Různé významy termínu "heuristika"

Jako heuristiku označujeme v prvé řadě reflektovanou metodu - přirozenost. Vzhledem k tomu, že naše myšlení i konání postupuje ve skutečnosti jen zřídkakdy přísně "metodicky", neboť život nás ve své naprosté většině staví před zvládání unikátních situací, představuje heuristika popis postupu, jakým jsme se určitého výsledku skutečně dobrali, popis skutečných myšlenkových pochodů při tomto postupu, nikoliv jeho následně optimalizovanou formu.

Po zvládnutí unikátní situace jsme schopni většinou popsat heuristiku jako "unikátní návod", nikoliv jako návod "obecně použitelný". Heuristiku proto lze též obecně charakterizovat jako "metodu" v procesu či průběhu vytváření jejího přesného logického a optimálního tvaru a artikulace. Heuristika obsahuje určité vyjádření "cesty" k cíli, nikoliv však zpravidla cesty optimální, algoritmizovatelné.

Základem jsou reálně uskutečněné pochody našeho myšlení, a klíčovými momenty jsou okamžiky zrodu nové myšlenky, nápadu "jak na to", onoho "heuréka", které dalo heuristice jméno. V souvislosti s artikulací vědeckých metod se proto na heuristiky lze dívat též jako na způsob objevu nových vědeckých poznatků (včetně práce s pramenným materálem, jeho shromažďováním, tříděním a hodnocením), i jako na objevování nových postupů a metod řešení problémů.

Systematicky pojatá "heuristika" pak zkoumá postupy realizované jednotlivci i kolektivy s cílem zvýšit účinnost jejich myšlenkových pracovních postupů, a dále plánovitě a systematicky zkoumá účinné cesty k řešení problémů a artikuluje určité principy, postupy, techniky. Jako heuristické metody jsou někdy označovány metody řešení problémů využívající neúplnou indukci, analogii a zevšeobecňující poznatky řešitele. Rozlišuje se rovněž fáze konstruktivní (tvorba variant řešení) a zlepšovací (zdokonalovací, racionalizační, optimalizační).
Jako heuristiku lze také označit každou artikulaci postupu, která snižuje počet pokusů a omylů k dosažení požadovaného výsledku či řešení nějakého problému.
Mezi heuristikami, které dnes již alespoň částečně akceptuje věda ve svých proměnách od novověké racionality k dnešním podobám, lze uvést vedle analogie, která byla již dříve začleňována mezi vědecké postupy i některé další.

a/ Analogie

Analogií rozumíme metodu přenášení určitých strukturních či významových rysů jedné skutečnosti na skutečnost jinou, s cílem ověření niky platnosti konsekvencí z toho vyplývajících a následným získáním "nového" faktu, který původně na skutečnosti, na níž je tento rys přenášen, "nebyl patrný". Analogie bývá též charakterizována jako takový myšlenkový postup, při němž na základě shody některých znaků dvou či více předmětů lze učinit závěr o shodě i ostatních znaků těchto předmětů. Dosahuje-li analogie vysokého stupně jistoty, lze již mluvit o modelu, či modelování.

b/ Metafora

Metaforou rozumíme metodu přiřazení dvou rozdílných skutečností, resp. skutečností "patřících" různým rovinám strukturace ontické i gnoseologické navzájem tak, že deklarujeme totožnost nebo podobnost určitých rysů či stránek těchto skutečností, přestože při původním kladení nebyla tato totožnost či podobnost zřejmá.

Zatímco analogii lze označit spíše za heuristiku řešení, či objasnění, metaforu spíše za heuristiku celkového pojetí. Často se stává, že původní metafora se dále běžně užívá jako nový pojem, který přináší nové pojetí. Na takovém pojmu jsou více zřejmé diference nového pojetí oproti starému, více vyniká zvláštnost nového pojetí. Zatímco u analogie můžeme hovořit o vzájemném přiřazení dvou rozdílných skutečností přirovnáním, nebo přenosem, v případě metafory již jde více o ztotožnění. Tím, že jednu skutečnost metaforicky označíme jinou skutečností, ztotožňujeme ji s ní na základě nějaké "vnitřní" kvality. Tato nová kvalita zároveň vytváří diferenci vůči kvalitě původní, kdy ještě metafora použita nebyla.

Cílem je získání dále manipulovatelných (ověřovatelných a operovatelných, schopných dalšího rozvedení) konsekvencí. Pokud vzniká metaforický vztah mezi empirickou a teoretickou skutečností (poznáním), pak jeho rozvíjením ("metaforický styl myšlení") lze někdy obohacovat a rozvíjet nejen teorii, ale i ontický obraz světa. Příkladem může být utváření holistického obrazu světa v hlubinné ekologii.

c/ Obrazová a myšlenková schemata

Jako heuristika se může i ve vědě uplatňovat vědomé užívání různých obrazových a myšlenkových schemat, z nichž některá jsou biologicky dána, jiná kulturně vytvořena.

Tak např. z biologicky podmíněných lze uvést struktury "figura - pozadí", nahoře - dole, nezaměnitelnost pravé a levé poloviny (resp. preference jedné z nich), preference jednoduchosti, sytosti barev, bilaterální a radiální symetrie, preference ohraničených linií a tvarů, kontrastu barev, geometrická intuice transformací v prostoru atd.

Kulturně podmíněnými strukturami je například pravoúhlost, hierarchie, enkapse, multidimenzionalita, představa růstu, polarizace, zvratu, rozporu, sebeproměny, plurality resp. multilarity.

d/ Cílený vhled

O cíleném vhledu jsme již mluvili dříve. Na tomto místě pouze připomeňme, že jej lze jakožto heuristiku využít tehdy, existuje-li dostatečná motivace pro objasnění situace. Vhled je v první řadě náhlým objasněním, prozřením. Vychází ze skutečností (informací) již známých. Je "přiřazením" schematu řešení konkrétní unikátní situaci. Ve vědecké práci je zpravidla základem hypotéz, které je nutno verifikovat či falzifikovat. Jako evidentní struktura se stává prostředkem dalšího logického objasňování.

e/ Techniky rozšířeného či změněného vědomí

Techniky rozšířeného či změněného vědomí lze použít nejen k cílenému vhledu, ale dnes již existují i teorie, podle nichž lze rozšířeného či změněného vědomí využít k praktickému ovlivňování řady situací. V teorii ESP, mimosmyslového vnímání (viz. např. Milan Rýzl: Jak se naučit ESP 1972, 1992) je možno trénovat praktické využívání mimosmyslového vnímání, a to jak v běžném životě, tak při vědeckém výzkumu. Zde opět musí následovat verifikace či falzifikace. Oproti cílenému vhledu je zde ten rozdíl, že nevycházíme jen z již dostupných informací, ale že naopak některé nové informace potřebné pro rozřešení úkolu danou technikou pořizujeme.

Při tzv. Silvově metodě se lze naučit vědomě dosahovat tzv. "hladiny alfa" a neusnout. Vychází se z toho, že zatímco při bdění pulzuje elektrická energie mozku okolo dvaceti kmitů za sekundu (hladina beta), v hlubokém uvolnění či lehkém spánku vibruje mezi sedmi až čtrnácti kmity za sekundu (hladina alfa). Ještě pomalejší mozkové frekvence jsou označeny jako theta a delta, a vyskytují se jen v hlubokém spánku. Na těchto frekvencích pracuje mozek kojenců. Při vědomém dosahování hladiny alfa se lze oprostit od všech kulturou vzniklých omezení, které se promítají do našeho bdělého myšlení v hladině beta, zároveň lze využívat více obě hemisféry a rovněž mimosmyslového vnímání (resp. tzv. "efektivní smyslové promítání").

f/ Empatie

Empatií rozumíme vcítění se do jiné osoby, do jejího myšlení, cítění, motivací, rekonstrukci jejího prožívání, poznání a zakoušení. Jako heuristika je empatie použitelná všude tam, kde jde o situace, v nichž dominantní roli hraje lidské chování, které nelze logicky odvodit či "vypočítat", ale které je plno zdánlivě "nelogických" pohnutek a "nesmyslných" úkonů.

g/ Techniky inspirativního generování

Techniky inspirativního generování jsou používány v řadě oblastí vědecké práce. Různé vědecké "školy" vypracovaly vlastní soubory technik. Např. americký psycholog A. Osborn prezentoval již v třicátých létech svůj "brainstorming", kolektivní metodu řešení problémů při níž se dodržují následující pravidla:

1/ vylučuje se kritika, tzn. že jakoukoliv myšlenku je možno přednést bez obav;

2/ je dána podpora "bezbřehé" asociaci; čím se zdá být nápad "bláznivější" tím lépe;

3/ je podporováno co největší množství předložených nápadů;

4/ možná je libovolná kombinace, modifikace, zlepšování, přetváření.

Obdobně byla formulována např. tzv. "synektická metoda", jejímž základem je učinit "neznámé známým" a "obvyklé cizím". Toho se má dosahovat čtyřmi operacemi:

1/ ztotožnění se s učitým prvkem problémové situace;

2/ hledání podobností v jiných oblastech, tzn. analogie;

3/ využívání poetických obrazů a metafor;

4/ fantastická analogie - řešení problému ve fantazii, jako by neplatily přírodní zákony apod.

h/ Meditativní techniky

Meditativní techniky mají v prvé řadě zcela jiné poslání. Co se týče vědecké práce, lze je chápat jako komplementární, působící na člověka - vědce tak, že se s jejich použitím synergicky zlepšuje jeho vlastní vědecká činnost.
Působení však má více rovin. Na úrovni psychické dochází bezesporu k přenosu metod - přirozeností vlastního myšlení do oblasti vědeckého diskursu. Na úrovni tělesné mohou "cviky" doplňující meditace působit přes celkovou pozitivní naladěnost a zdraví. Na úrovni tříbení celkového životního postoje dochází k ovlivňování postojů při zakládání vědeckého výzkumu, v jeho průběhu dochází k ovlivňování kladení otázek, které mají být řešeny i k využívání dostupných způsobů řešení, v závěrech, směřování, implikacích a konsekvencích je patrna spjatost, která může ústit v etické rovině do úvah o "použitelnosti" a morální odpovědnosti apod.

Komlexy heuristických technik

Zkoumání a systematizace heuristik vedly v řadě "škol" či výzkumných týmů k formování celých komplexů různých technik propracovaných na různou úroveň podrobnosti. Zpravidla vycházejí z následujících skutečností.

Pro dosahování lepších (účinnějších) výsledků při zvládání problémových situací je potřebné, abychom cvičili, trénovali či lépe technicky zvládali:

a/ pozornost, všímavost, vyhledávání, a srovnávání, překračování barier vnímání;

b/ zkracování myšlenkových operací např. zvětšováním rozsahu pojmů, jejich metaforou, novou artikulací, která zahrnuje vždy celé myšlenkové komplexy, ke kterým jsme dospěly apod.;

c/ přenosy zkušeností (analogie) mezi různými obory;

d/ hledání různých "mřížek" či "kategorizací", z nichž by vyplynula dosud "prázdná místa" těchto mřížek či kategoriálních systémů;

e/ oscilaci mezi parciálním a celistvým vnímáním, analogovým a digitálním, zapojování obou mozkových hemisfér;

f/ "řadování" pojmů volnými asociacemi;

g/ cvičení rychlosti, pohotovosti, preciznosti v postřehování a paměti; cvičení různých druhů paměti - krátkodobé, dlouhodobé, epizodické, kontextuální, tvorby významových polí atd.;

f/ flexibilitu myšlení, tzn. oprošťování se od bariér daných dosavadními stereotypy myšlení;

g/ schopnost vyhodnocování možností, prověřování, kontrolu, usouvztažňování;

h/ integrování "nového" do "starého" a desintegrování "starého" vzhledem k "novému";

ch/ lehkost generování idejí nácvikem prostřednictvím různých "kódů" např. zrakově- obrazových představ, akustických, číselných, heslových apod.;

i/ rozvíjení kauzálních a časových konsekvencí, fantazijní představivosti budoucnosti se všemi možnými důsledky; logické konsekvence, kritické konsekvence a tvůrčí (emergentní) konsekvence;

j/ slovní pohotovost a artikulovatelnost, sledování rozvoje myšlenkového obsahu a rozvoje slovního vyjádření, sledování korespondence mezi nimi;

k/ změny úhlu pohledu; různé "řezy" či "vrstvy";

l/ symbolizace a archetypizace;

m/ schopnost završit dílo jak myšlenkově tak i "prakticky";

n/ celkové rozvíjení tvořivého potenciálu a schopností různými praktickými činnostmi nekonformně pojatými, tzn. nácvik tvořivých přístupů ke každodenním "bezproblémovým" situacím jejich "znovuproblematizováním";

o/ vytváření tvořivého společenského klimatu, vyhledávání příznivých "genií loci";

p/ evidence a fixace idejí, myšlenek, postupů, jednotlivých kroků, jejich případná systematizace;

r/ vytváření stimulace a motivace;

s/nácvik intuitivních voleb a utvrzování se v jejich adekvátnosti, správnosti;

t/ tvořivé využívání stresorů;

u/ rekapitulace a "převypravovávání" pro "nezasvěcené";

v/ rytmizování myšlenkových operací např. pohybově, zvukově atd.;

x/ zpochybňování, stavění se na pozice "protivníka" a hledání protiargumentů, tzv. "dialogová dialektika";

y/ dovádění tvrzení "ad absurdum", zpochybňování veškerých předchozích odpovědí na otázky typu "proč";

z/ kompilace z různých pramenů jako zdrojů pro "novou" stavbu s "novou" logikou atd.

Uvedené dovednosti jsou v rámci různých "škol" či "týmů" různě využívány k formulování unikátně artikulovaných technik. Jako ilustraci uveďme následující artikulaci heuristik při řešení problémů. Pro stručnost uvádíme již jen některé jejich názvy:

1/ přeformulování problémů

2/ různé definice problémů

3/ různé "překlady" problému do různých jazyků, hledání etymologických souvislostí a různých pojetí v různých koncepcích

4/ historické analogie při řešení problémů

5/ kauzální analýza

6/ hodnotová analýza

7/ kritika a destrukce problému

8/ tvorba kontrolních seznamů

9/ porovnávání funkcí

10/ řetězové větvění, "stromečky", shluková analýza,

11/ soupisy, seznamy, bodování, třídění, zvažování výhod a nevýhod, testování, párové porovnávání, postupné eliminování

12/ analogie strukturální, funkční, látková, postupová atd.

13/ volba klíčového problému, klíčového aspektu, klíčové (kritické) cesty

14/ aplikace a kombinace více teorií

15/ hledání "neobsazených" polí z hlediska různých oborů řešení, vytváření "matic objevů" apod.

V počátečních kapitolách jsme jako heuristiku označili teoretický obraz metody - přirozenosti a nyní jsme skončili víceméně přesně definovanými a popsanými technikami. Oblast heuristik skutečně zahrnuje široké pole sahající od reflexe toho, jak skutečně přirozeně (se všemi oklikami a tápaními) konáme, až po téměř algoritmicky vypracované techniky. Mezi heuristiky je můžeme zařadit jen díky tomu, že se vztahují k onomu "heuréka", tedy k něčemu unikátnímu, čemu se nedá ani "poručit", co se nedá ani "naplánovat" ani podat jako "exaktní nutnost", neboť obsahuje vnitřní moment nového vhledu do situace, který je prvním "krokem dál" poté, co jsme třeba "přešlapovali" nějaký čas na místě.