M. Weber - Metoda ideálních typů

Maxe Webera známe především jako zastánce používání ideálních typů ve společenských vědách. Ideální typy jsou pro společenské vědy charakteristické, odlišují je od věd přírodních.

Ideální typ je podle Webera myšlenkovou konstrukcí, vytvářenou na základě syntézy mnoha rozptýlených konkrétních individuálních jevů. Uspořádání těchto jevů do představy ideálního typu je konstrukcí, utopií, limitním určením.

S ideálním typem můžeme konkrétní jevy pouze srovnávat za účelem explikace některých rysů, avšak konkrétní případy jim nemůžeme podřazovat jako případy zvláštní. Ideální typy nejsou třídami, ani vlastnostmi, ani pojmy.

Užití ideálnéch typů podle Webera umožňuje vysvětlit konkrétní společenské či historické jevy v jejich individuálnosti a jedinečnosti. Porozumění tu spočívá v uchopení jedinečných kauzálních vztahů, které mezi sebou spojují odpovídající elementy totality zkoumaného případu.

Weber upozorňuje na pojetí "vědeckosti" tak jak se konstituovalo v přírodních vědách. Zde jsou odhalovány zákony, a jen to co je takto zákonité, může být na jevech (faktech) podstatné. Individuální procesy tu vystupují jako ilustrace, reprezentace zákonů. Při zkoumání sociálních procesů jsme nuceni tyto představy prohloubit.

Např. "abstraktní hospodářská teorie" je podle Webera příkladem syntézy, která je obvykle označována jako "idea" historického jevu. Poskytuje nám ideální obraz procesů na trhu zboží ve společnosti organizované na základě směnného hospodářství, volné konkurence a přísně racionálního konání. Tento myšlenkový obraz spojuje určité vztahy a procesy historického života do vnitřně bezrozporného univerza myšlenkových souvislostí. Tato konstrukce má charakter utopie a byla získána myšlenkovým stupňováním určitých prvků reality.

Ideální typ zde není hypotézou, chce však při tvorbě hypotéz, jak říká Weber, "ukazovat směr". Ideální typ není rovněž ani zobrazením skutečnosti, chce však tomuto zobrazení poskytnout jednoznačné výrazové prostředky. Je to "idea" historicky dané skutečnosti. V tomto smyslu lze vysledovat určitou podobnost s tím, co označil Saussure za "synchronické".

Ideální typ získáváme podle Webera jednostranným vystupňováním jednoho nebo několika hledisek, a sloučením množství difuzních jednotlivých jevů, vyskytujících se někdy více, někdy méně, někdy však vůbec. Tyto jevy s jednostranně zdůrazňovanými hledisky spojujeme do vnitřně jednotného myšlenkového obrazu. Ve své pojmové čistotě tento myšlenkový obraz nikde nenajdeme, je to utopie, a úlohou historické práce je v každém jednotlivém případě zjistit, jak blízko či daleko je skutečnost od ideálního obrazu, do jaké míry lze např. ekonomický charakter poměrů určitého města v pojmovém smyslu označit za "městsko - hospodářský".

Weber přiznává alternativnost idejí při vzniku různých ideálních typů téže skutečnosti. Každý z různých přístupů si nárokuje zobrazit "ideu" dané skutečnosti.

Význam ideálních typů pro "zkušenostní" vědu, jakou by mělo podle Webera být zkoumání společenských a historických procesů, spatřuje v tom, že ideální typy jsou konstrukcí souvislostí, které se v naší fantazii jeví jako dostatečně motivované, a tedy "objektivně možné", jako adekvátní našemu nomologickému vědění.

Ideální typy jsou tedy "ideálními" v logickém smyslu, nikoliv ve smyslu hodnotově normativním.

Tvorba ideálních typů není pro Webera cílem, ale jen prostředkem. Nikdy podle něj nelze předem rozhodnout, zda jde o čirou "hru myšlenek" nebo o vědecky plodnou tvorbu pojmů. Měřítkem rozlišení je úspěšnost při poznávání konkrétních jevů v jejich souvislosti, příčinné podmíněnosti a v jejich významu.

Ideální typ je myšlenkovým obrazem, nikoliv historickou skutečností, či dokonce "vlastností" skutečnosti. Není tu proto, aby sloužil jako schéma, do něhož by se měla realita začlenit jako "exemplář". Ideální typ má podle Webera význam jako čistě ideální hraniční pojem. Tímto pojmem se poměřuje skutečnost, aby se ozřejmily určité významné složky empirického obsahu, a s ním se realita porovnává. Ideální typ je tak pokusem zachytit historická individua nebo jejich složky v genetických pojmech, což Weber ilustruje např. na pojmech "církev" a "sekta".

Jiným příkladem rozlišení, co je a co není ideální typ, je právní systém a právní stav v dané společnosti v daném okamžiku. "Univerzum" právních norem je pojmově jasně vymezitelné a v právním smyslu pro historickou realitu platí. Práce sociální vědy však má podle Webera co do činění s praktickým významem a dopadem právních norem. Tento význam si podle Webera však můžeme jednoznačně uvědomit většinou jen prostřednictvím vztahu empiricky daného k ideálnímu hraničnímu případu.

Weber výslovně poukazuje na nebezpečí záměny či míšení teorie a dějin. "Ideou" nějaké epochy chápeme obvykle myšlenky a ideály, které ovládly masu, nebo z historického hlediska důležitou část lidí určité epochy. "Idea" ve smyslu praktického či teoretického myšlenkového zaměření však není totéž, co "idea" ve smyslu ideálního typu. Věc je však komplikována tím, že mezi oběma těmito pojetími existují úzké vazby. Ideální typ určitých společenských poměrů, který lze vyabstrahovat z určitých sociálních jevů epochy, se může, a nejčastěji se tak i stává, jevit účastníkům epochy jako ideál, o nějž je nutno prakticky usilovat, a zároveň jako mormativ k regulaci určitých sociálních vztahů.

I ideální typ je logickou strukturou, která je základem pojmových systémů. Jeho charakteristickou črtou je proto uspořádanost. Tvorba ideálního typu, charakterizujícího určitou empirickou skutečnost, je procesem uspořádání. Toto uspořádání je ideální, myšlenkové, logické. Nabízí se, aby vystupovalo jako skutečný ideál, cíl, normativ. Nikdy bychom však neměli zapomenout, že jím ve skutečnosti není a nikdy nebylo a ani nikdy nebude. Ideální typ je nenahraditelný k poměřování reality. Ve své prvotní podobě je měřítkem nikoliv normativním, ale takovým, které má heuristickou vypovídací schopnost. Není tedy ani měřítkem libovolným, ale takovým, jehož prostřednictvím lze dospět k netriviálním poznatkům a k vědění, které má pro nás nějaký význam.

Elementární povinností vědce je podle Webera jeho sebekontrola, jasně rozlišující všechny podmínky myšlenkového nastolení ideálního typu, a jeho nesměšování se vzorem, "ideálem", normativem.

Pokud k takovému smíšení objektivně dojde nerespektováním této vědecké sebekontroly, nejčastěji přenesením tohoto vědeckého problému do vědomí a praxe širší společenské veřejnosti, pak jej vědec musí reflektovat jako fakt, jako událost. Musí jasně artikulovat, že k tomuto smíšení došlo, a co to prakticky znamená. Musí znovu oddělit logicky porovnávací vztah skutečnosti k ideálním typům v logickém smyslu od hodnotícího posuzování skutečnosti z hlediska ideálů.

Samotný ideální typ jako prostředek porovnání je k hodnotícímu posuzování zcela indiferentní.

Ideální typ je metodologickým prostředkem. Je proto vázán na myšlenkové koncepty a praktické obory lidského konání. Diferencuje se a alternuje podle nich a v souladu s nimi. Weber uvádí např. různé pojetí "státu" v případě německé "organické" metafyziky a na druhé straně "obchodnického" amerického pojetí. V obou případech se zde vyskytuje praktická idea, která má platit, nebo o které se věří, že platí, a vedle ní teoretický ideální typ, konstruovaný pro poznávací cíle vědcem. Obě (paktická i teoretická idea) projevují podle Webera ustavičný sklon přecházet jedna do druhé. Vzniká proto otázka"nestrannosti" či "svéstrannosti" vědce, který používá svou konstrukci ideálního typu, která se logicky vzato nemůže krýt s praktickými idejemi, jež jsou v alternaci jakožto jediný ideální typ, ale pokud chce postihnout objektivitu těchto idejí, musí sám ideální typ alternovat v závislosti na praktických idejích. Přesto je třeba oba rozlišit, což není vždy snadné.

Weber se rovněž vypořádává s "naturalistickým předsudkem" (podle jeho slov), že cílem sociálních věd musí být redukce skutečnosti na "zákony". Poukazuje na to, že i vývojové přeměny lze konstruovat jako ideální typy, a tyto konstrukce mohou mít velmi důležitou heuristickou hodnotu. Při tom však vzniká nebezpečí, že se ideální typy budou se skutečností zaměňovat. Logický pořádek pojmů na jedné straně a empirické uspořádání pochopené v prostoru, čase a příčinné uspořádanosti na straně druhé se mohou podle Webera jevit natolik stmelenými, že se "pokušení znásilnit skutečnost" a potvrdit tak reálnou platnost konstrukce nedá téměř odolat.

V této souvislosti Weber také uvádí, že všechny marxistické zákony mají právě tento charakter ideálních typů a proto jsou nebezpečné, pokud se vydávají za empiricky platné či dokonce za reálné "působící síly", "tendence" apod.

Porozumění skutečnosti tím, že ji poměřujeme ideálními typy, spočívá v uchopení jedinečných kauzálních vztahů. Mají-li tyto vztahy umožňovat vysvětlení, které je podstatné, musí se vztahovat na takové aspekty lidského chování, které jsou podmíněny hodnocením nebo jinými motivačními faktory. Weber charakterizuje principy vyjadřující tato spojení jako "obecná empirická pravidla". Týkají se způsobů, odpovídajících "sklonům lidských bytostí k reagování v daných situacích". Jinými slovy, pokud skutečně fungují principy, které jsou v nich jako podmínky obsaženy. Toto reálné fungování je podmíněno "racionálním způsobem" konání lidských bytostí, které se jimi řídí buď bezděky, nebo vědomě, jako svou regulativní ideou.

Pouze v tomto případě lze připustit určité "navrstvení" ideálu, normativu a ideálního typu jímž se poměřuje "výsledek" působení tohoto ideálu. "Ideální" by ovšem bylo, kdyby regulativní "ideál" umožňoval postihnout skutečnost prostřednictvím "ideálního typu" tak, že by byl jejím vysvětlením. Skutečnost je však "ideální" jen málokdy, málokde a v málokterém svém aspektu, jestli vůbec.

"Ideální" skutečnost by znamenala možnost aplikace "zákonů" stejně jako v přírodních vědách, to je, jak se zdá, i "ideálem" analytické ekonomie. Pokud je však "ekonomická" skutečnost uchopována ve své "přírodní podobě", znamenalo by to vyloučení jakékoliv zpětné vazby, v níž mohou samy výsledky reflexe tohoto bádání vystupovat jako regulativní normativy, tedy nejen výsledky bádání analytické ekonomie, ale výsledky reflexe toho, čím tato ekonomie je. Této reflexi se však nelze vyhnout, znovu vyvstane vždy, pokud regulace jí vyvolaná narazí na praktická omezení plynoucí z její parciality.

V dalším vývoji ideálních typů jako metodologických nástrojů se vyskytly různé modifikace, doplnění a konfrontace s dalšími vědeckými metodami a prostředky. Hempel např. dochází k závěru, že ideální typy mohou sloužit svému účelu pouze tehdy, zavádíme-li je jako interpretované systémy, tj. pomocí: a/ vymezeného seznamu charakteristik, jimiž se teorie obírá, b/ formulace množiny hypotéz v termínech těchto charakteristik, přičemž tato interpretace připíše teorii specifickou oblast její aplikace, a c/ dlouhodobého cíle, kterým je zahrnutí teoretického systému, jako "speciálního případu", do obecnější teorie. Metoda ideálních typů se pak v Hempelově upřesnění stává nerozlišitelnou od metod užívaných k formování a aplikaci explanatorních pojmů a teorií jinými vědeckými discilpinami. Z tohoto pojetí se však vytrácí rozhodující rozdíl mezi společenskými a přírodními vědami, o němž Weber věděl a bral jej v úvahu, zatímco Hempel redefinuje "ideální typy" tak, že tento rozdíl v podstatě mizí. Ideální typy, které nesplňují tu podmínku, že jsou konceptem skutečnosti, která je jimi jako normativy regulována, označuje za nejasné, nepřesné, intuitivní, blíže nespecifikované a tím je vytěsňuje mimo zájem "exaktní" vědy.