I. Lakatos - Metoda progresu vědeckého poznání

Imre Lakatos je znám především jako tvůrce osobité metodologie vědeckých výzkumných programů, na které pracoval v druhé polovině 60tých a první polovině 70tých let. Navazuje v ní na práce K. R. Poppera a T. S. Kuhna, avšak jeho pojetí je jiné. V práci "Změny v problému induktivní logiky" podal kritiku základních problémů klasického empirismu, problému induktivní metody a induktivní justifikace (zdůvodňování).

V období vývoje logického empirismu rozlišovala filosofie vědy důsledně jednak okolnosti vědeckého objevu a jednak problematiku zdůvodňování, která byla vlastním předmětem metodologických analýz, zatímco okolnosti vědeckého objevu zkoumány nebyly.

Metodologie podávala synchronní logickou analýzu struktury hotových systémů vědeckých poznatků a teprve na druhém místě analýzu metod vědeckého poznání, odvozenou z této logické analýzy poznatků.

Už Popper poukázal na nutnost analyzovat diachronní růst vědeckého poznání v logicko - metodologických pojmech. Předchozí práce např. R. Carnapa problém vědecké metody úplně ignorovaly s tím, že logiku vědeckého objevu nelze popsat exaktními termíny a vyjádřit "ve formulích". Tyto "iracionální" procesy jsou podle něj spíše předmětem historie či psychologie.

Lakatos navázal na Poppera, když zformuloval názor, že diachronní přístup k analýze vědeckého poznání lze uplatnit i v "kontextu zdůvodňování" a to od okamžiku, kdy již disponujeme nějakými hotovými vědeckými poznatky. Lakatos tak přiznal vědeckému poznání čas jeho vznikání, tvorby, tříbení. Racionálně založené vznikání vědeckého poznání vtělil do představy vědeckých výzkumných programů. Ty jsou již založeny podle určitých pravidel, a jakmile přinesou vlastní výsledky poznání, je možné důsledně rozpracovat jejich vlastní metodologii. Samotný vznik vědeckých poznatků, "objevy", však zůstávají mimo analýzu a mimo metodologii.

V Lakatosově pojetí nadále zůstává metoda oddělena od heuristiky. "Normativní charakter" metodologie věd interpretuje vzhledem ke zkoumání "kontextu objevu" v tom smyslu, že metodologie představuje pravidla hodnocení již hotových, zformulovaných teorií. "Objev" je převeden na rozhodovací problém. K tomuto rozhodování lze vypracovat vědecky podloženou metodu rozhodování.

Vědecký výzkumný program má být podle Lakatose založen tak, že obsahuje tzv. "tvrdé jádro", které se skládá z různých tvrzení o skutečnosti, jak je přinášejí jednotlivé vědecké disciplíny a metafyzika (filosofie). Toto "tvrdé jádro" je přijato na základě konvence, a považuje se pro daný vědecký výzkumný program za výchozí podmínky, jejichž pravdivost není zpochybňována a vyvracena. Lakatos přitom přiznává, že "tvrdé jádro" může být i nepravdivé, ale od otázky pravdivosti je nutno v tomto okamžiku odhlédnout a soustředit se na roli "tvrdého jádra" jakožto "mocného tvořivého nástroje" rozšiřování našeho poznání o světě. Jedná se o formulaci principu, který vyplývá z dříve popsaného metodologického paradoxu, totiž že rozvoj poznání lze uskutečňovat na základě "libovolného" kladení metod, pokud a dokud jsme schopni tyto metody prakticky používat k výsledkům, které nejsou "triviální" a jsou "uspokojivé" vzhledem k vlastním uznávaným hodnotovým kriteriím.

Okolo "tvrdého jádra" se podle Lakatose rozvíjí "ochranný pás", který je tvořen "pozitivní" a "negativní" heuristikou. Negativní heuristika tvoří systém pravidel zakazujících použití formálně-logických pravidel falzifikace vůči "tvrdému jádru". Pozitivní heurisika tvoří systém metodologických pravidel, které usměrňují rozvíjení vědeckého výzkumného programu, určují výběr problémů, způsoby jejich řešení, a také kriteria určující rozvíjení "ochranného pásu" jádra programu.

Tato kriteria jsou Lakatosem formulována tak, že je možné zhodnotit výzkumný program jako "progresivní" nebo "regresivní". Přitom rozlišuje empirickou a teoretickou rovinu, a závěrem jeho hodnocení proto může být označení výzkumného programu jako vědeckého v tom případě, pokud je alespoň v teoretické rovině zhodnocen jako "progresivní". Pokud je zhodnocen jak v teoretické, tak v empirické rovině jako "regresivní", jedná se podle Lakatose o "pseudovědecký" výzkum.

Hodnocení je založeno na postulování "kritických standardů", které jsou výsledkem pozitivních heuristik.

Zatímco Popper podroboval falzifikaci jednotlivé teorie, Lakatos pracuje vždy s určitou sérií teorií. Nutné je zkoumat vztahy mezi jednotlivými teoriemi, a uskutečňovat výběr mezi alternativními konkurujícími si teoriemi. Použití termínu "vědecká" jen ve vztahu k jediné teorii, považuje Lakatos za omyl. V Lakatosově pojetí není tedy falzifikace vztahem mezi teorií a empirickou bází, ale je mnohanásobným vztahem mezi konkurujícími si teoriemi, prvotní empirickou bází a "empirickým růstem" vyplývajícím z konkurence teorií.

Jednu teorii je možné podle Lakatose nahradit jen "lepší" teorií, to je takovou, která má větší empirický obsah a jejíž část je aktuálně potvrzená. Rozvíjení vědeckého výzkumného programu se uskutečňuje v rámci série navzájem se střídajících teorií "ochranného pásu". Ve shodě s pozitivní heuristikou vědci neustále zdokonalují teorie prostřednictvím zavádění nových pomocných hypotéz, konkretizací, modifikací a zpřesňováním dosavadních teorií a hypotéz. Falzifikace je přitom podle Lakatose nutné registrovat, ale není nutné na ně bezprostředně reagovat, dokud trvá "pozitivní" síla "pozitivní" heuristiky. Dochází tak k rozvíjení a zdokonalování celého vědeckého programu.

V konkurenčním vztahu však nejsou jen teorie a hypotézy uvnitř jednoho výzkumného programu, ale navzájem též různé výzkumné programy jako celky. K vědecké revoluci dochází tehdy, jestliže jeden vědecký výzkumný program je zhodnocený na základě zpřesnění hodnotových kriterií a na základě zhodnocení dosavadních výsledků výzkumu jako "regresivní" a je nahrazen, vytěsněn jiným, konkurenčním vědeckým výzkumným programem, který je zhodnocen jako "progresivní". Postupná řada výzkumných programů, které mají vzrůstající "progresivitu", které se střídají jeden za druhým, vedou stále více k teoriím "více podobným" pravdě. Cesta k pravdě vede podle Lakatose přes řadu postupně se vylepšujících nepravdivých teorií.

Vědecký výzkumný program nemůže zrušit žádný logický rozpor, ani žádný "objev" empirických faktů, či výsledek experimentu, který nezapadá do celkového obrazu přijaté teorie. Tyto skutečnosti hodnotí jako "anomálie" a v souladu s principem "odsunutí falzifikací" mimo systém vědeckého programu je pouze eviduje. Z metodologického hlediska nemůže podle Lakatose existovat žádná "předem závazná" metoda či "racionálnost". Metodologická pravidla umožňují Lakatosovi hodnotit a zdůvodnit racionálnost výběru teorií a výzkumných programů "ex post", až když jsou vypracovány.

Podle Lakatose však nelze v žádném případě interpretovat jeho metodologická pravidla jako nástroje usměrňující vypracování správných teorií a výběr mezi jednotlivými vědeckými programy "předem".

"Předem" se pouze zakládají výzkumné programy způsobem, který je výše uveden. Pravidla či "metoda" tohoto založení je procesuální. Lakatos popisuje tuto proceduru jako uspořádaný soubor činností, ke kterým de-facto ve skutečnosti dochází. Tím, že postuluje kriteria hodnocení již "hotových" teorií, přestože se toto hodnocení týká až pozdější fáze již rozvinutého programu, mění však i celkové pojetí "založení" celého výzkumného programu. Ten se totiž podle Lakatose zakládá již s touto perspektivou následných hodnocení.

Normativnost metody v Lakatosově pojetí postihuje byť nepřímo i počáteční stadium výzkumu - ovšem to platí jen v tom případě, kdy dojde ke konvencionální shodě a uznání této normativní povahy jako "racionálnější", než kdyby bylo postupováno bez ní.

Druhým otevřeným problémem zůstává, k jaké konvencionální dohodě dojde ohledně "tvrdého jádra", zda mezi "hájené" teorie a výchozí předpoklady budou patřit, a do jaké míry, skutečnosti vyplývající z konceptů "metafyzických", ale i "mimovědeckých", tzn. z oblasti různých vyznání, náboženství, mýtů, pověr apod. Tuto otázku ponechává Lakatos na zakladatelích. Je tedy jasné, že její "řešení" bude závislé od pragmatické situace při založení vědeckého programu a bude úzce souviset s jeho financováním.

Pokud by byla Lakatosova teorie vědeckých programů aplikována na spontánně vznikající "programy" a pak ať již výsledek hodnocení podle jeho kriterií vyzní kladně či záporně, je otázkou, do jaké míry a jaké společenství přijme tato kriteria hodnocení, jestliže sám "program" byl již založen zcela jinak, tzn. většinou na bázi zcela jiné hodnotové orientace. Lakatos je představitelem vědce, který stále ještě "pevně" drží status vědeckého poznání a výzkumu (ve smyslu tradic novověké vědy), přestože si uvědomuje, že se tím lidské poznávací aktivity zdaleka nevyčepávají. Naopak, v tříšti "polovědeckých" a "nevědeckých" přístupů se snaží postulovat pravidla "vědeckého" rozvíjení výzkumu.

Podle Lakatose neexistuje přitom žádná závazná "racionálnost", je třeba se držet "skromnosti a zdrženlivosti" a pamatovat na případy, kdy oponent může zaostat, ale může nás také "doběhnout".

Historie vědy je podle Lakatose historií událostí, jež jsou vybrané a interpretované určitým normativním způsobem. Normativní metodologie věd tak dle Lakatose stanovuje obsah "vnitřní historie", již historik rekonstruuje. Kromě ní však existuje i "vnější historie" zaznamenaná v řadě empirických dat. V rámci různých metodologických přístupů či koncepcí se může vztah mezi vnitřní a vnější historií měnit. Důraz se klade na "vnitřní historii", zatímco "vnější hisrotie" vystupuje v daném explanačním konceptu jako nepodstatná. Pokud se však v průběhu probíhajícího vědeckého výzkumného programu objeví "úspěšná" teorie, může se "vnitřní historie" rozšířit o fakta a explikace, které dosud patřily "vnější historii".

Redukce empirických dat jen na "vnitřní historii" vede k tomu, že z celé historie lze nakonec uznat jen tolik, kolik do ní bylo metodicky vloženo. V explikativním výkladu pak podle Lakatose pracuje historik tak, že podá výklad vnitřní historie v základním textu, a v doplňujícím textu a v poznámkách ukáže, jak "nesprávně" si počínala skutečná historie z hlediska "racionálního" modelu, kterým je prováděna jeho rekonstrukce. Lakatos tak ve shodě s Hegelem chápe reálně historické jako empirickou formu projevu logického.

V Lakatosových koncepcích vítězí "racionalita", která je předpokládána jako "vědecká", a jejímž jádrem je logické uspořádání synchronního obrazu dění. Tento "logický typ" se stává normativem, na jehož základě lze hodnotit skutečné "historické" dění jako "racionální" či "neracionální" a také jako "progresivní" či "neprogresivní". I když Lakatos přiznává světovému historickému pohybu charakter plurality a mnohokontextuálnosti, přesto se pokouší o kriteria, která by stanovila prioritu pokroku. Tím se celá jeho koncepce uzavírá do racionality novověké vědy. Kriterialita "pokrokovosti" zabezpečuje řád, bez něhož by nebyl další vědecký výzkum představitelný.

Z metodologického hlediska je Lakatosova koncepce jedním z posledních pokusů uzavřít metodu a vědění o metodách do "krunýře exaktní logiky" jako základního invariantu celé vědecké racionality. Lakatos ještě nepřipouští celkovou proměnu této racionality, ani pokusy o proměnu její "logické kultury". Jevy, které se této představě vymykají, stojí mimo jím pojatý "vědecký výzkum", jsou označeny jako "nevědecké".

Ačkoliv se pokusil alespoň částečně nastolit problém vědění o metodách v rovině metody, která se stává heuristikou tam, kde chybí kriteria a dodatečně pak tato kriteria získává z předmětné oblasti teorií, hypotéz a empirických fakt, kterými se zabývá, přesto zůstává takto pojatá metodologie v poměrně úzkém rámci, který nepostihuje jednak počáteční stadia "objevů", ale ani všechny "mimovědecké" skutečnosti, které se promítají do evidence dat nezapadajících do prověřovaných teorií.

Na druhé straně učinil ústupek "mimovědeckým" konceptům v tom smyslu, že připustil jejich zahrnutí do "hájeného tvrdého jádra" výzkumného programu.

Víceméně spekulativní zůstává otázka, zda celou svou koncepci výzkumných programů Lakatos chápe jako deskriptivní či jako normativní. Deskriptivní pojetí může prověřit již završené "výzkumné programy" (které nemusí být vůbec programy, ale spontánně vzniknutým souhrnem aktivit na poli určitých bádání) z hlediska kriterií "progresivity", což může metodicky vzato vést k určitým následným "vylepšením", pokud tyto discipliny přijmou jeho "pravidla hry". Normativní pojetí pak je bezprostředně závislé na konsensuální dohodě při založení programu, ta však již svou institucionální podobou mnohdy předem vylučuje právě "invenci objevů", bez níž výzkum není tvorbou či vznikáním nového poznání, ale pouze rozpracováváním již existujících objevů do podoby "exaktního systému", a to ještě podle předem vypracovaných pravidel, tedy do předem připravené "formy", což přináší mnohá nebezpečí.