, tedy jako na ohraničený celek). Avšak neexistuje záhada, neboť to je kategorie z řádu otázek a odpovědí, z řádu logické stavby světa. A pokud lze podle Wittgensteina vůbec nějakou otázku položit, pak ji lze zodpovědět. Avšak skepticismus je nesmyslný, neboť zpochybňuje tam, kde se nelze ptát. Vidíme, že Wittgenstein v Traktátu ze svého "ideálního" logického systému vylučuje i takové fenomény, jako je záhada či otázka. Existuje podle něj i "nevyslovitelné", to je však právě mystično, které se pouze "ukazuje".

Správnou metodou filosofie by proto mělo být: říkat jen to, co se říci dá, tedy věty přírodovědy, a pak vždy, když někdo jiný chce říci něco metafyzického, ukázat mu, že některým znakům ve svých větách nedal význam, říká Wittgenstein. Tato metoda by byla pro toho druhého neuspokojivá - neměl by pocit, že bychom ho učili filosofii - ale byla by to opravdu jediná správná metoda. Avšak v zápětí dodává: Moje věty se objasňují tím, že je ten, kdo mi rozumí, rozpozná nakonec jako nesmyslné, vystoupí-li - po nich - nad ně. Musí "odhodit žebřík po té, co po něm vystoupil nahoru". A svůj Traktát uzavírá známou větou: O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. "Jak hluboce jsem se tehdy mýlil!" zvolá však později.

Wittgensteinův Traktát je "stromovitým" rozvíjením několika základních tvrzení, které G. H. von Wright označil spíše za aforismy. Je pokusem o určitou logickou stavbu, o které sám hovoří, avšak na svém konci dospívá jen k mlčení.

Celý Traktát představuje text, který je z velké části "plodem myšlenek zákopů první světové války". Je pouhou jazykovou hrou (jak sám Wittgenstein přiznává), která si v určité metarovině "žádá" stále nové a nové "hry" interpretací. Proto je také možné se k tomuto textu opětovně vracet.

Pojem "jazykové hry" je také Wittgensteinův termín, avšak pochází z jeho dalšího období, z práce "Filosofická zkoumání" z r. 1945. V této práci se Wittgenstein obrací spíše k běžnému, každodennímu jazyku.

"Jazykovou hrou" nazývá celek jazyka a činností, do nichž je jazyk vetkán. Výraz "jazyková hra" má zdůraznit, že mluva jazyka je částí jisté činnosti nebo jisté formy života. Wittgenstein uvádí takovéto příklady jazykových her: rozkazovat a konat podle rozkazu, popisovat předmět podle vzhledu nebo rozměrů, zhotovit předmět podle popisu (náčrtu), oznámit událost, vyslovit domněnky o události, vyslovit hypotézu a ověřit ji, zobrazit výsledky experimentu tabulkami a grafy, vymyslet příběh a přečíst jej, hrát divadlo, zpívat v chorovodě, hádat hádanku, žertovat, řešit příklad aplikované aritmetiky, překládat z jednoho jazyka do druhého, prosit, děkovat, klít, pozdravovat, modlit se.

Způsob, při kterém se uvažuje, že každé slovo má svůj význam, neboť pojmenovává předměty, Wittgenstein označuje za primitivní představu o fungování jazyka. Takový způsob si všímá podstatných jmen, dále jmen činností a vlastností, ale s ostatnámi druhy slov si již nedělá starosti.

Wittgenstein nyní spatřuje význam mluvy jazyka v určitých vyšších kontextuálních celcích, "jazykových hrách", které jsou celky činností jazyka. Každý takový celek má svá "pravidla hry", a má i svou vlastní logickou strukturu. Pravidla hry a logická struktura určují obvyklou formu postupů (rozvíjení) takové hry, v níž si lze představit vždy alespoň dvě hrající "strany".

Toto rozvíjení hry v určitém dialogickém režimu (protihráč je však někdy jen "myšlený") vyvolává nově i otázku po charakteru metody. Metoda je spjata s určitou "hrou", tzn. s určitým oborem činnosti a souborem promluv pro ni charakteristickým.

Pravidla hry, pokud jsou vyjádřena, můžeme vzít za základ metody - artefaktu. Wittgenstein říká, že pravidlo může být pomocníkem při výuce hry, tím, že ho oznámíme učícímu se, a obeznámíme ho s jeho používáním. Pravidlo tedy představuje určitý prvek řádu (synchronní entitu), který je rozvíjen obeznámením sděleným (artikulovaným) od toho, kdo hru umí hrát. Ale jak vzápětí dodává: hru se naučíme i tak, že se díváme, jak hrají jiní. Pravidla totiž často nemusí být vyjádřena, přestože jsou nástrojem hry. Pravidlo se tedy rozvíjí do metody i tím způsobem, že je ve hře reálně uplatňováno (tedy jako metoda - přirozenost) a zároveň může být někým jiným, nezasvěceným "rozpoznáváno" jako pravidlo (artikulace artefaktu). Znamená to, že nezasvěcený hráč se snaží naleznout logickým způsobem onen logický řád stojící "za" touto hrou.

Podle Wittgensteina nejde v logickém uvažování o pátrání po nových faktech, neboť nechceme zjistit nic "nového". Chceme rozumět něčemu, co již vlastně leží odkryté před našima očima. Naše uvažování má "gramatický charakter". Vnáší světlo do našeho problému odstraňováním nedorozumění, zpřesňováním našich výrazů.

Myšlení či jazyk se nám jeví jako jedinečný korelát, obraz světa, říká Wittgenstein ve Filosofických zkoumáních. Pojmy: věta, jazyk, myšlení, svět, stojí v jedné řadě za sebou, každý ekvivalentní druhému. Avšak v případě takové abstraktní řady chybí jazyková hra, ve které by se daly použít.

Myšlení je obklopené "nimbem". Jeho podstata je logika představující jistý pořádek, a to apriorní pořádek světa, tj. pořádek možností, jež musí mít svět a myšlení společné.

Zatímco v Traktátu se Wittgenstein omezil na takový "svět", a takový "jazyk", které tuto identitu sdílely, nyní shledává, že tyto úvahy byly jen v rámci jedné z jazykových her. Pokud vezmeme celek všech jazykových her, je jasné, říká nyní Wittgenstein, že každá věta našeho (běžného) jazyka má svůj pořádek ("je v pořádku tak, jak je"). Každá taková věta, která má nějaký smysl, musí mít i nějaký dokonalý pořádek.

Avšak v logice, trvá Wittgenstein na svém původním přesvědčení, nemůže být vágnost. Žijeme v přesvědčení, že ideál se "musí" nacházet v realitě. Nevidíme však zatím, jak se v ní nachází a nerozumíme ani podstatě tohoto "musí". Za těmito úvahami se skrývá nevyřčená otázka. Jak tedy vlastně vypadá ona logika, která je logikou vší skutečnosti?

Wittgenstein nyní vychází od každodenního myšlení, a tak konflikt mezi ním (faktickým jazykem) a požadavkem "křišťálové čistoty logiky" se mu stává, jak sám uvádí, nesnesitelným. "Křišťálově čistou logiku" proto nyní označí za předsudek a vybízí nás ke zkoumání obrácenému "okolo těžiště naší reálné potřeby".

Nesmíme přitom vytvářet žádnou teorii, říká. V našich úvahách nesmí být nic hypotetického. Místo vysvětlení musí nastoupit popis. A tento popis dostane své osvětlení, tj. účel, prostřednictvím filosofických problémů. Přestože tyto problémy nejsou podle Wittgensteina empirické, budou rozřešeny vhledem do činnosti našeho jazyka. Problémy se neřeší uvedením nových zkušeností, ale uspořádáním toho, co je nám již dávno známé (vhled). Filosofie je tak bojem proti zmagoření našeho rozumu prostředky našeho jazyka.

Sám na svou adresu v případě dřívějšího Traktátu Wittgenstein uvádí: Byli jsme v zajetí obrazu (logického). A nemohli jsme uniknout, neboť tkvěl v našem jazyku, a zdálo se, že jazyk nám ho jen neúprosně opakuje.

Avšak naší skutečné gramatice (každodenního) jazyka chybí přece jen přehlednost. Proto má filosofický problém formu: "Nerozumím tomu". Je to tím, že určíme pravidla, určíme techniku určité hry (artikulujeme metodu) a když postupujeme podle těchto pravidel, nejde to tak, jak jsme předpokládali. Zapletli jsme se do našich vlastních pravidel. Právě toto zapletení se do našich pravidel (skutečné) chceme pochopit, tj. celé vidět (vhled).

Skutečný objev je ten, který nás uschopňuje kdykoliv přerušit filosofování, říká Wittgenstein. Objev řeší rozpor, a přináší filosofii klid. Při této činnosti (objevování) neexistuje jedna metoda filosofie, existují rozličné metody jako rozličné terapie, jež nás léčí od problémů, do kterých jsme se sami zapletli.