T. Parsons - Metoda strukturálně funkcionální analýzy typů tvořících sled evoluce

Talcot Parsons je znám především jako "teoretik společnosti". Kromě teorie sociálního jednání se pokusil rozpracovat rovněž teorii obecných metodologických principů a pojmosloví sociologie.

Podle Parsonse je společnost relativně nejsoběstačnějším typem sociálního systému. Představuje nejširší jednotku, kterou lze zkoumat "sociologicky". Vnitřně integruje více nutných prvků nezávislé existence. Společnost je podle Parsonse v první řadě organizována politicky a musí pěstovat jednak "pocit komunity" a jednak určitou "korporační sílu" zpravidla vládní, a nastolit "relativně účinný normativní řád" na svém území. Zhruba těmito atributy je u Parsonse charakterizována společnost, dále analyzovaná jako systém.

Metodologicky vychází Parsons při studiu společnosti jako systému z 1/ Darwinovy teorie evoluce, 2/ Weberova pojetí ideálních typů a 3/ systémového a kybernetického přístupu uplatňovaného na synchronně pojaté schéma systému společnosti.

Parsons se považuje za "nového" (analyticko- funkcionálního) evolucionistu, který považuje za nutnost vymezit obecný trend vývoje. Jako "vyspělejší" označuje takové systémy společnosti, které projevují větší zobecnělou adaptační schopnost. Dosavadní vývoj společností rozděluje podle tohoto kriteria na tři stadia: primitivní, přechodné, moderní. Teprve moderní stadium představuje zárodečný systém, který je možno zkoumat jakožto jeden systém moderní společnosti, zatímco původní rozmanitost primitivních a přechodných společností ještě nemohla být chápána jako celek.

Systém moderní společnosti projevuje svou vyspělost ve stupni integrace a funkční propojenosti subsystémů, které jsou obdobně jako u biologického organismu v dynamické rovnováze. Podle Parsonse společnost usiluje vždy o "absolutní rovnováhu", a sociální konflikty a různé boje odlišných tendencí tedy představují výkyvy, které musejí být a také jsou regulovány. Podstata každého elementu, subsystému či jevu v životě společnosti je určena rolí v podpoře či narušení rovnováhy.

Funkcionálními předpoklady společnosti podle Parsonse jsou: uspokojení biologických a psychologických potřeb dostatečné části členů dané společnosti; efektivní činnost orgánů "sociální kontroly", jež vykonávají individua v souladu s vládnoucími normami v dané společnosti, a soulad individuálních motivací členů společnosti s těmito normami. V ideálním případě dokonalého fungování uvedených předpokladů má společenský systém dosáhnout své dokonalosti. Dnešní moderní (jedna) společnost podle něj tvoří zárodek takového systému.

Evoluce se uplatňuje podobně jako v biologii prostřednictvím variací, selekce, adaptace, diferenciace a integrace. Sociokulturní vývoj podle Parsonse právě tak jako organický vývoj postupoval přes různé variace a diferenciaci od jednoduchých ke stále složitějším formám, přitom se na každé své úrovni projevoval mnoha různými formami a typy. Při popisu a analýze těchto forem a typů, vyskytujících se na určitých úrovních pak vychází Parsons z Weberovy teorie ideálních typů.

Metodologicky Parsons shledává zejména tyto druhy problémů:

1/ U každého typu vidí nutnost použít obecného pojmového schématu sociálního systému, přestože cítí, že vzhledem k velikosti a funkčnímu významu každého daného systému dochází k určitému posunu způsobenému právě metodickým použitím "jednotných" prostředků popisu a analýzy.

2/ Dalším problémem je, jak se vypořádat s problémy daného popisovaného a analyzovaného typu společnosti. V této souvislosti rozlišuje problémy společnosti, které se vztahují k ideji společnosti jako funkčního či disfunkčního celku, a na druhé straně problémy jednotlivých sociálních systémů, které sice mají vliv na problémy společnosti, ale tyto vazby jsou značně složitější a nelze proto problémy jednotlivých sociálních systémů v deskripci jednoduše transformovat do problémů společnosti.

3/ Při popisu vývojových přeměn společnosti jako celku i proměn hlavních strukturálních částí nás má polde Parsonse zajímat především sled měnících se strukturálních vzorců, které charakterizují společnosti jako sociální systémy v průběhu jejich vývoje, a dále procesy uskutečnění přechodu od jednoho typu k druhému. K těmto přechodům od jednoho typu k jinému a k postižení jejich sledu se snaží Parsons vytvořit určité řádové vzory.

4/ Dalším problémem je, jak se vyrovnat s variabilitou jako problémem sice odlišným, leč souvisejícím s problémem vývojového sledu a vývojových stadií.

Strukturální analýza musí polde Parsonse předcházet analýzu procesu a změny. Výsledky strukturální analýzy jednotlivých forem a typů (synchronních řezů) pak mohou být následně složeny do představy evoluce obdobně jako v Darwinově teorii.

Podle Parsonse i když Darwin rozvinul základní myšlenky o procesu evoluce v zákoně přirozené selekce, přesto výslovně konstatoval, že ani v jediném případě nemůže dokázat, že by se tímto procesem změnil jeden druh v jiný, ale pouze "to, že se jím třídí a vysvětluje velké množství faktů...", z nichž velká většina se týká právě struktury. Darwin podle Parsonse prostě nepředložil hotovou teorii vývojového procesu, zejména pokud jde o genezi variací. Tímto argumentem Parsons vystupuje proti sociologům, kteří upřednostňovali jako vědecky opodstatněnou "dynamickou" analýzu.

Kategorizaci strukturálních typů a jejich časové zařazení na základě dosažitelných sociologických, antoropologických, archeologických a historických podkladů považuje Parsons za prvořadý úkol, který je jak teoretický, tak i empirický. Parsons si cení Weberův "extenzivní" (jak říká) systém ideálních typů, avšak v oblasti teorie byly podle něj učiněny pokroky, umožňující se vyhnout většině obtíží Weberova "typového atomismu", jak jej sám označuje. Nyní je podle Parsonse v daleko větší míře možnost analyzovat variabilitu jako funkci různých kombinací stejných analyticky vymezených složek.

Historismus ve vývojové teorii považuje Parsons za dogma. "Ať již jdeme ve stopách Hegela, Marxe nebo dalších Němců jako Diltheye, historismus vždy popírá možnost nebo význam obecné analytické teorie (která systematicky zkoumá vzájemnou závislost nezávisle proněnných faktorů) pro vysvětlení časově následných sociokulturních jevů. Durkheimovo a Weberovo střetnutí s tímto problémem představuje v sociologické vědě novou éru."

Podle Parsonse vyplývá každý výsledek nějakého procesu z činnosti určitého počtu faktorů, z nichž všechny postuluje jako vzájemně nezávislé, "máme-li vědecký důvod je rozlišovat". V ekonomické analýze jsou takovými logickými prototypy podle Parsonse výrobní faktory. V tomto smyslu tedy není podle Parsonse přijatelné žádné tvrzení, že sociální změna je "určována" ekonomickými zájmy, myšlenkami, osobnostmi určitých jedinců, zeměpisnými podmínkami a podobně. Každý faktor je přitom ve vztahu vzájemné závislosti s mnoha dalšími faktory.

Faktory jsou hierarchicky uspořádány. Parsons rozlišuje dvě základní, navzájem související hierarchie - hierarchii nutných podmínek a hierarchii kybernetické kontroly. První z těchto hierarchií vychází podle Parsonse v nejobecnější rovině z fyzických a pokračuje přes biologické a psychologické k sociálním a kulturním elementům jednání.

Druhou je hierarchie kybernetické kontroly, kde zdůrazňuje především kulturní a normativní sféru a způsoby, jakými jsou tyto podmínky kombinovány. Základní "inovace" ve vývoji organických a sociokulturních živých systémů je podle Parsonse závislá především na analyticky nezávislém rozvoji v jejich vyšších úrovních.

Pokud jde o vnitřní stránku sociálního systému, jsou podle Parsonse normativní prvky pro sociální změnu důležitější než "materiální zájmy" konstitutivních jednotek. Čím delší je časový úsek a čím širší je systém, tím větší je podle Parsonse relativní význam vyšších faktorů v hierarchii kontroly, bez ohledu na to, zda nám jde o vysvětlení udržování či o změnu vzoru.

Při vysvětlování hlavních vzorů a procesů změny zdůrazňuje Parsons nejvyšší kybernetickou úroveň, která je spíše oázou kulturního než sociálního a v rámci kulturní kategorie spíše rázu náboženského než světského. V rámci sociální kategorie pak stojí hodnoty a normy, zvláště normy právní, výše než zájmy politické a ekonomické.

Pokud se nerespektují uvedené priority, má to za následek vymezení spíše nejširších vzorů změny, než vysvětlení konkrétních struktur a procesů, o které Parsonsovi jako analytikovi a strukturalistovi jde především.

Parsons rozčleňuje celý diachronní sled historických událostí tak, aby mohl "analyzovat" určité historicky vzniklé typy společností jako synchronní systémy. Přitom toto rozčlenění je již sekundárním krokem, neboť mu předchází metodické vytyčení cílů a prostředků. Základními prostředky jsou systémový přístup, uplatnění funkcionální analýzy, kybernetického modelu a schematu evoluce, které vychází z analogie k Darwinově teorii. Cílem je pak ukázat sled těchto typů jako takový, který vede v souladu s teoriemi biologické evoluce k větší složitosti, integritě a adaptabilitě, k větší "dokonalosti". Teprve skrze tyto metodologické prostředky a cíl dochází k rozčlenění a definování typů, které pak mohou být popsány a analyzovány jako systémy, v nichž se uplatňuje řada faktorů, hierarchií, subsystémů, elementů, funkcí a kybernetických regulací. Této analýze se dává přednost před alternativním zaměřením na analýzu změn. Popis a analýza typů je prvotní, změna se dá vysledovat ze sledu typů.

Jelikož je cílem složitá, regulovaná a adapttivní "globální" společnost, vystupují i v celém historickém pohledu jako "inovativní" ty složky, které lze popsat jako složky směřující k danému cíli. Jedná se proto především o regulativy kulturní a právní.

V případě Parsonsova přístupu máme příklad metodického postupu, který je předem zformulován a po té "aplikován". Odpovídá analyticko - funkcionálnímu pohledu na svět, ale rovněž analyticko - funkcionálnímu pohledu na tvorbu vědeckých poznatků. Otázkou je, jak Parsons došel k právě takovéto představě vědeckého postupu. Určitou roli zde hrála analogie (s Darwinovou evoluční teorií), určitou roli vědecké "tradice" (Weberovy ideální typy) a analytická paradigmata uplatňovaná v sociologii v důsledku všeobecné "exaktizace" zahrnující matematizaci, strukturální a funkcionální analýzu, systémový přístup, kybernetiku apod. Ideálem je vytvořit taková synchronní schemata společenských typů, jejichž sled dostatečným způsobem vysvětluje jak vývoj společenských systémů, tak jeho směřování, které je však jakožto idea již předem postulováno. Z kapitoly o metodologickém paradoxu přitom víme, že uplatňovaný přístup je natolik a na tak dlouho možný, adekvátní a pravdivý, nakolik m. j. není překonán či jeho prostor omezen (vymezen) jinými teoriemi a přístupy, které jsou pro danou oblast zkoumání rovněž používány s výsledky plodnějšími, adekvátnějšími či "pravdivějšími".