F. A. Hayek - Metoda svobodných podmínek spontánního řádu

Ve svém "Novém výkladu liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie", který vydal pod titulem "Právo, zákonodárství a svoboda", začíná F. A. Hayek výklad obecnými úvahami, které obsahují významný metodologický náboj.

Výklad o rozumu a vývoji odvíjí Hayek od zhodnocení učení René Descarta. Ačkoliv Descartovým zájmem bylo podle Hayeka stanovit kriteria pravdivosti vět, byla pak tato kriteria jeho následovníky aplikována též na posuzování vhodnosti a odůvodněnosti jednání. Znamená to, že pro jednání, které je v souladu s těmito kriterii lze též formulovat i metodu. Pravidla chování, která nemohla být odůvodněna tímto způsobem se stala pochybná. "Příjmání čehokoliv, co spočívalo pouze v tradici...", píše Hayek, se pro Descartovy následníky "jevilo jako nějaká iracionální pověra".

To, co se stalo podle Hayeka charakteristickým postojem karteziánského konstruktivismu s jeho pohrdáním tradicí, zvykem a dějinami vůbec byla preference rozumu, který jediný by měl člověku umožnit zkonstruovat společnost novou. Metoda je zde součástí konstruktérského plánu rozumu, který staví jakoby "na zelené louce", oproštěn od všeho, co nelze označit jako "prokazatelnou pravdu" (ve smyslu novověké vědy).

Podle Hayeka není pravda, že naše jednání je účinné pouze či hlavně díky znalostem, které můžeme vyjádřit slovně. Naopak, jsme podle něj ve svém jednání omezeni pravidly, jejichž účel nebo původ často neznáme a jejichž samotné existence si často nejsme vědomi. Tato pravidla jsou podle Hayeka výsledkem selekce a jsou produktem generací, tzn. jsou kulturní.

"Úspěch jednání ve společnosti", říká Hayek, "závisí na mnohem větším počtu jednotlivých faktů, než jaký může kdokoliv dobře znát, a celá naše civilizace v důsledku toho spočívá a musí spočívat na našem věření mnohému, jehož pravdivost nemůžeme v karteziánském smyslu znát".

Dnešní člověk podle Hayeka zná poměrně málo, avšak využívá znalostí celé civilizace, v níž žije. Ani věda není podle Hayeka tím činitelem, který zvyšuje neomezeně znalosti, neboť i ona je prakticky omezena nemožností zjistit všechna fakta. V některých oblastech, říká Hayek, vyvinula věda důležité teorie, které nám poskytují značný vhled do obecného charakteru některých jevů, avšak předpovědi některých událostí nebo úplné vysvětlení nepozná nikdy.

Společenská věda je podle Hayeka v široké míře studiem toho, co není: konstrukcí hypotetických modelů možných světů, které by mohly existovat, kdyby byly některé zaměnitelné podmínky odlišné. Vědecká teorie nám říká především důsledky změněných podmínek.

Člověk podle Hayeka jednal dříve než myslel a nechápal dříve než jednal. V jedání byla tedy obsažena metoda - přirozenost.

"Učení se ze zkušenosti" není podle něj prvotně procesem uvažování, nýbrž procesem dodržování, rozšiřování, přenášení a rozvíjení postupů, které převážily, protože byly úspěšné. Mezi postupy (metodami) se tedy uskutečňoval přirozený konkurenční výběr. Nejdříve mezi metodami - přirozenostmi, později mezi artikulovanými metodami (viz metodologický paradox).

Avšak tato pravidla chování, o kterých Háyek hovoří, se nevyvinula jako poznané podmínky dosažení známých účelů, nýbrž vyvinula se díky tomu, že skupiny, které podle nich postupovaly, byly úspěšnější a dostávaly se na místo jiných.

Lidé tato pravidla při jednání dodržují, aniž jsou jim známa v artikulované podobě. Ačkoliv je jejich všeobecné přijetí podle Hayeka důsledkem toho, že jejich zachování přináší určité výsledky, není přesto příčinou jejich dodržování úmysl těchto výsledků dosáhnout, jednanící osoba si jich ani nemusí být vědoma. Důležité však je, že každý člověk v sobě může objevit, že jedná podle pravidel dané kultury a rovněž rozpozná, zda "druzí" se těmito pravidly řídí. Metoda - přirozenost tak vystupuje ve své prvotní artikulaci prostřednictvím kulturního hodnocení, tedy jako pravidla morální.

Hayek rovněž rozebírá dichotomii mezi "přirozeným" a "umělým", kterou označuje za chybnou. Nezdar rozlišovat mezi těmito dvěma termíny vede podle Hayeka k situaci, kdy jeden autor označil tentýž jev za umělý, jelikož je výsledkem lidského jednání, zatímco jiný za přirozený, neboť nebyl výsledkem vědomého lidského vytváření. Teprve později se "přírodní" (naturalis) stalo termínem pro společenské jevy, které nebyly vědomě utvářeny lidskou vůlí.

V období konstruktivistického racionalismu se změnila podle Hayeka úloha Rozumu v tom smyslu, že zatímco dříve zahrnoval schopnost mysli rozlišovat mezi dobrem a zlem podle zavedených pravidel, začal nyní znamenat schopnost takováto pravidla konstruovat dedukcí z explicitních premis.

Hayek dále podává kritiku "sociálního darwinismu", který se údajně soustřeďoval spíše na selekci jednotlivců než na selekci institucí a postupů, tedy na selekci vrozených, nikoliv kulturních schopností jednotlivců.

Konstruktivismus pronikl do běžného myšlení tak hluboko, že znamenal rozpad morálky založené na kulturním sdílení. To, co mělo být nadále zachováno, muselo být "racionálně zdůvodnitelné". Pokud se "racionalismem" rozumí přání udělat rozum co nejefektivnějším, hlásí se k němu i Hayek, avšak pokud znamená to, že vědomý rozum by měl určovat každé jednotlivé jednání, pak je takový racionalismus podle Hayeka nerozumný.

Charakteristickou vlastností konstruktivistického racionalismu, říká Hayek, je spíše jeho nespokojenost s abstrakcí - to, že neuznává, že abstraktní pojmy jsou prostředky, jak se zmocnit složitosti konkrérního, kterou naše mysl není s to plně zvládnout. Oproti tomu vývojový racionalismus uznává abstrakci jako prostředek mysli, který ji dává schopnost zacházet s realitou, kterou nemůže plně obsáhnout.

Hayek prosazuje "prvotnost abstraktního" všech duševních procesů. Kdykoliv nějaký typ situace vyvolá v jednotlivci dispozici k určitému vzorci odpovědi, je podle Hayeka přítomen abstraktní vztah. Abstrakce není podle něj produkována logickým procesem ze svého vnímání reality, nýbrž je spíše tím, z čeho mysl sestává. Nad mechanismy "vydělení relevantního" nemáme podle Hayeka vědomou kontrolu. Zkušenosti můžeme využít aniž je známe díky tomu, že byly vtěleny do schémat myšlení, která nás vedou. Nevědomý charakter řady pravidel, kterými se řídíme, je spojen s pojetím nevědomí nebo podvědomí, kterými se zabývá psychoanalýza či hlubinná psychologie.

Podle Hayeka může rozum řídit jednání pouze vždy s jednotlivými, ne-racionálními impulsy a jeho funkce spočívá v podstatě v omezování emocí nebo usměrňování jednání pobízeného jinými faktory. Odtud pramení Hayekovo pojetí liberalismu jako směru, který omezuje vědomé řízení celkového řádu společnosti na prosazování takových obecných pravidel, která jsou nezbytná pro utváření spontánního řádu. Konstrukce je podle Hayeka možná jen ve službě jednotlivým cílům, které jsou koneckonců neracionální.

Svoboda může být podle Hayeka zachována pouze sledováním principů, je však ničena sledováním účelnosti, neboť "jestliže se volba mezi svobodou a donucením bere jako věc účelnosti, musí být svoboda nutně obětována téměř v každém případě." Svoboda proto může být zachována jedině tak, že s ní bude nakládáno jako s nejvyšším principem. Avšak "souboru principů" dali diktátoři jako Napoleon I. nebo Karel Marx význam, který jej zdiskreditoval, neboť jej proměnil v ideologii postupu právě opačného, tj. sledování účelnosti.

V Hayekově pojetí tedy "správná" metoda vždy vychází z metody přirozenosti, ze spontánního řádu, který vytváří historickým vývojem daná kultura. Kdykoliv člověk tento spontánní řád naruší prosazováním nějaké konstrukce rozumu, která spontánní řád násilně omezí, takto produkované metody dovedou společnost do nesvobody a tedy i ke krachu celé konstruktivisticky vystavěné ideologie a společnosti, která je podle ní "budována" či "přikazována", byť by to byly "příkazy rozumu".

Nika pro uplatnění metody konstrukce je udržována po určitou dobu silovými mocenskými prostředky a znamená proto všeobecně nesvobodu. Pokud v liberálně založené společnosti zabezpečíme, aby nebylo silou zasahováno do "přirozeného" vývoje, tedy podle Hayeka do spontánního řádu, každá metoda - konstrukce projde přirozeným selektivním vývojem, jehož výsledek není nějaký konečný účel, ke kterému všechny tyto aktivity směřují, ale princip spontánního řádu, který má sám o sobě charakter sebezdokonalující se a sebezefektivňující se. Připomeňme, že na téže myšlence jsou založeny i synergetické koncepce, o kterých jsme se již zmínili.

Upřesněme ještě, že námi používané rozlišení metody - přirozenosti a metody - výtvoru se váže na skutečnost bez hodnotícího či ideologického aspektu, zatímco Hayekova "konstrukce" již předpokládá její ideologickou obranu silovými prostředky dané společnosti, řídící se tímto "nerozumným" Rozumem.

Ve své knize Kontrarevoluce vědy se Hayek zabývá specifiky metod společenských věd a jejich vztahu k metodám věd přírodních. Podrobně a přesně zde vysvětluje problémy a omyly, které vznikají, když se pokoušíme aplikovat metody přírodních věd na předmět věd společenských. Podle něj naše pojetí metod vědy často vydává za aktuální metody to, o čem si myslíme že by jimi mělo být, co však vůbec neodpovídá skutečnosti. Největším nebezpečím pro společenské vědy je nepodložené, a tím i neoprávněné přenášení metod a kriterií přírodních věd do věd společenských. Tento proces charakterizuje Hayek jako scientismus, jenž vede ve společenských vědách k chybám a omylům, které mají vážné negativní důsledky nejen pro vědecké poznání samotné, ale také pro společnost.

Hayek zdůrazňuje, že mezi předmětem přírodních věd a předmětem společenských věd je zásadní rozdíl, který se musí nutně projevit i v rozdílnosti jejich metod. Společnost je komplexní jev, čímž se liší od jednoduchých modelů přírodních věd a také každý jednotlivec, který je součástí tohoto komplexního jevu je již sám komplexním jevem, který nelze přesně předvídat.

Přírodní vědy vycházejí ve svém zkoumání z analýzy celků a jejich úkolem je především kriticky přehodnotit naše pojmy, tvořené na základě smyslové zkušenosti a analogie toho, jak pracuje lidský rozum. Cílem přírodních věd je poznání objektivních faktů. Přírodovědci se snaží vyloučit z vědeckého poznání subjektivní faktor, "profesionálně" je nezajímá co si lidé o světě myslí a jak se podle toho chovají, ale pouze to, co si lidé mají o světě myslet.

Předmětem společenských věd, na rozdíl od věd přírodních, není podle Hayeka řešení problému, do jaké míry odpovídá lidské vidění světa "objektivním faktům", ale právě otázka, jaký mají věci pro člověka význam, jak tyto významy věcí motivují činnost člověka, jak člověk, ovlivněný svým vlastním viděním světa a svými koncepty, tvoří svět jiný, svět, jehož je sám součástí. Společenské vědy se nezabývají vztahy mezi věcmi, ale vztahy lidí k věcem i k sobě navzájem, zabývají se vědomou lidskou činností, při které člověk aktivně volí mezi různými možnostmi, a proto pro společenské vědy jsou věci tím, čím se lidem jeví, jsou tím, co si činní lidé o nich myslí. (V přírodních vědách jde o to, odhalit jaké jsou věci "objektivně", pro společenské vědy však musí být rozhodující, jak jsou věci chápány subjektivně, jaký jim lidé připisují význam).

Úkolem společenských věd je zkoumat, proč lidé konají tak jak konají, proč navzájem spolupracují, co ovlivňuje jejich volbu, a jak se tyto volby jednotlivců proplétají a kombinují při vytváření určitého výsledku. Proto jsou pro společenské vědy jejich "fakty" ideje, názory a představy lidí, bez ohledu na "pravdivost" z hlediska kriterií přírodních věd. Zde je však nutné rozlišovat mezi idejemi, které lidi skutečně motivují a těmi, prostřednictvím nichž sami své činy vysvětlují.

Společenské vědy sa zabývají cíli a důsledky lidského jednání. Hayek dokazuje, že pojmy jako společnost, třída, stát, jsou produktem abstrakce, vědec je nikdy nemůže přímo pozorovat. Společenské vědy nemohou vycházet z analýzy těchto "celků", protože to, co se jeví jako celek ve spoločenskovědním zkoumání (tj. společnost, třída, stát, instituce etc.), je spontánním produktem činností jednotlivců, a pouze hledáním motivů činností jednotlivých lidí a jejich vzájemného prolínání lze poznat i tyto "celky". Ony samy nemohou být vlastním východiskem společenských věd, protože pouze jednotlivci volí a konají účelně. Myslet, podnikat, šetřit a investovat mohou pouze jednotlivci, nikoliv abstraktní celky jako "třídy", "státy", nebo "společnosti".

Slepá touha po objektivitě se ve společenských vědách projevuje ve snaze měřit i ty sociální jevy, a těch je většina, jež jsou nekvantifikovatelné. Společnost není systémem kvantit ale systémem vztahů mezi jednotlivci. Nenáležité zavádění kvantifikačních metod do společenských věd podle Hayeka vůbec nepřináší jejich "zvěděčtění", spíše je zavádí do oblasti násilných konstrukcí a spekulací.

Snaha o "zvědečtění" metod a nástrojů společenských věd a kolektivistické pojetí společnosti vede také k domněnce, že právě statistika nám může říci něco podstatného o povaze sociálních struktur. Statistika však v samotné své podstatě není schopna poznat systém vztahů (a předmětem společenských věd je právě ten), protože od něj programově odhlíží.

Pod vlivem Popperovy teorie o jednotné obecné metodě věd Hayek později upouští od striktního oddělování metod přírodních a společenských věd a od redukce metodologie společenských věd na pouhou kritiku scientismu. Snaží se pozitivně vymezit základní principy a metodologické postupy sociálních věd.

Společenské vědy podle něj mohou odhalovat pouze obecné způsoby průběhu událostí, jednotlivé konkrétní události však tyto vědy předvídat nemohou. V sociálních vědách musíme mít neustále na paměti jejich omezenost při předpovídání následků sociálních aktivit, a musíme být skromní ve svých požadavcích na závěry jejich poznání. Hayek se snaží stanovit pravidla, podle kterých by dobrá společenskovědní teorie měla vypadat a která předpokládají, že vědec v oblasti společenských věd bude mít neustále na paměti specifickou povahu svého předmětu.

Úkolem sociálních věd je odhalovat, jaké druhy činností na individuální úrovni ve skutečnosti vytvářejí hladce fungující sociální řád. V tomto konání jednotlivců lze rozpoznat jisté pravidelnosti, obecná pravidla, která ulehčují koordinaci a soužití. Jsou obsažena v mravních normách, zvycích, právních zákonech, institucích, které brání jistým aktivitám. Jsou to nástroje, které obsahují informaci o tom, jak konat, bez ohledu na to, zda si to jednotlivec uvědomuje.

Individualismus, o kterém Hayek píše jako o nutném východisku moderní společenské vědy, považuje svobodu jednotlivce za nevyhnutnou podmínku dobře fungující společnosti. Svoboda se zde neodvozuje z obecných objektivních hodnot, ale z jejího funkčního významu pro společnost, z její užitečnosti.

Svoboda je tou metodou, která umožňuje efektivně využívat poznatky, jež jsou roztroušeny mezi lidmi Svoboda umožňuje využívat nejen poznatky o lokálních podmínkách, ale především poznání toho, o co mají lidé zájem, čemu dávají přednost, jaké jsou jejich hodnoty. Svobodné využívání těchto poznatků, jež jsou vždy věděním jednotlivců, vede k nepředvidatelnému růstu poznání a prosperity společnosti.

Svoboda vede k tomu, co je nečekané (nepředvídatelné), protože pro jednotlivce vytváří prostor na experimentování s novými nápady a postupy. I když mnohé z nich nemusí být přínosné, nikdy dopředu nemůžeme vědět, kolik nebo které z nich budou úspěšné. Svoboda jednotlivců je nevyhnutným předpokladem tvořivosti, která nemůže existovat v plánované společnosti, protože ta je založena na myšlence vědomého (a centrálního) řízení pokroku. Tvořivost ve spontánním řádu je metodicky uvolňována vytvářením příznivých svobodných podmínek v oblasti politické, ekonomické i kulturní.