K. Popper - Metoda vědy jako metoda přibližování se pravdě

Sir Karl Popper přišel s koncepcí objektivního poznání, tj. takového poznání, které není přímo závislé na subjektu, jenž by byl jeho nositelem. Tento názor sám označil za epistemologii bez poznávajícího subjektu.

Podle Poppera existují dva rozdílné významy termínu poznání nebo myšlení. Jednak v subjektivním smyslu, kdy se jedná o stav mysle nebo vědomí, o dispozici člověka k chování či reagování určitým způsobem a v objektivním smyslu, kdy je tvořeno problémy, teoriemi, argumenty jako takovými.

Východiskem filosofického zkoumání poznání podle Poppera nemůže být analýza psychických procesů jednotlivce (jak je tomu u D. Huma), protože poznání je skutečným poznáním teprve tehdy, když je artikulováno, zveřejněno. Pouze takto objektivizované poznání lze podrobit kritice a ověřovat. Východiskem filosofického zkoumání poznání může být pouze objektivní poznání tj. logický obsah našich teorií, domněnek.

"Všichni máme své filosofie, bez ohledu na fakt, zda o tom víme, nebo bez ohledu na skutečnost, že naše filosofie za moc nestojí. Dopad našich filosofií na naše činy a naše životy je často zdrcující. Proto se musíme pokusit zdokonalit naše filosofie tím, že je budem kritizovat. Tohle je jediný argument pro ospravedlnění další existence filosofie, které mohu poskytnout" říká K. Popper v knize "Objektivní poznání" (Objective Knowledge) z roku 1972.

Podle Poppera sice pravdu neustále hledáme, ale nikdy ji nevlastníme (používá termín "verisimilitude" - blízkost pravdě). Žádnou teorii totiž nelze zcela ověřit, každá je pouze více nebo méně pravděpodobná.

Metoda vědy a do velké míry i dějin vědy je racionální procedurou přibližování se pravdě. Metoda vědy je metodou kritického vyvracení starého poznání, neustálé diskuse o něm, je hledáním nových alternativ, soupeřením konkurenčních hypotéz.

Dále Popper kritizuje subjektivistickou teorii poznání. Předmětem metodologie je poznání v objektivním smyslu, tj. lidské poznání, které se skládá z jazykem formulovaných předpokladů, které jsou podrobovány kritickému vyvracení.

Teorie, která byla již v minulosti vyvrácena, může být bez ohledu na to podržena jako užitečná. Taková teorie však bude přesto nepravdivá, protože ve vědě hledáme pravdu. Cílem vědy je růst "verisimilitude" (blízkosti pravdě). Růst veškerého poznání spočívá v přetváření předchozího poznání. Poznání nikdy nezačíná od ničeho, ale vždy z určitého "background knowledge" (poznání v pozadí).

Popper ukazuje, že čistá empirie neexistuje, protože celé naše poznání je prostoupeno teorií, včetně našeho pozorování. Neexistuje lidský orgán, jenž by geneticky neobsahoval anticipativní teorie (smysly jsou prosyceny teoriemi).

Popper souhlasí s K. Lorentzem, který říká, že veškeré získané poznání a učení spočívá v modifikování (a také ve vyvracení) určitých druhů poznání, nebo dispozic, jež zde původně byly a v konečném důsledku také v modifikaci určitých vrozených dispozic.

Růst poznání spočívá podle Poppera ve zdokonalování existujícího poznání, které se mění na základě víry, že se stále více přibližujeme pravdě.

"Program", nebo vrozené struktury organismu, určují, co lze přijímat (nebo na co reagovat) jako relevantní a co se ignoruje jako nerelevantní.

Podle Poppera lze rozlišit následující tři světy - univerza

1/ Svět 1 - svět fyzikálních objektů, nebo stavů

2/ Svět 2 - svět stavů vědomí, mentálních stavů, nebo behaviorálních dispozic ke konání (svět vědomých zkušeností jednotlivce)

3/ Svět 3 - svět objektivních obsahů myšlení, především vědeckých a poetických myšlenek a uměleckých děl ( svět logického obsahu knih atd).

Tento třetí svět má podle Poppera mnohé společné s pojetím Platona, Hegela i Bolzana (teorie světa výroků osobě a pravd osobě).

Svět 3 je přirozeným produktem člověka jako živočicha, je autonomní, roste analogicky evoluci rostlin a živočichů. Zde můžeme odhalit nové problémy, které nemusí pocházet přímo ze světa 1, Svět 3 je proto v jistém smyslu autonomní.

Kdyby zanikla technika i naše vědění o ní, mohli bychom toto vědění načerpat z knihoven. Pokud by zanikly i knihovny, po mnoho tisíciletí by neexistovala naše civilizace.

Svět 2 závisí na jazykem formulovaných teoriích, na světě 3, závisí na něm úplné sebeuvědomění subjektu.

Nejdůležitějším druhem poznání je vědecké poznání, jež je centrálním problémem každé teorie poznání.

Popper upozorňuje na dvě funkce jazyka: a/ nižší - signální a symptomatickou (self- expressing), která je společná i pro živočichy a b/ vyšší - deskriptivní a argumentativní. Teprve na této úrovni se objevuje regulativní idea pravdy.

Bez deskriptivního jazyka by neexistoval předmět naší kritické diskuse. Jazyk je předpokladem vzniku světa 3, z vyšších funkcí jazyka pochází naše humanita, náš rozum.

Naše schopnost myšlení není ničím jiným než schopností kritické argumentace. Ta se stává hlavním nástrojem dalšího růstu poznání.

Autonomní svět vyšších funkcí jazyka se pak stává světem vědy. Abstraktní významy a pojmy jsou produkty rozvoje vyšších funkcí jazyka a vznikají se "zpětnou vazbou" (feed-back), protože je lze odmítnout, podrobit kritice.

Vědomé řešení problémů je vědomě kritické. Kritická, nebo racionální metoda nám umožňuje, aby byly zničeny naše hypotézy místo nás samotných.

Popper chápe epistemologii jako teorii o růstu poznání, teorii řešení problémů, tvoření, kritického vyvracení, hodnocení a kritického testování alternativních přibližných teorií.

Poznání je naším produktem, vyrábíme je, konzumujeme je jako včely med. "Konzumovat poznání však znamená kritizovat je, přetvářet, ničit a nahrazovat novým. To se rozumí pod pojmem 'růst našeho poznání'".

Jsme sice omylní, ale můžeme se učit z chyb. Nemůžeme sice potvrdit své teorie, ale můžeme je rozumem kritizovat a přijmout ty, jež nejlépe vzdorují naší kritice a mají největší explanační schopnost. (Falzifikacionismus).

Metoda vědy je metodou pouhých "přibližování se" pravdě, dohadů a usilovných pokusů o jejich vyvrácení.

Cílem vědy je nejlepší teorie, ta teorie, jež odolává kritice, a proto se jeví jako z různých alternativních teorií ta, která je nejbližší pravdě.

Cílem vědy je nalézt uspokojivou explanaci neznámého známým. Explanace musí využívat univerzální výroky nebo zákony přírody. Uspokojivá explanace je explanace v pojmech prověřitelných a falzifikovatelných univerzálních zákonů a výchozích podmínek. Takováto explanace znamená postup k teoriím se stále bohatším obsahem, vyšším stupněm obecnosti a vyšším stupněm přesnosti.

Důležitým kritetiem pro hodnocení teorií je jejich explanační schopnost a stupeň testovatelnosti. Aposteriorním kriteriem hodnocení je její pravdivost (blízkost k pravdě).

Pravdivostní obsah teorií je dán množstvím jejich zajímavých a důležitých důsledků. Proto má tautologie nulový pravdivostní obsah.

O vztahu pozorování a teorie říká Popper, že teorie přichází první, jako očekávání, předpokládání. Začínáme vždy problémem, nikoliv pozorováním.

Růst poznání probíhá od starých problémů k novým, prostřednictvím přibližování a odmítání (conjenctures and refutations).

Popper vystupuje proti koncepci, že vše pochází ze smyslů. Každý živočich se rodí s jistým druhem očekávání nebo anticipace, s jistým druhem hypotetického vědění. Pokud nejsou tato vrozená očekávání naplněna, vzniká problém. Růst poznání je neustálým procesem řešení problémů, procesem opravování a upravování předchozího poznání.

Metoda vědy je metodou přibližování se pravdě. Toto přibližování se pravdě má přirozenou povahu a proto i artikulace vědeckých metod jsou vyjádřením lidských přirozeností.

Jsou však vyjádřením takovým, které se liší od celého souboru těchto přirozeností tím, že je vybráno jako to, které je metodicky vedoucí k pravdě. Výběr se přitom uskutečňuje vždy s ohledem k již panujícím teoriím a metodám. Neruší tyto teorie a metody bez důvodu, ale kriticky je přehodnocuje vždy ve snaze o dosažení větší adekvátnosti, větší blízkosti pravdě.

Schopnost dosahovat stále větší blízkosti pravdě pak má co činit s určitou účinností, což je kriterium rovněž založené na lidské přirozenosti. Metoda má být účinná v tom smyslu, že nám má přinést pravdivé poznání způsobem, který se opírá o teorii pravdě nejbližší a proto v daný moment nejlepší z existujících.

Víra v přibližování se pravdě ovlivňuje utváření teorií a vymezuje kriteriálním způsobem i metodu, a to svým požadavkem vyšší vysvětlitelnosti (explanační schopnosti) a testovatelnosti.