P. K. Feyerabend - Metoda v rámci konceptuálního schématu

P. K. Feyerabend je znám svou ostrou kritikou ortodoxního logického empirismu. Obraz vědy, který vytvořil logický empirismus je podle Feyerabenda jiný, než historický obraz vědy, v mnohém jsou v rozporu. Uplatňování metodologických principů a norem v duchu logického empirismu vede podle Feyerabenda k neproduktivnímu dogmatu a brání tak skutečnému rozvoji vědy. Ve shodě s Lakatosem vyhlašuje, že "dobrý empirista" pracuje spíše s různými altenativními teoriemi. Pokud nejsou tyto alternativní teorie k dispozici, je naší povinností je vypracovat.

Ortodoxní logický empirismus je založen na principu redukce teorií (podle E. Nagela) a na principu explanace podle deduktivně - nomologického modelu (vypracované C. G. Hempelem). Podle Feyerabenda tento postup předpokládá splnění dvou základních podmínek, jednak dodržení logických pravidel dedukce, kde ústřední roli hraje princip shody, a jednak dodržení neměnnosti významů. Právě dodržení těchto dvou předpokladů považuje Feyerabend za svazující, a ve skutečném vědeckém životě za iluzorní. Skutečná badatelská praxe není ve shodě s uznáním zásady shody a zásady neněnnosti významu, proto podle Feyerabenda ve skutečné vědecké praxi nelze realizovat redukci a explanaci ve smyslu modelů E. Nagela a C. G. Hempela. Tyto modely nelze chápat ani jako "ideální typy" v tom smyslu, že by skutečný vědecký výzkum bylo možno popsat na základě odchylek od nich, neboť nedodržením dvou uvedených základních podmínek se tyto modely stávají nikoliv "ideálními typy" ale "ideály" teorie logických empiristů. Svou kritiku přitom Feyerabend dokládá podrobnou analýzou celé řady skutečných vědeckých výzkumů.

Podle Feyerabenda je zásada neměnnosti významů všeobecně neadekvátní, ke změnám významů dochází ve všech fázích vědeckého výzkumu, včetně pozorování. Významy mají podle Feyerabenda kontextuální povahu a proto může docházet i k radikálním změnám významů. Významy přitom lze odlišit od "pozorovatelnosti".

Veškerá tvrzení určité toerie, ať již se jedná o tvrzení týkající se "pozorování" nebo tvrzení "teoretická", mají status teoretických tvrzení. Tvrzení o pozorování jsou formulována v jazyce, který respektuje pragmatické podmínky, vyjádřující kriteria, jak má vypadat atomární výrok, aby jej bylo možno považovat za výrok o pozorování. Výrok o pozorování pak nabývá význam až na základě podmínek interpretace, které vyplývají z teorie, umožňující nám popsat a vysvětlit to, co pozorujeme, a co daný výrok o pozorování znamená. Tím se výrok o pozorování stvrzuje prostřednictvím dané teorie, a mění se na tvrzení o pozorování. Nikoliv tedy pozorování potvrzují teorii, ale teorie svým kontextem stvrzuje výroky o pozorování.

Význam tvrzení je zcela určen danou teorií. Z toho vyplývá, že jeden výrok o pozorování může nabývat různých i protichůdných významů podle teorií, jejichž prostřednictvím je interpretován, a v jejichž kontextu významů nabývá.

Podle Feyerabenda každá nová teorie má svůj vlastní kontext významů a proto nelze dost dobře hovořit o tom, že nová teorie zahrnula starou, neboť zároveň došlo k reinterpretaci významů pojmů a výroků staré teorie kontextem nové teorie. Mezi starou a novou teorií proto podle Feyerabenda neexistují žádné vztahy logického odvozování.

Se vznikem nové teorie tak dochází k fundamentálním změnám, které znamenají nejen přeformulování významů pojmů a zákonů, ale vedou i k formulování zcela nových zákonů, které jsou s původními v protikladu. V nové teorii je sice možné vytvořit model staré teorie a podrobit ji zkoumání, avšak ztráta původního kontextu významů znamená takový výsledek nové interpretace, při němž již není zřejmá platnost původních zákonů. Těmito úvahami Feyerabend popírá platnost principu korespondence. Proces vývoje vědeckých teorií nelze podle Feyerabenda popsat formálně-logickými prostředky, neboť takováto redukce přináší ztrátu významů. Nepřináší poznání skutečné tvorby vědeckého poznání, zužuje naše vědění do systému, jenž již známe a tím naše vědění ochuzuje.

Se vznikem nové teorie vzniká podle Feyerabenda i unikátní nová metodologie, vznikají nová metodologická pravidla, platná jen pro období vzniku této teorie a pro oblast působení této teorie. Z toho důvodu je Feyerabend označován jako iniciátor metodologického pluralismu. Uvedené tvrzení však neznamená, že nová metodologická pravidla jsou nová ve všem a že se nic nezachovává z předchozích.

Feyerabend zformuloval svůj "obecný" metodologický názor v podobě principu proliferace (novotvoření). Podle něj je potřebné rozpracovávat alternativní varianty teorie i v tom případě, kdy se nám zdá, že daná teorie je potvrzena a vyhovující. Zároveň je třeba uchovávat původní teorie v jejich přirozeném kontextu a to i tehdy, pokud se nám zdají nepravdivé a překonané, neboť žádná další změna není vyloučena, zatímco ztráta původních významů může být nenávratná a osudová.

Ve své práci "Proti metodě", která nese podtitul "Náčrt anarchistické teorie poznání" se postavil Feyerabend proti snaze preferovat na základě určitých "racionálních" kriterií nějakou linii vědeckého poznání, která by měla "progresivní" charakter. Feyerabend cítí, že celá dosavadní "vědecká racionalita" se vyčerpává, a jakékoliv kriterium "progresivity" je vždy nutně jen parciální a má význam jen v určitém kontextu novověké vědy. V současné době jsme svědky proměny tohoto kontextu, avšak určovat jeho směr vývoje není možné. Podle Feyerabenda tedy existuje jediný princip, který je možno bránit za všech okolností a ve všech etapách vývinu lidstva, a sice "vše je dovolené". Právě tato silná formulace a podtitul jeho knihy vedly k "onálepkování" Feyerabenda za metodologického anarchistu a k představě, že jím končí jakákoliv metodologie.

Uvedený princip přitom Feyerabend chápe ve vztahu k neomezování lidské tvořivosti. Tuto svobodu lze podle něj zcela využít ne jako způsob úniku před skutečností, ale jako nutnou vlastnost objevu, a možná že i změny světa. Feyerabend zdůrazňuje úlohu neobyčejných "metafyzických" idejí, které vždy představují průlom stávajícího dogmatismu. Jejich evidence a rozpracovávání jejich kontextuálních významů znamená pohyb poznání. Bez nich se stává poznání mrtvým systémem. Věda je bez "metafyzických" idejí na nejlepší cestě k proměně na dogmatický metafyzický systém.

Feyerabend nesouhlasí ani s dělením na vědu a ne-vědu. Jednak historicky vzato jsou podle Feyerabenda "metafyzické" systémy vědeckými teoriemi v nejprvotnějším stadiu, ale také, jak se postupně stále více ukazuje, mohou být i tím "posledním" co z vědy zůstává ve světě, kde znovu přicházejí ke slovu různá vyznání, náboženství, mýty, magie, tradice a různé "historické" koncepce.

Představa "pravdy" a "reference" se u Feyerabenda váže ke "konceptuálnímu schématu". Tímto schematem však nemusí být jen již artikulovaný systém, ale i jen souhrn názorů, o kterých jsme přesvědčeni, a které tvoří naší současnou kulturu ať ve vazbě na jednotlivce, skupiny či celé civilizace. Feyerabend, na rozdíl od Rortyho, který se k této otázce také vyslovil, však ještě předpokládá koncept jako artikulovaný, nebo alespoň artikulovatelný, neboť jen takové zvěcnění fixující významy, je umožňuje zkoumat a činit na základě tohoto zkoumání příslušné metodologické závěry právě vzhledem k danému konceptu. Teprve přiznání nemožnosti konceptuální artikulace by z metody činilo ne-metodu a vracelo by ji do své přirozenosti bez jakéhokoliv vodítka či "poučení", které lze z dějin kultury vyčíst. Feyerabend však trvá na "evidenci" a zkoumání kontextuálních významů jednotlivých kontextů v průběhu vývoje lidské kultury, jako zdroje nového poznání, s nímž budou spjaty nové kontexty, nové významy a proto i nové metody.