Vazba metody na myšlenkovo - činnostní obory

Metoda vzniká a rozvíjí se spolu se vznikáním a rozvíjením se myšlenkovo - činnostní kultury, resp. určité profilace oborů myšlení a činností, určitých disciplin, žánrů, oborů, "her". Každá metoda, včetně vědecké, se v rámci svého oboru myšlení a činnosti rozvíjí nejdříve jako metoda - přirozenost a teprve následně je artikulována jako metoda - artefakt.

Obory lidského myšlení a činnosti však mají svou hierarchii, některé mají široký, obecný "záběr", některé se týkají jen určitých sociálních skupin, některé jsou vázány na ontogenetický vývoj jedince, některé se týkají vždy jen určitých profesních nebo zájmových aktivit apod. Tyto obory lidského myšlení a činnosti jsou navzájem promíseny, a lze vysledovat určité posloupnosti jejich vývoje, diferenciace z určitých společných základů, biologicky, psychicky či společensky determinovaných "původních oborů".

Jestliže člověk jako jedinec je nositelem mnoha různých a vzájemně skloubených "příslušností" k různým, různě "širokým", různě obecným a různě speciálním oborům, znamená to také, že jeho myšlení a konání se odvíjí prostřednictvím různých, různě obecných, překrývajících se, v něčem společných, v něčem podobných a v něčem i různých metod. Je přitom jasné, že právě v člověku jako jedinci se stále znovu ustanovuje jednota všech těchto oborů a tedy i jednota metod. Tato integrální tendence je však stále znovu proměňována, přestrukturovávána pod tlakem odstředivé diferenciace konkrétních činností, které přinášejí zcela unikátní situace, v nichž dosavadní vědění, znalosti, pojetí i metody jsou konfrontovány s něčím novým a teprve v procesu zvládání těchto nových situací novými způsoby se profilují i nové artikulace toho, co je "nového" v "metodě" této činnosti.

Ke zvládnutí unikátních situací používá člověk iteraci, neboli neustálé "v krocích" opakování pokusů zvládnout tuto situaci, ve snaze používat stále "stejné" nebo alespoň podobné prostředky, postupy, metody. Podobnost může být nakonec uplatněna v různé míře, a v různém stupni, někdy jde jen o nepatrné "modifikace", někdy nový postup nemá na první pohled s původně použitým nic společného, ale podoba má tvar analogie z "jiné" situace.

Problémy artikulace

Iterací vlastně člověk napodobuje sám sebe, napodobuje předchozí metodu-přirozenost, nebo její některý aspekt. Může, ale nemusí vycházet z reflexe, může a nemusí vycházet z artikulování metody-artefaktu.

Pokud je metoda reflektována a vzniká metoda-artefakt, je otázkou, zda vůbec, a do jaké míry, je v té podobě, v jaké je artikulována v "čisté podobě", skutečně používána. Většinou je používána v nějaké jiné než "čisté", ideální, "zmrtvělé" podobě, a vždy je používána spolu s jinými, do velké míry neuvědomovanými metodami-přirozenostmi.

Obecné metody

Hledání nějakých univerzálních, obecných metod s cílem použít jejich artikulovanou podobu k úspěšnějšímu zvládání situace musí vždy narazit na ohraničení, které je dáno vymezením oboru myšlení a činnosti, v němž metoda jako metoda-přirozenost a tedy aspekt dané činnosti, včetně "činnosti" myšlení skutečně existuje, "přebývá".

"Nejobecnější" a "nejuniverzálnější" metody jsou proto spjaty s nejširšími obory lidské činnosti a myšlení. Jsou to metody, kterými jsou prakticky zvládány situace, které mají charakter situací, při nichž se střetává biologická danost (chování) s daností intelektu (struktury vědomí, myšlení, cítění, vůle).

Vědecké metody obecně

"Nejobecnější" a "nejuniverzálnější" vědecké metody jsou spjaty s oborem lidské činnosti a myšlení, který lze označit jako "vědu obecně". Víme, že již představa o tom, co do tohoto oboru zahrnout, se v průběhu historie vyvíjela a měnila. Dosud žijeme pod vlivem náhledu na vědu v její novověké podobě, přestože již zjišťujeme, že její "moc" jako ústředního metaparadigmatu slábne a že se mění v cosi nového.

"Novověká věda" je obecným pojmem, zahrnujícím historický vývoj různých strukturací, různých hierarchií, evolucí i "kataklyzmat". Jednotlivé podoby mají vždy určitý stejný či podobný aspekt, a proto se dá hovořit i o obecných, typických nebo základních metodách, které se v průběhu vývoje novověké vědy vyvíjely, profilovaly společeně s vývojem a profilací činností (včetně myšlenkových) nejdříve jako metody-přirozenosti (v nichž ovšem mohly být a byly uplatňovány jako ideje či normy, určité principy či metody dříve artikulované), avšak teprve reflexí diference mezi původními idejemi, normami či principy a skutečností, byl dán základ k případné artikulaci nových.

To, co dnes označujeme jako metodu, jako "zviditelněnou" intenci, však většinou bylo "zviditelňováno" vždy jen v určitém svém aspektu, tzn. že se nejednalo o artikulovanou metodu v "úplnější" dnešní podobě, ale pouze o její určité rysy, které označujeme jako ideje, zásady, normy, principy, axiomy, "pravdy", "filosofie" apod. To samozřejmě platí dále, artikulace do podoby "úplnějších" postupů je vždy již vázána na určitou stabilnější situaci, kdy daný obor myšlení a činnosti chápe sám sebe jako vyprofilovaný obor, určuje své zaměření, svou "šíři záběru", svůj předmět bádání, své "problémové pole", své cíle a úkoly.

Určité "metodické struktury" mají velmi obecnou působnost. Matematika se stala natolik univerzálním metodickým prostředkem díky tomu, že operační (zvratný) aspekt, na němž je založena její invariantnost, je tím nejobecnějším aspektem vztahu intelekt - činnost. Inteligence je založena právě na vytváření zvratných operací. Je to první, základní článek cesty, kterou intelekt "synchronizuje" "diachronní" a co umožňuje vůbec pochopit intenci jako nějakou kvalitu v čase trvající.

Obdobně základní principy logiky se stávají invariantem, a tudíž metodickým prostředkem všude tam, kde daný typ logiky (jako deskripce, jako artikulace, artefakt) má svůj protějšek v logice činnosti daného oboru jako logika-přirozenost. Dnešní logika zabírá stále širší pole této logiky-přirozenosti, vedle formální klasické logiky se objevuje řada pokusů o neklasické logiky a také logiky "neformální". Zvratné invariantní struktury na sebe stále více "nabalují" další struktury, které původně vystupovaly ve své diachronní (nezvratné) podobě, neustále pokračuje snaha stále více z onoho diachronního pohybu převést do synchronních "zvratných" invariantních struktur, alespoň částečně, nebo v určitém aspektu, z určitého úhlu pohledu apod.

Novověká věda dále vyprofilovala a vyartikulovala další obecné metody, které jsou však již vázány na koncepty a výzkum (činnosti) "klasické" vědy, zejména její "exaktní" přírodovědecké větve.

Artikulace základních metod vědeckého poznání

Vědecké poznání se formuje jednak v oblasti empirické, a jednak v oblasti teoretické. V obou oblastech byly artikulovány postupy, které lze označit za klasické vědecké postupy či metody. Jejich prostřednictvím lze obdržet výsledek různé povahy, účelu a poslání.

Empirickými postupy získáváme jednak empirická data, jako výchozí entity pro oblast teoretickou, a zároveň v nich hledáme potvrzení, ověření či popření teorií či hypotéz.

Postupy v teoretické oblasti budujeme teorie, rozvíjíme je, vyvozujeme z nich konsekvence, vysvětlujeme jimi skutečnost minulou a snažíme se vysvětlit možný vývoj skutečnosti budoucí. Vyvozujeme z nich také "praktické" důsledky vzhledem k možnostem našeho dalšího konání.

Empirické poznání

Empirické poznání jako "vědecké" se liší od "laického" "systémovou" povahou připravenosti, svou soustavností, a použitím řady prostředků, nástrojů, někdy i složité techniky. Zatímco při "laickém" či každodenním poznání je předmětem filosofické reflexe vztah interiorizovaných nazíracích, poznávacích, představových a myšlenkových schemat či "etalonů", při "vědeckém" poznání kromě toho přistupuje otázka povahy poznání prostřednictvím "vložených" prostředků - vědeckých metod, nástrojů a přístrojů (zejména technické povahy).

Diskuse se často vedly o otázce, zda vzájemné působení a spjatost objektu poznání s prostředky poznání lze "rozklíčovat" tak, že lze mluvit o poznání objektu, nebo zda musíme hovořit o poznání soustavy prostředek - objekt.

Zejména v moderní kvantové fyzice byl tento problém nastolen a popsán fyzikem Heisenbergem jako "princip neurčitosti". Jevy, které nejsou bezprostředně přístupny smyslovým orgánům, závisí jak na povaze objektů, tak i na povaze prostředků. Použitím různých typů prostředků poznání získáváme často zcela jiný a často protichůdný obraz povahy objektu poznání.

N. Bohr pak formuloval závěry k tomuto problému následujícím způsobem:

1. ve všech vědách vědec - pozorovatel působí svým pozorováním na objekt a mění ho tím. Nikdy nepozorujeme věci samy o sobě, ale vždy výsledek vzájemného působení prostředků a objektu poznání.
2. Toto působení je ve své "úplnosti" nekontrolovatelné. Poznání objektu "bez" vlivu prostředku je možné jen "jinými prostředky", jejichž vliv na objekt poznání často opět neznáme.

Metody empirického poznání

Jako základní tři metody empirického poznání se zpravidla uvádějí:

1. vědecké pozorování
2. měření a klasifikace
3. vědecký experiment.

A. Vědecké pozorování

Vědecké pozorování je charakterizováno jako základní metoda, bezprostřední (nezprostředkovaná), jejímž cílem je nějaký popis, který může být interpretován jako vysvětlení jevu. Jde o záměrné, plánovité a organizované sledování jevu, při němž je stanoven objekt pozorování (jev), dále cíl, postup, a také prostředky, případně způsob záznamu a možnosti interpretace.

Pozorování je zvláštním druhem smyslového vnímání. Jde o vnímání záměrné, účelné, plánované, orientované, a většinou aktivní. Postup pozorování a jeho náplň je výsledkem určité předem uvažované a artikulované hypotézy, konceptu, teorie, určitých předpokladů a definovaných omezení.

Pozorování je výběrové a kontextuální. Jeho průběh je strukturován (dílčí kroky či úkony, hlavní a vedlejší cíle či linie postupu). Vyžaduje určitý stupeň předběžného vědění (zvládnutí teorií, dosavadní soustavy poznatků v dané oblasti, možnosti hypotéz). Jeho podstatou je zjišťování diferencí mezi předběžným, předpokládaným obrazem výsledku (pozorovaného jevu), který vyplývá z dosavadního poznání, a skutečně pozorovaným jevem. Následuje posouzení významnosti či netriviálnosti této diference (na to pak navazuje její "měření"), vyjádření prostřednictvím aparátu popisu (tzn. v pojmech, termínech, kategoriích dané vědní discipliny či v rámci metajazyka nebo termíny "tolerovanými").

Za základní pravidla vědeckého pozorování se někdy považují:

1. vymezení jevu, jeho oddělení od jiných jevů, zaměření na sledované znaky a odhlížení od nesledovaných znaků;
2. analýza jevu vzhledem k okolí (ontická), vzhledem k předchozím a následným stavům - časová, vzhledem k příčinám a důsledkům - kauzální, vzhledem k výchozím podmínkám - specifikující, případně vzhledem k dalším možným kontextům pozorování - kontextuální;
3. určení struktury popisu - lineární, systémový, formalizovaný, analogový či digitální; určení charakteru vymezení - "žánrový" popis, stručná charakteristika, náčrt, definice explicitní či implicitní apod.;
4. vymezení stupně či míry zprostředkovanosti;
5. vymezení stupně či míry pro dané pozorování vytvářených podmínek, tzn. míry experimentální povahy pozorování;
6. snaha po dosažení požadované přesnosti pozorování - vyloučení "chyb vnímání" (oblast psychologie), "chyb myšlenkově konceptuálních" (oblast myšlení - omezení či "bariery", plynoucí z ideové podmíněnosti petrifikovanými ideovými dominantami a vyznávanými hodnotovými orientacemi) a "chyb intenčních" (oblast záměrů, cílů, orientace, vůle po prosazení určité ideje za cenu "zaslepenosti");
7. snaha po dosažení požadované podrobnosti pozorování. Příliš přesné metody pozorování mohou někdy "roztříštit" celkový obraz a znesnadnit či znemožnit orientaci při syntéze, či hledání vztahů a teorií;
8. přístup k pozorování s určitou dovedností, "umem", cvikem, "grifem", systematičností a metodičností.

B. Vědecké měření a klasifikace

Vědecké měření a klasifikace je zjišťováním přesných kvantitativních či klasifikačních charakteristik v číselném nebo klasifikačním vyjádření. Měření se uskutečňuje vždy vzhledem k definované soustavě měření, která má stanoveny jednotky měření. Obdobně klasifikaci uskutečňujeme vzhledem ke klasifikační škále či klasifikačnímu systému, které mají stanovena kriteria klasifikace.

Měření je operací, jejímž výsledkem je přiřazení zvláštní matematické charakteristiky takovým způsobem, který umožňuje jednoznačný matematický popis každé situace zahrnující měřenou vlastnost a zároveň uspořádání všech jejich výskytů do určitého matematického pořádku. Měření má svou stránku konvenční (různě definované měrné jednotky), stránku unikátní události (a z ní vyplývyjící "chyby měření" respektive rozptylu výsledků opakovaného měření), kontextuální (např. není nikdy "absolutní", je závislé na podmínkách ve kterých se nachází objekt, prostředek i subjekt měření).

Klasifikace je operací, jejímž výsledkem je přiřazení zvláštní "kvasimatematické" charakteristiky způsobem, který umožňuje jednoznačný formalizovaný popis a uspořádání do určité škály či systému klasifikace. Při klasifikaci mnohem více než při měření vyniká konvenční stránka (definice zařazení do jednotlivých tříd), méně vyniká stránka unikátní události (vyplývá spíše z možnosti různé interpretace pravidel zařazení) a má rovněž svou stránku kontextuální (zde lze posoudit vhodnost právě daného či použitého principu klasifikace vzhledem k celkovému kontextu či cíli klasifikace). Klasifikace jako "škálování" je přechodem k "třídění", které je již počítáno mezi metody teoretické.

C. Vědecký experiment

Vědecký experiment je druhem empirického poznání, při němž je předmět (objekt) poznání úmyslně ovlivňován. Při experimentu daný objekt izolujeme do "čisté" podoby (nebo se o to alespoň snažíme), vytváříme situaci typickou, či ideální, případně určujeme vztahy mezi typem či ideálem a skutečností z hlediska odchylek.

Experiment má být opakovatelný, a to buď opět ve své "čisté podobě" nebo prostřednictvím analýzy "unikátních podob" jako složených z podoby typů či ideálů modifikovaných unikátními odchylkami.

Při experimentu se snažíme plánovitě měnit výchozí podmínky, určit meze "citlivosti" experimentu jako synchronně popsatelného systému, jehož výsledkem je nějaká produkce faktů, ověření, popření apod.

V sociálních vědách je situace složitější. Jde tu o celou škálu experimentů, na jejímž jednom konci stojí experiment přísně splňující požadavky izolovanosti, opakovatelnosti a plánovité změny podmínek. Takový experiment se však většinou týká jen úzce vymezené problematiky a zároveň dodržení podmínek nutných pro jeho "čistou" ideální podobu klade otázku vztahu výsledku tohoto poznání ke skutečnosti, která je vždy neideální a netypická.

Předmětem diskusí je, zda lze v tomto případě vysvětlit skutečnost z ideálu či typu prostřednictvím "odchylek", neboť tyto odchylky mají často povahu takové modifikace typu či ideálu, že samotná "čistá podoba" ztrácí jakoukoliv vysvětlovací a předpovídací schopnost, zatímco určení odchylek je natolik unikátní a případ od případu jiné, že již nelze regulérně hovořit v termínech synchronních struktur a daný model poznání prostřednictvím takového experimentu se stává neproduktivní.

Na druhém konci spektra pak stojí události které nejsou schopny být popsány vědeckým jazykem synchronních pojmů, teorií, konceptů, schemat, a které jsou spíše přístupny "literárnímu textu" esejí.

Klasický typ experimentu předpokládá přesnou formulaci hypotézy, sestavení experimentálných a kontrolních jednotek, implementaci experimentu jako události, či série událostí, pozorování, popis, měření a klasifikace dílčích jevů a parametrů a konečně analýzu výsledku porovnání s původní hypotézou a učinění logického závěru.

Modelový experiment vychází ze simulace skutečnosti modelem. Model zde vystupuje jako další prostředek vkládaný mezi empirickou realitu (původní) a vědce. Platí pro něj proto všechny závěry jako v případě pozorování (viz výše) či konceptualizace (viz dále).

Modelovým experimentem může být myšlenkový experiment, při němž se klade důraz na myšlenkové postupy imitující "skutečné" operace s objektem poznání, může mít také charakter "počítačového modelování", kde jsou myšlenkové postupy prostřednictvím petrifikované podoby algoritmů předem přesně stanoveny a variabilita experimentování proto spočívá spíše v postižení dílčích hledisek, vyjádřených variabilitou hromadných dat, jejich zpracováním předem určeným způsobem, a na základě zobsažnění tohoto modelu pak interaktivní tvorba variant jako možných stavů.

Každý experiment je jednotou poznání a praktické činnosti. Cílem experimentu je řešení určitého předem formulovaného úkolu v oblasti poznání, který vyplývá z celkové úrovně poznání vědy, vědního oboru, z historického vývoje oboru i celé společnosti, z vývoje úrovně technických i metodických prostředků, z úrovně konceptualizace, převládajících vědeckých paradigmat či "ideologém".

Experiment vystupuje jednak jako "počátek, základ, či kriterium" poznání, ale zároveň v určitém smyslu i jako "cíl poznání", a to zejména v koncepcích, kdy se zdůrazňuje existence praktického přetváření, zvnějšňování, artefaktizace poznání jako naplnění smyslu poznání. Tato idea přetvořitelnosti, charakteristická pro novověkou vědu, však již jak víme narazila na své meze v podobě "globálních problémů lidstva".

Vedle "reprodukčního" experimentu lze hovořit i o "tvůrčím experimentu". Kromě naplnění cíle experimentu, definovaného jako ověření nějaké hypotézy, či realizace hypotetického záměru, může v případě "tvůrčího experimentu" jít také o ověření samotných možností různých trajektorií událostí, vytváření nových unikátních kontextů, přístupných dalšímu pozorování, vysvětlování, teoretizování, či vytváření situací provokujících nové zvýznamňování, ať již v rovině čistě vědecké či etické, estetické, hodnotové či emoční. Experiment se postupně proměňuje z podoby vědeckého experimentu do experimentu, který má charakter kontingence (využití určitých možností) a seriace této kontingentní volby.

"Výsledky" empirického poznání

Vedle uvedených "metod" empirického poznání lze hovořit o "výsledcích" empirického poznání. Jako základní výsledky empirického poznání vystupují:

1. vědecké fakty
2. vědecké interpretace faktů

A. Vědecké fakty

Pozorováním, měřením či experimentováním se v kontextu novověké vědy zjišťují fakty. Fakty jsou zpravidla vyjádřeny empirickým výrokem či tvrzením. Fakty jsou na rozdíl od událostí, skutečností, prožitků či jevů vždy vázány na systém jejich pozorování, měření, empirického zjišťování, a tím na teoretický koncept, hypotézu, teorii, která byla motivátorem tohoto empirického zjišťování.

B. Vědecká interpretace faktů

Vědecká interpretace faktů se uskutečňuje v rámci předem utvořeného teoretického konceptu, dochází přitom k jeho verifikaci či falzifikaci. Vědecké fakty "odchylné" od vysvětlení v rámci stávajících teorií jsou evidovány a nově usouvztažňovány. Je přitom hledán buď "nový" vysvětlující koncept (teorie), nebo nová interpretace jejich pořízení.

Popis vědeckých faktů je elementární formou abstrakce, neboť se uskutečňuje jazykem vědecké discipliny, v němž jako jednotlivé pojmy vystupují vědecké termíny s přesnou konceptuální systémovou vazbou. Touto vazbou je dána určitá míra abstrakce (vydělení určitého systémového rysu).

Interpretace je pak zpravidla logickým rozvinutím, vyplývajícím z existence (zaznamenání) faktu v jazyce (a to nejen v termínech, ale i axiomech či hypotezách) dané teorie.

Interpretace zahrnuje i jisté "vysvětlení nevysvětlitelného" s poukazem na určitou nevýznamnost, fluktuační charakter a pod. Na druhé straně je však inerpretace "vysvětlením dosud nevysvětleného" v těch případech, kdy nově přiřazuje hypotézu či teorii dosud nevysvětleným, leč evidovaným událostem, skutečnostem, zážitkům, entitám, které nemusely mít dosud podobu vědeckých faktů nebo je "reinterpretací", tzn. jinou interpretací těchto událostí a skutečností, které již byly chápány jako fakty, avšak byly popsány v jiném kontextu, s jinými závěry.

Teoretické poznání

Teoretické poznání, přestože je popisováno jako odděl2ené či oddělitelné od empirického, je s ním hluboce propojeno, a je vždy namístě zkoumání poznání v polaritě empirické - teoretické. Stejně jako empirické poznání nelze ztotožňovat se smyslovým (má s ním určité shodné, ale i odlišné znaky), rovněž tak teoretické vědecké poznání nelze ztotožňovat s myšlením.

Teoretické vědecké poznání je propracovaným (předem určeným) myšlenkovým procesem, jehož snahou je vytvořit ucelený systém postihující určitou oblast skutečnosti v soustavě pojmů, tvrzení, pravidelností, zákonitostí, tzn. jakožto teorii.

Jako metody tohoto teoretického vědeckého poznání jsou nejčastěji uváděny: abstrakce, idealizace, zobecnění, třídění, indukce a dedukce, analýza a syntéza, analogie, modelování. Jako heuristiky někdy vystupují opět analogie, metafora, používání různých myšlenkových a obrazových schemat, cílený vhled a další způsoby např. využívající "práce" podvědomí, rozšířeného či změněného vědomí, vciťování, meditace, nebo naopak technik inspirativního generování atd.

a/ Abstrakce

Abstrakcí se rozumí v prvé řadě redukování skutečnosti pouze na určité její stránky, prvky, vlastnosti, souvislosti. Dále pak konstituování právě těchto vyabstrahovaných stránek (částí) jako nových celků či tříd, nových totalit, které nacházejí svou podobu v pojmech (každý pojem je abstrakcí) a ve znacích (každý znak je abstraktem již abstraktního pojmu).

b/ Idealizace

Idealizací se rozumí taková abstrakce, která z hlediska určitých hodnotových kriterií zachovává významné a abstrahuje od nevýznamného. Jelikož má významné podobu normativní, vystupuje idealizované jako normativně "zachovávající" významné stránky skutečnosti, které však nemusí mít svůj protějšek v "objektivní realitě", ale pouze v "myšlené, teoreticky čisté podobě".

c/ Zobecnění

Zobecněním se rozumí taková abstrakce, která rozšiřuje množinu unikátných jevů, které lze abstraktem postihnout.

d/ Abstrakce charakteru "teoreticky konkrétního"

Abstrakce charakteru "teoreticky konkrétního" je taková abstrakce, která od zobecněného abstrakta postupuje myšlenkovým procesem odpovídajícím aplikaci či vysvětlení určité teorie až na úroveň unikátního. Toto unikátní nemá však empirickou (na "smyslové" zkušenosti založenou) povahu, ale povahu teoretickou, respektive "teoreticky konkrétní". Přesto se jedná o abstraktum vyznačující se především určitou prvotní redukcí (v rámci dané teorie) a to přes veškerou "rozvinutost", která jej utváří do podoby konkrétního příkladu, či možnosti.

e/Třídění

Třídění navazuje na "klasifikaci škálováním", je však úzce spjato s teorií znaků, vysvětlující a podmiňující klasifikační kriteria. Tato teorie také vytváří různou hierarchii tříd, a horizontální i vertikální vztahy mezi třídami.

f/ Grupování

Grupování je základním zobecnělým typem operování s abstrakty, resp. s třídami.

g/ Indukce

Indukce je nejčastěji charakterizována jako typ usuzování z jednotlivého (empirického faktu) na obecné. Indukce je také někdy považována za základní konstitutivní prvek (způsob) teoretického poznání, a to v tom smyslu, že se vždy setkáváme pouze s konkrétními unikátními událostmi, a proto jedině indukcí jsme schopni učinit jakékoliv závěry jiné než reálně prožívané či sdílené ostenzí (ukazováním) unikátních událostí našeho života.

Již sám popis unikátní události předpokládá její reflexi a usouvztažnění k určitému jazyku výpovědi. Jazyk je systémem abstrakt (pojmů), tedy obecnin (mají vždy určitou šíři větší než unikátní). Proto již popis se neobejde bez indukce. Obdobně pak všechny další typy jak empirického tak zejména teoretického poznání jsou možné jen na základě indukce.

V zúženém pojetí je indukce chápána jako poznání vycházející z empirických faktů, resp. představující přechod od empirie k teorii. Do tohoto pojetí proto nepatří indukce v rámci teoretického poznání, která bývá někdy spíše charakterizována jako logická spekulace.

Uvádí se, že induktivní postupy jsou charakteristické zejména pro oblast empirických věd, tzn. pro fyziku, biologii, chemii a další, které shromažďují empirický materiál, vytvářejí na jeho základě obecné teorie, hypotézy, a formulují vědecké zákony. Dosažený výsledek v porovnání s výchozími větami (empirickými) z nich neplyne nutně. Tímto postupem je proto možno dojít od pravdivých faktů k nepravdivým zákonům. Indukcí získané tvrzení má vzhledem k výchozím tvrzením jistou pravděpodobnost, která je např. blíže definována v tzv. induktivní logice, pravděpodobnostní logice či matematické statistice.

Při indukci se uplatňuje zobecnění jako přechod od zkoumání určité třídy objektů ke zkoumání větší třídy nebo k vyslovení hypotézy či zákonů o větší (širší) třídě jevů. K tomu může dojít v rámci klasifikace, resp. popisu typických reprezentantů jednotlivých tříd. Hypotéza rozšiřuje znaky typického reprezentanta na všechny objekty třídy.

Při statistické indukci se zjišťuje četnost nějakého jevu (znaku) v základním souboru nebo výběrovém souboru, a odtud se postupuje k hypotéze o výběru, k hypotéze o základním souboru a k hypotéze o jiném výběru z téhož základního souboru.

Induktivní postupy nedosahují jistoty, jaké se dosahuje při dedukci. Indukcí dosažená tvrzení říkají "více", než je obsaženo ve výchozích větách. Vědecká teorie proto není redukovatelná na výchozí empirický materiál.

Diskuse se často vedla o charakteru tohoto přechodu, zda jej lze objektivně logicky popsat, či zda je procesem spíše psychologickým. Podle naposledy zmíněného pojetí jsou obecná tvrzení nikoliv výsledkem myšlenkových či logických pochodů, ale spíše intuice, štěstí a náhody, či "uhodnutí". Intuitivní pochody podle tohoto názoru nemohou být zobrazeny jako racionální procedura, kontrolovaná logickými pravidly. Tento názor je typický zejména pro novopozitivismus.

Princip indukce

Proti tomuto pojetí stojí vysvětlení na základě tzv. principu indukce. Logická úvaha vychází z tvrzení o podobnosti jevů jak co do opakovatelnosti (vzhledem k časovému rozměru), tak co do místního výskytu. Procesy, jevy či události jsou si podobné, tzn. že nejsou ani identické, ani zcela rozdílné. Lze tvrdit věty, hypotézy a zákony o jevech nepozorovaných, neboť tyto jevy možno zahrnout na základě podobnosti do těchže typů s jevy pozorovanými.

Paradox empiriků

Nebyla však vyřešena otázka, na základě čeho byl formulován samotný princip indukce. Toto dilema je označováno jako paradox empiriků. Veškeré poznání pochází ze zkušenosti, tedy i princip indukce, ten však nelze zdůvodnit sám sebou (tautologicky). Linie vycházející z Kanta "řeší" toto dilema známými "a priori", jejichž pravdivost není závislá na zkušenosti.

Pravidla a metody, na jejichž základě člověk formuluje teoretické vědění (např. o indukci) však vznikly a rozvíjely se ještě před jejich reflexí jako metody-přirozenosti. Induktivní myšlení má rovněž podobu primárně přirozenou, a je spjato s induktivním chováním, tj. s takovým rozhodováním (jednoznačným), kdy dostupné informace pro toto rozhodování neumožňují učinit jednoznačný (deduktivní) závěr.

Induktivní chování má svůj biologický základ v instinktivní činnosti. Určení oprávněnosti či pravdivosti indukce se uskutečňuje na základě přirozeného výběru. Induktivní "pravda" je ta, která přežívá. Pravdou je do té míry a do té doby, pokud a dokud přežívá.

h/ Dedukce

Indukce je spojována s dedukcí, jejíž nejčastější vymezení je charakterizováno jako usuzování směřující opačným směrem než indukce, tzn. od obecného k jednotlivému. To je ovšem spíše případ již uvedeného typu "abstrakce charakteru teoreticky konkrétního").

Deduktivně lze však postupovat i od obecného k obecnému nebo jedinečného k jedinečnému, resp. vždy v určité rovině obecnosti. Pojem deduktivní je dnes spjat spíše s kontextem hypotetocko-deduktivní podoby teorie, kde představuje úsudek, při němž závěry vyplývají z východisek s nutností založenou na principech logiky.

Z určitých axiomatických (bazických) tvrzení lze dedukovat neaxiomatickou (nebazickou) větu. Znamená to, že dedukce nepřináší našemu poznání "logicky nic nového". "Novost" vydedukovaného vědění spočívá v nalezení konkretní, unikátní formy poznatku, která dolňuje celkový thezaurus vědění o tvrzení, které má potenciální nové kontextuální konsekvence.

Při dedukci závěr vyplývá z výchozích premis, je vyvozen s jistotou a bez pochybností. Pravdivost závěru závisí jen na pravdivosti výchozích vět. Své široké použití našla dedukce např. v matematice.

Deduktivní postup je nejčastěji postupem od obecného tvrzení k jednotlivému. Při induktivně - deduktivní metodě se deduktivně odvozuje ze zákona nejen to, co je možno pozorovat (indukce) ale i to, co je nutno pozorovat, jestliže je zákon pravdivý.

ch/ Analýza

Analýzou je rozuměno myšlenkové a metodické rozčlenění zkoumaného objektu na jednotlivé části, aspekty, roviny, vrstvy, vazby, "úhly pohledu", spolu s aplikací kontextů specifických pro každé toto rozčlenění, a uplatnění postupů (heuristik, metod), které umožňují vždy v daném kontextu artikulovat "novou" dílčí charakteristiku dané části. Spolu s tímto rozčleněním a artikulací se analýza zabývá zároveň vztahy mezi takto vymezovanými částmi. Usouvstažňování částí navzájem je však již obratem od analýzy k syntéze.

i/Syntéza

Syntézou je pak rozuměno spojování dílčího, artikulace vztahů, funkcí a relací mezi částmi navzájem a zároveň vzhledem k celku. Artikulace charakteru tohoto celku ve struktuře dané současnou analýzou, vytváří z tohoto celku jinou skutečnost, odlišnou od původní. Analýza a syntéza je aplikací teorie tohoto celku a z ní vyplývajících konkrétních metodických postupů. Analýzou a syntézou se daný celek proměňuje z celku charakteru empirického objektu na celek charakteru modelu tohoto empirického objektu prostřednictvím dané teorie a metod.

j/ Modelování

Modelování je vytvářením teoretického obrazu empirické reality. Jde o způsob poznání, při němž se zákonitosti a vztahy empirického objektu zkoumají prostřednictvím teoreticky konstruovaného modelu, jenž má s empirickým objektem shodné určité předem definované (významné) znaky.

Na model se lze dívat buď jako na skutečnost izomorfní k nějaké teorii, tím však redukujeme určité konkrétní modelové vlastnosti na teoretické konstrukty jiného řádu. Model může samozřejmě být "analogovým přepisem digitální teorie", avšak to je pouze jedna rovina. Kromě této roviny má analogový model zpravidla roviny další, které "digitálně" přepsat nelze.

Model a teorie mají či mohou mít společný redukovaný základ, avšak mohou a zpravidla mají konkrétní rozvinutí v různých nepřevoditelných rovinách. Existují však takové modely a takové teorie, které mají pouze takovou redukovanou podobu, při níž jsou vzájemně beze zbytku převoditelné.

Na model se můžeme dívat také jako na objekt teorie. Model je myšlenkově či prakticky vytvořenou strukturou reprodukující určitou stránku skutečnosti v idealizované či názorné podobě, či jde o reprodukci určité oblasti jevů za pomoci jiné, lépe prostudované oblasti jevů (viz analogie).

Modelování pak vystupuje jako myšlenková či materializovaná reprodukce či imitace reálně existujícího systému prostřednictvím analogonů, modelů - konstruktů reprodukujících strukturu či funkci modelovaného systému. Model je myšlenkově či materiálně artefaktizovaným systémem zástupného charakteru.

Jiné pojetí však nalezneme např. v matematice, kde jde o interpretaci axiomatických systémů modelem.

Model, jakožto artefakt stojící mezi teorií a skutečností se vyznačuje unikátní polyfunkčností, která vykazuje jisté relace jak ke skutečnosti, tak k teorii. Od modelu lze směrem ke skutečnosti přenášet určité struktury, které vytvářejí novou artikulaci skutečnosti, a jsou generátorem nové empirie. Směrem k teorii lze přenášet od modelu vztahy, které vytvářejí novou artikulaci teoretických zákonů a jsou proto generátorem nového vědeckého popisu.

Mezi modelem a originálem existuje podobnost, která je založena na shodnosti určitých (významných) znaků, rysů, stránek (podmínka analogie). Model je zástupným objektem (podmínka reprezentace) a to i reality, která je pouze "virtuální". Studium modelu umožňuje získávat informace o originálu (podmínka extrapolace).

Nakládání s modelem, operace, transformace, vystavení působení různých vlivů, deformací atd., změny výchozích podmínek (tj. experimentování) přinášejí prohloubení poznání, které má charakter poznání důsledků přetváření skutečnosti. Tato skutečnost má však v případě modelu pouze teoretickou (či virtuální) podobu, není proto poznáním skutečných důsledků přetváření skutečnosti.

Lze říci, že každá teorie, konceptuální soustava či celé paradigma je spjato s určitým modelem skutečnosti. proto veškeré vědecké poznání má charakter poznání teoretické skutečnosti, která je reálné skutečnosti podobná, nikoliv s ní totožná. Veškeré vědecké závěry plynoucí z vědeckých výzkumů, veškeré vědecké poznání (empirické a teoretické) má proto podobu možného, nikoliv skutečného.

Dokladem "omylnosti" vědeckého poznání je jeho neustálá proměna, postupný "pád" jednotlivých teorií, koncepcí, paradigmat, logických kultur, či "racionalit". Pravdivost vědeckého poznání je vždy uzavřena do "niky" momentální praktické "upotřebitelnosti" a "bezrozpornosti".

Skutečné přetváření skutečnosti, byť se děje podle "teoretického" modelu této skutečnosti, má vždy dosud za výsledek stav, který se v některých rysech, které se ukázaly jako podstatné, nekryje s teoretickým obrazem. "Podstatnost" rysů vyplývá z jejich "zvýznamňování" na základě hodnotových kriterií, a ta vyplývají z celkového dějinného kulturně-civilizačníhopohybu a jsou úzce spjata se základními intencemi života.