R. Carnap - Logická metoda analýzy, rekonstrukce a výstavby vědy

Po konstituování matematické logiky v pracích Frega, Russella a Whiteheada, zejména "Principia Matematica", po formulaci logického symbolismu, založeného na principech extenzionality a atomárnosti a po Wittgensteinově "Logicko - filosofickém Traktátu", kde je formulována idea logické stavby poznání jako extrapolace atomárně extenzionálního modelu na poznání o světě vůbec, přicházejí logičtí pozitivisté i s logickognoseologickou koncepcí poznání včetně řešení pragmatické otázky o způsobu vymezení pravdivosti elementárního poznání.

Logický pozitivismus vznikl v 20. letech našeho století a je spjat se jmény tzv. Vídeňského kruhu, kam kromě R. Carnapa patřili M. Schlick, K. Menger, O. Neurath, H. Hahn, H. Reichenbach a další.

Zatímco původní pozitivismus se obracel k pozorování na základě biologicko-psychologického přístupu, jenž byl pokusem vysvětlit pozorování jako subjektivní proces na základě individuální zkušenosti, neopozitivisté Vídeňského kruhu se této orientace jako zdiskreditované zříkají a přijímají metodu logické analýzy poznání.

Ačkoliv navázali na logický atomismus "Logicko - filosofického Traktátu", bylo nutno jej z jejich pohledu revidovat. Russellovu a Wittgensteinovu doktrínu považovali za omezenou, neboť poznávací význam podle ní mají ta tvrzení o světě, jež jsou funkcí pravdivosti elementárních tvrzení, a dále tvrzení logiky a matematiky, avšak vlastní "metafyzická" tvrzení logických atomistů o světě jako souboru atomárních faktů, o struktuře atomárního faktu, o vztahu symbolizujícího a symbolizovaného faktu jsou s touto doktrínou v rozporu, neboť nepatří ani do jedné z uvedených skupin.

Zatímco Wittgenstein konstruoval logický model jazyka, neopozitivisté se zaměřují na otázku pragmatických podmínek aplikace takového modelu. Tuto otázku řeší logická sémantika, kterou rozpracovává Carnap a Tarski. Předpokládá se tu existence sémantického metajazyka, který fixuje vztah znaku k označovanému.

Cílem Vídeňského kruhu, tak jak byl deklarován v jejich manifestu v r. 1929, bylo přitom vytvořit jedinou vědu, zahrnující veškeré poznání reality bez rozdělování do dílčích vědních disciplin. Toho mělo být dosaženo aplikací logické metody analýzy, která eliminuje metafyzické problémy a tvrzení jako nesmyslné a vyjasňuje smysl pojmů a vět empirické vědy poukazem na jejich bezprostředně pozorovatelný obsah. Jednota logických prostředků výzkumu vědy a jednota výchozího obsahu vědy, zajišťují celkovou jednotu vědy. Zdánlivý rozdíl mezi vědními disciplinami je dán dosavadními rozdíly částí jazyka, v němž jsou tyto vědy vyjadřovány. Metodu logické analýzy chápe Carnap jako novou vědeckou metodu filosofování, neboť filosofii v jeho pojetí zbývá již pouze tato metoda.

V Carnapově pojetí představuje tedy filosofie již jen metodu logické analýzy, zatímco ostatní tradiční otázky filosofie jsou z ní logicky vyloučeny, neboť v tomto systému postrádají smysl. Filosofové, kteří je kladli či kladou, podle Carnapa zcela zcestným způsobem nepochopili logickou strukturu jazyka.

Chceme-li odpovědět na nějakou otázku, pak nejdříve musíme vědět zda a jaký má tato otázka smysl. Podle Carnapa jsou mnohé filosofické otázky stejného typu jako otázky, které jsou sice gramaticky správné, avšak nemají smysl, jako např. otázka zda Caesar je prvočíslo. Logická analýza zdánlivých výroků metafyziky podle Carnapa ukázala, že se nejedná vůbec o žádné výroky, ale jen o "prázdné řady slov, které díky pojmovým a citovým vazbám vzbuzují mylné zdání, že jsou výroky."

Svou představu hierarchické konstrukce celkového obrazu světa, která je vybudována z jednoduchých entit, poprvé předvedl Carnap v knize "Logická stavba světa" z r. 1928. Na mnohem propracovanější úrovni ji rozpracovává společně s kolegy v USA v "Mezinárodní encyklopedii sjednocené vědy". Zatímco však v prvotní podobě otázka jazyka, kterým je tento systém podán, byla především otázkou jeho syntaxe, ve svých pozdějších pojednáních již rozlišuje tři úrovně jazyka: syntaxi, jako nauku o vztazích mezi výrazy, dále sémantiku, jako nauku o vztazích výrazů a jejich významů, a konečně pragmatiku, jako nauku o užití jazyka mluvčími.

Ve zkoumáních, které věnoval sémantice se pak vrací k Fregovu pojetí významu a smyslu. Zatímco Fregův smysl patřil do jiné ontologické vrstvy než význam, Carnap se snaží redefinovat tyto pojmy tak, aby zůstaly v téže rovině a byly tak použitelné pro rekonstruovanou logickou stavbu vědění jako logicky jasné a systémové.

Dochází tak k pojmům extenze a intenze. Extenzí rozumí Carnap to, co mají ekvivalentní výrazy společného, pokud je jejich ekvivalence pravdivým výrokem. Extenzi výroku lze považovat za jeho pravdivostní hodnotu, extenzi jména či termínu za jím označovaný předmět, a extenzi predikátu za třídu všech předmětů, o nichž tento predikát platí.

Intenzí pak Carnap rozumí to, co je společné pro veškeré výrazy, jež jsou logicky ekvivalentní, tzn. jejichž ekvivalence je logicky nutně pravdivým výrokem.

Výrazy "člověk" a "neopeřený dvojnožec" mají podle výše uvedených charakteristik tutéž extenzi, avšak neshodují se v intenzi, neboť mezi nimi neexistuje logicky nutná ekvivalence. Lze si totiž představit neopeřeného dvojnožce, který nebude člověkem.

Základem metody logické analýzy je princip kognitivního smyslu výroku. Smysl výroku spočívá podle Carnapa ve vyjádření myslitelné situace. Pokud výrok nevyjádřuje situaci, nemá smysl, a je pouze zdánlivým tvrzením. Tato situace je přitom považována za soubor smyslových prožitků subjektu, tedy za "bezprostředně dané". Za kriterium empirického smyslu je považována možnost empirické verifikace, hovoří se proto i o verifikační teorii smyslu.

Kognitivní smysl mají podle neopozitivistů buď tvrzení, u nichž lze empiricky stanovit podmínky pravdivosti (empirický smysl), nebo výroky, které mají formální smysl a jejichž pravdivost je stanovena logickou analýzou prvků těchto výroků (např. v logice a matematice). Carnap se domníval, že ukazatelem kognitivního smyslu určitého prvku poznání jsou ty empirické důsledky, jež lze odvodit z daného poznatku za předpokladu existence tohoto prvku. V jeho pojetí jde tedy o ztotožnění poznávací smysluplnosti se smysluplností empirickou. Nejdříve Carnap vymezuje poznávací smysl termínu, teprve pak řeší poznávací smysl celého výroku. Kriteriem poznávacího smyslu termínu je podle něj možnost odvození z teoretické soustavy některých empirických důsledků, které nelze odvodit, pokud zde tento termín neexistuje. Carnap přitom bere v potaz i stupňovitý charakter vztahů termínů teoretické soustavy s empirickou úrovní poznání.

Daným kriteriem je ovšem umožněno považovat ze empiricky smysluplný libovolný termín, jemuž je poskytnuta empirická interpretace prostřednictvím nějaké interpretační věty, jež je zaváděna jako hypotéza o nějaké situaci nebo jako konsekvence o smyslu termínu. Interpretační věta může tedy být přijímána pomocí konvence, aniž je tento akt dále zdůvodňován.

Pro určité výroky platí, že jejich verifikace je bezprostřední. Takové výroky jsou nazývány výroky observačními, nebo podle Carnapa protokolárními. Všechny ostatní výroky pak mají smysl jen v tom případě, že je možno je na protokolární výroky nějakým způsobem převést.

Pojetí protokolárních vět je spojením logické ideje elementárních vět, vyplývající z Wittgensteinova atomárně extenzionálního logického modelu poznání a gnoseologické ideje "bezprostředně daného", jež je chápáno jako "čistá zkušenost".

Protokolární věty se vztahují ke smyslově danému, tzn. že představují zápis bezprostřední zkušenosti subjektu, jsou vázány na individuální prožitky. Tím, že se vztahují k "čisté zkušenosti", představují zároveň podle Carnapa očištění od racionálního, a jsou nevyjadřitelné, nelze o jejich pravdivosti pochybovat, představují mez logické analýzy.

V práci "Testovatelnost a význam" z let 1936 - 1937 formuluje Carnap principy výstavby tzv. empirického jazyka. Ustanovuje zde logickou strukturu tohoto jazyka, formační a transformační pravidla i požadavky kladené na výchozí predikáty jazyka.

Podle Carnapa každý výchozí deskriptivní predikát empirického jazyka musí být pozorovatelným predikátem.

Predikát P jazyka L se podle Carnapa nazývá pozorovatelným pro organismus N, jestliže pro vhodné argumenty je N schopen za určitých okolností dospět pomocí několika málo pozorování k rozhodnutí o celé větě.

Přijetí či zřeknutí se věty pozorování obsahuje podle Carnapa vždy určitý konvenční moment, ale děje se vždy na základě pozorování, tj. nekonvenčního momentu.

Carnap dále rozlišuje potvrzení a testování. Věta je podle něj potvrditelná, víme-li, za jakých podmínek je potvrzována. Testovatelná je, pokud víme jak reprodukovat tyto podmínky.

Přechod k principu potvrditelnosti má zejména následující důsledky. Připouští se, že smysl výroku může být odhalován nekonečnou řadou výroků pozorování. V poznávacím smyslu výroku neomezené obecnosti se projevuje moment extrapolace poznání, jehož se dosáhlo v důsledku konečného počtu pozorování na nekonečný počet případů. Vzniká však problém rozpracování logických kriterií zdůvodnění vět neomezené obecnosti, problém výzkumu logického vztahu potvrditelnosti, vymezení kvantitativních hodnocení stupňů potvrditelnosti, a to vše vyžaduje rozpracování speciálního logického aparátu (problém analogický problému indukce).

Připuštění obecných výroků do jazyka vědy dále vyvolává otázku po povaze logického vztahu, jenž tyto výroky tvoří. Nahrazení původního principu verifikovatelnosti principem částečné verifikovatelnosti (potvrditelnosti) tak zeslabilo potíže, které dříve vyvstávaly při definování obecných výroků o zákonech vědy. Jiným problémem, se kterým se bylo nutno vypořádat, byl problém redukce pojmů. V "Logické stavbě světa" z r. 1928 Carnap postuluje racionální rekonstrukci veškerého existujícího poznání tím, že prostřednictvím řetězců definic má být vybudována hierarchie pojmů vycházející z individuální smyslové zkušenosti. V pozdějších pracích např. v "Testovatelnosti a smyslu" se již pod vlivem četných kritik snaží uchopit problém redukce pojmů z hlediska redukovatelnosti na pozorovatelné predikáty věcného jazyka prostřednictvím tzv. redukčních vět. Tato metoda může být s úspěchem použita při logické analýze empirické interpretace teoretických pojmů, dále při odhalování logické struktury operacionálních definic, avšak Carnap ji používá i k redukci vědeckých pojmů na predikáty pozorování.

Vyčerpávající redukce dispozičních predikátů na predikáty pozorování však není možná a sám Carnap poukazuje na potíže spojené s extenzionální implikací. Tím, že metoda redukčních vět poskytuje částečnou specifikaci smyslu, má však určité přednosti před metodou definic, ovšem jen v určitých podmínkách, jak sám Carnap, ač nerad, přiznává.

Když se vyjadřuje k problémům induktivní logiky, říká, že úkolem této logiky není nalézat zákon k vysvětlení daných jevů, neboť tento úkol podle něj může být řešen jen intuitivně a inspirativně. Tuto orientaci výzkumu na formování teoretického poznání však považují logičtí pozitivisté včetně Carnapa za psychologismus.

Carnap dále formuluje bazickou koncepci, spočívající na předpokladu, že existuje určitá třída výroků, neboli báze, pro niž platí, že pravdivostní hodnota kteréhokoliv výroku této báze je nezávislá na pravdivostních hodnotách ostatních výroků báze. Dále platí, že pravdivostní hodnota kteréhokoliv dalšího výroku je jednoznačně určena pravdivostními hodnotami výroků báze. Z tohoto pojetí vyplývá, že je nutno vyřešit dva základní úkoly. Jednak vyčlenit určitý počet výchozích výroků a termínů, které se vztahují k "bezprostředně danému", jako empirickou základnu veškerého souboru vědění o světě, a jednak redukci ostatních pojmů a tvrzení na tuto empirickou bázi odhalováním logické stavby vyšších úrovní poznání.

Carnap se domníval, že potencionálních bází pro takovou výstavbu může být i větší počet a že záleží na konvenci výběru. Jako nejnadějnější se vedle fenomenalistické báze, tvořené záznamy počitků, jevila především fyzikalistická báze, tvořená elementárními výroky o tělesech.

Metoda logické analýzy poznání se v Carnapově pojetí profiluje jako metoda analýzy, rekonstrukce a výstavby vědy na nových exaktních, logických základech. Při její aplikaci, při skutečné analýze, rekonstrukci a pokusech o výstavbu vědy takovýmto způsobem však Carnap narážel, stejně jako ostatní novopozitivisté, na četné problémy, které ho nutily původní striktní formulace a představy formulovat novým, volnějším způsobem, přiznat určitým fenoménům statut konvence, která je sama v rozporu s původní ideou empirické verifikace či později ověřitelnosti, resp. která připouští, že existují ještě jiné entity, které stojí nutně mimo daný rámec logicky spjatého systému.

Zatímco některé tradiční problémy fiosofie označuje za pseudoproblémy, neboť vycházejí z určitého nedorozumění, je nakonec nucen připustit, že toto "nedorozumění" přece jen objektivně existuje, a celému tomuto "světu nedorozumění" je nucen přiznat alespoň právě uvedený statut konvence. Tato konvence je však vždy podle něj spjata s nekonvenční exaktností, neboť to, že tato konvence, v jaké podobě a s jakými důsledky existuje, je nutno nejdříve exaktně ověřit.