W. V. O. Quine - Metoda existence člověka je metodou vědeckého testování teorie předpovědí

W. V. O. Quine je u nás znám především svou knížkou "Hledání pravdy", která v originále vyšla v roce 1990 a její doplněné vydání v roce 1992. V této publikaci shrnuje své předchozí názory a teorie, a reaguje tak na četné diskuse, které vyvolaly. Zabývá se pěti okruhy problémů: evidencí, referencí, významem, intenzí a pravdou. Quine je pokračovatelem neopozitivistického a analytického přístupu, v mnohém navazuje na Russella, Carnapa a Wittgensteina. Na rozdíl od proudu, který je označován jako anarchistický (Feyerabend) či postmoderní, Quine pevně drží a obhajuje ideu klasické vědy.

Mezi stimulacemi našich smyslů a naší vědeckou teorií světa je podle Quina úsek, který můžeme vyjmout a vyjasnit, aniž bychom se pouštěli do neurologie, psychologie, psycholingvistiky, genetiky nebo historie. Jde o testování teorie na základě předpovědí, neboli potvrzování evidencí. Základy tohoto potvrzování můžeme prostřednictvím logické analýzy schematizovat.

Předvídání je podle Quina testem teorie. Účelem vědy je pak pozorování, ovládání a měnění prostředí. Testovatelnost předpovídáním obrátila pozornost k pozorovatelným předmětům a událostem. Základním požadavkem objektivnosti vědy je pak intersubjektivita.

Pozorovací věty označuje Quine jako příležitostné, tzn. že jsou pravdivé při určitých příležitostech a nepravdivé při jiných. Uznává přitom určitou vágnost pozorovatelnosti, která nás nutí obrátit se ke konvencím.

Quine zavádí pojem "stimulačního významu", kterým míní obor stimulací, spojený souhlasně nebo nesouhlasně s pozorovací větou. Podle toho též rozeznává souhlasný či nesouhlasný stimulační význam. Stimulace, zahrnuté do tohoto stimulačního významu, by měly vyvolávat podobné chování, neboť svým efektivním jádrem jsou pro subjekt v nějakém ohledu podobné.

Quine nesouhlasí se zpochybňováním pozorovatelnosti jako podmíněné teorií. Souhlasí s tím, že praktický pojem pozorování se vztahuje k té či oné omezené komunitě. Jako pozorovací charakterizuje Quine to, co bylo na místě uznáno jakýmkoliv svědkem, který ovládá příslušný jazyk a svých pět smyslů.

Podle Quina není věta podmíněna teorií, pokud ji chápeme holofrasticky (jako větný celek), podmíněnu stimulačními situacemi. Pokud ji však chápeme analyticky, slovo po slovu, pak podmíněna teorií je.

Quine zavádí pojem pozorovacího kategorikálu. Je to obecný soud, složený z pozorovatelných složek typu "Kdykoliv toto, tamto". Ačkoliv je pozorovací kategorikál složen ze dvou příležitostných vět, sám je větou trvalou. Pozorovací kategorikál Quine odlišuje od pozorovacího kondicionálu, který se objevoval v jeho dřívějších pracích, který však nyní považuje za méně plodný pojem. Ten je tvořen dvěmi trvalými větami, z nichž každá byla vytvořena z pozorovací věty pomocí teorie.

Quine dále rozlišuje volný pozorovací kategorikál, který je zobecněním konjunkce a ohniskový pozorovací kategorikál, který je zobecněním predikační pozorovací věty.

Pozorovací test vědeckých hypotéz a vět obecně spočívá podle Quina v testování pozorovacích kategorikálů. Např. volný pozorovací kategorikál "Vychází-li slunce, zpívají ptáci", může být vyvrácen pozorováním východu slunce mezi mlčícími ptáky. Ve shodě s K. Popperem Quine připomíná, že neexistuje jednoznačné potvrzení, pouze vyvrácení.

Dále si uvědomuje, že při takovém testování vždy schematizujeme, tzn. že klademe ostré hranice i tam, kde "nemohou být vedeny žádné". Např. tvrdíme-li, že všichni havrani jsou černí, a objeví-li se havran, který černý není, pak může nebo nemusí být vyvrácena naše věta podle toho, jak sami rozhodneme. Zde podle Quina nastupuje "technologie pravděpodobnosti a matematické statistiky" spolu s naším přesvědčením.

Abychom mohli z dané hypotézy dedukovat pozorovací kategorikál, jsme podle Quina někdy nuceni využít jiných teoretických vět a mnoha "nevědeckých samozřejmostí, které nestojí ani za zmínku, a možná i aritmetiky a jiných částí matematiky". Nepravdivost pozorovacího kategorikálu proto nevyvrací nutně testovanou hypotézu, ale lze se zříci nějaké jiné věty konjunkce. Tento názor se označuje jako holismus. (Nesmíme jej plést s ontologickým holismem - viz kapitola č. 14 první část).

Holistickou metodu přibližuje Quine takto. Máme-li předpokládanou množinu pravd S, které dohromady implikují nepravdivý kategorikál, musíme se zříci nějaké věty, nebo nějakých vět. Některé prvky z této procedury vyloučíme, zjistíme-li, že "osudná" implikace zůstává v platnosti i bez nich. Ze zbývajících prvků se zřekneme toho, který vypadá "nejpodezřeleji", nebo toho, který je pro naši teorii nejméně zásadní. Dodržujeme přitom zásadu nejmenšího narušení. Pokud zbývající prvky stále spolupůsobí implikaci nepravdivého kategorikálu, pokusíme se zřeknout některého jiného, a původní přijmout zpět. Je-li nepravdivý kategorikál stále implikován, zřekneme se obou. Tímto způsobem pokračujeme, dokud se nezbavíme nepravdivého kategorikálu.

V další fázi však musíme nalézt jiné množiny vět naší všeobecné teorie tj. množiny, které implikují ty domněnky, jichž jsme se právě zřekli, protože i těch se musíme zbavit. Takto pokračujeme dokud neobnovíme bezrozpornost.

Při vyřazování vět chráníme každou matematickou pravdu, protože zhroucení matamatiky, která proniká všemi odvětvími našeho systému světa, by mělo nedozírné následky. Cílem je zvolit takovou revizi teorie, která by maximalizovala budoucí úspěch v předvídání. Zásadou je maximalizovat jednoduchost, minimalizovat narušení.

Quine odlišuje "svůj" holismus od mnohem přísnějšího holismu Grünbaumova, podle něhož selže-li předpověď, můžeme ohroženou hypotézu vždy zachránit tím, že revidujeme přijatou teorii takovým způsobem, aby tato spolu s ohroženou hypotézou implikovala selhání předpovědi.

Quine rozlišuje pozorovací kategorikál analytický, to je takový, kde souhlasný stimulační význam jedné složky je obsažen v souhlasném stimulačním významu složky druhé, jako např. u věty "Drozdi jsou ptáci". Ostatní pozorovací kategorikály jsou pak syntetické. Pozorovací kategorikály synonymní jsou takové, jejichž vzájemně si odpovídající složky mají stejné stimulační významy.

Empirickým obsahem testovatelné věty, nebo množiny vět, je pak podle Quina množina všech syntetických pozorovacích kategorikálů a všech kategorikálů s nimi synonymních, které tato věta nebo množina vět implikuje.

Dvě věty nebo dvě množiny vět nazývá Quine ekvivalentní pro celou komunitu, jsou-li ekvivalentní pro každého jejího člena.

Quine se ztotožňuje s heslem empirismu: "nihil in mente quod non prius in sensu". Podstata tohoto hesla je pro Quina normativní, neboť nás "varuje před telepaty a věštci". Z knihy "The Veb of Belief" od Quina a Neliana cituje dále pět cností hledání hypotézy, kterými jsou: konzervativismus, obecnost, jednoduchost, vyvratitelnost a umírněnost.

Podle Quina jsou dnes hlavními účely "hry vědy" (ve Wittgensteinově smyslu) technologie a porozumění. I telepatie a jasnovidectví jsou podle něj "vědeckými volbami", avšak "skomírajícími. Oživit je, by bylo možné jenom pomocí nějaké neobvyklé evidence, ale kdyby k tomu došlo, pak by šel přes palubu sám empirismus ... korunní norma naturalizované epistemologie" uznává Quine.

I kdyby k tomu došlo, zůstala by podle Quina věda vědou, "tou samou starou jazykovou hrou, spočívající stále na kontrolních bodech ve smyslovém předpovídání. Zhroucení empirismu by připustilo dodatečný vstup telepatiím nebo zjevením, ale testem výsledné vědy by stále byly "předpovězené vjemy". Vidíme, že tímto názorem Quine sice otevírá "vědu nevědě", posouvá evidenci tak, že ji lze interpretovat na základě prožitku, avšak pevně hájí zásadu úplné intersubjektivity, i když i ta může být zpochybněna, připomeneme-li si to, co bylo uvedeno jako charakteristika "pozorovacího".

"Pozorovací" je to, co bylo na místě uznáno jakýmkoliv svědkem, který ovládá příslušný jazyk a svých pět smyslů. Budeme-li tedy chápat zvládnutí metod či technik dosažení určitých prožitků, určitého zakoušení (jako např. v józe) jako "ovládnutí příslušného jazyka" tohoto přístupu, (a naopak, nedosažení těchto též intersubjektivních prožitků jako nezvládnutí příslušného jazyka), pak lze i zásadu intersubjektivity vyložit ve prospěch přístupů, které dosud stojí co do metody k "vědě" v opozici.

O refernci Quine říká, že je obvykle považována za něco, co uvádí jména a ostatní singulární termíny do vztahu s jejich předměty. Namítá přitom, že singulární termíny často neodkazují k ničemu.

Namísto logické konjunkce prosazuje Quine predikci. Říká o ní, že je silnějším spojením, neboť vyžaduje "vnoření oblázku do modře a havrana do černě, zatímco pouhá konjunkce dovoluje, aby se obě části ubíraly svými oddělenými cestami."

Ustanovování předmětů, reifikace může podle Quina sloužit k posílení slabých pravdivostních funkcí bez použití modálních operátorů. Např. z věty "Bílá kočka hledí na psa a ježí se", která se skládá ze čtyř jednoduchých pozorovacích vět, ustanovuje předmět "kočka" existenční kvantifikací, jejímž tvarem je věta: "Něco kočkuje a je bílé a hledí na psa a ježí se". Reifikace je tak nástrojem vytváření ohnisek pozorovacích vět a přispívá k propracované struktuře, která vztahuje vědu k její smyslové evidenci.

"Alfou a omegou podniku, kterým je věda, je pravdivá věta, pozorovací a teoretická. Ty jsou propojeny strukturou, a předměty figurují jako pouhé uzly této struktury". Tím se Quinovi jak reference, tak i ontologie dostávají do postavení "pouhých pomůcek". Quine proto hovoří o "nepodstatnosti ontologie" či o "ontologii v troskách".

Říká, že jakmile jsme jednou náš systém světa nebo jeho část přiměřeně uspořádali, můžeme ho různým způsobem reinterpretovat, (např. i tak, že vystačíme s úspornou ontologií celých čísel). Dvě ontologie jsou podle Quina empiricky stejné, jsou-li uvedeny do vzájemně jednoznačné korelace a není žádný empirický důvod pro to, abychom zvolili jednu, a ne druhou. Teorie pak mohou vést k drastickým obratům, k ohrožení samotného smyslu ontologické otázky, otázky po tom, co existuje. Podle Quina se samotný "starý pojem existence" přežil.

Zástupné funkce nám podle Quina ukázaly, že naše ontologie, stejně jako gramatika, je částí našeho vlastního konceptuálního příspěvku k naší teorii světa. "Člověk navrhuje; svět ruší, ale jenom holofrastickými verdikty typu ano - ne o pozorovacích větách, kterými jsou ztělesňovány předpovědi člověka" říká Quine a staví tak vědecký princip testování teorie na základě předpovědí jako nejuniverzálnější intenční charakteristiku, univerzálnější než jakákoliv ontologie. Metoda existence člověka je metodou vědeckého testování teorie předpovědí.

Intersubjektivita podle Quina nastupuje tam, kde je jazyk. "Vnější uniformita" je vytvářena společností, jejím vštěpováním jazyka a tlakem na hladkou komunikaci, uvažuje Quine a dodává, že řečí počítačů: "jsme nepodobné stroje, podobně naprogramované. Performance je předepsána, implementuj ji jak chceš. Takové je soukromí nervového systému."

Na základě těchto úvah charakterizuje Quine "neurčitost reference" a "neurčitost překladu". První termín znamená ten fakt, že různé interpretace slov ve větě se mohou navzájem kompenzovat tak, že udrží stejný překlad věty jako celku. Neurčitost překladu pak charakterizují divergence, které zůstávají nesmířeny i na úrovni celých vět a jsou kompenzovány pouze divergencemi v překladu jiných celých vět.

"Relativnost ontologie" pak Quine upřesňuje jako relativnost vůči "překladové příručce", kterou můžeme chápat obecně jako jakýkoliv teoretický koncept, v němž jsou výrazy jednoho "jazyka" usouvztažněny nějakým konvenčním způsobem s významy jiného "jazyka". "Jazyk" lze opět chápat v nejširším slova smyslu. Představa relativnosti ontologie tímto způsobem vyjadřuje relativnost vůči jakékoliv petrifikované teoretické relační fixaci.

Quine se rovněž zabývá otázkou ekvivalence různých teorií. Uvažuje tři případy, při nichž existují dvě teorie, naše a cizí, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou empiricky ekvivalentní, ale neznáme způsob převodu jedné na druhou větu po větě.

V prvním případě je cizí teorie logicky kompatibilní s naší, a je přímo vyjádřena v termínech naší teorie. Od naší se liší tím, že implikuje teoretické věty, jež jsou v naší teorii nerozhodnuty. Tento případ není podle Quina problematický, cizí teorii lze vtělit do vlastní jako obohacení.

V druhém případě je cizí kompatibilní teorie založena na jiných termínech, neredukovatelných na naše. Tomuto případu se věnuje Quine nejvíce.

Ve třetím případě jde o teorie logicky nekompatibilní. Takový případ může být převeden na druhý typ následujícím způsobem. Protože jsou obě teorie empiricky ekvivalentní a přesto existují věty S, které jedna teorie implikuje a druhá popírá, lze z toho dovodit, že S jsou založeny na nějakém teoretickém termínu, který není pevně spojen s pozorovatelnými kriterii. Tento termín proto budeme považovat za termíny dva, vyjádřené rozdílně v každé teorii.

V pořadí jako druhý uvedený případ, kdy cizí teorie je založena na jiných termínech, umožňuje podle Quina následující přístupy:

a/ sektářský, kdy odmítneme všechny kontexty cizích termínů,

b/ ekumenický, kdy považujeme za pravdivé teorie obě, nebo podle Donalda Davidsona - pokládáme obě teorie za pravdivé jednotlivě a to v zastřešujícím a vzhledem k teoriím v neutrálním jazyce.

Soupeřící teorie však vždy popisují tentýž svět, přičemž, jak říká Quine, jsme omezeni na lidské prostředky a nástroje a proto chápeme svět různě. "Myslím na rozdílné způsoby získání průměru neproniknutelné koule: můžeme kouli sevřít do posuvného měřítka, nebo ji můžeme obepnout krejčovským metrem a dělit pí, dovnitř se však nedostaneme." Neúplná určenost celku vědy empirií podle Quina ukazuje na to, že existují různé obhájitelné způsoby pojímání světa. Věda není podle Quina absolutním či neotřesitelným zdrojem poznání, avšak správně pochopená věda je tím nejlepším, co máme. Jelikož žádné zkoumání není možné bez pojmového schématu, můžeme si podle něj ponechat a používat "to nejlepší schéma, které známe".