Výsledky teoretického poznání

Výsledkem teoretického poznání jsou teorie a z nich vyplývající interpretace či konsekvence. Jestliže se metodologie zabývá teoriemi, pak ovšem sama musí vytvářet nějaké vědění o teoriích neboli teorii těchto teorií, resp. jejich charakteru, struktury, jejich vzájemných vztahů, principů jejich budování, jejich změn, ověření, potvrzení, hodnocení a jejich rolí při vědeckém objasňování a předvídání.

Teorie v širším a užším pojetí

Teorií v nejširším slova smyslu rozumíme každou činnost spjatou s poznáváním, uspořádáním poznatků, vysvětlováním a uvažováním o jejich důsledcích a dopadech.

Teoretickou činností se pak rozumějí všechny formy a procesy poznání spojené s abstrahováním, zobecňováním, formulováním hypotéz, využívání různých forem abstraktního myšlení, jakými jsou pojmy, soudy, úsudky, hypotézy a zákonitosti. Při skutečném teoretickém bádání či výzkumu vystupují všechny tyto formy ve vzájemné součinnosti. Teorerická činnost se soustřeďuje kolem určitých ideí, pojmů, hypotéz a zákonů. Tyto systémy pak můžeme označit za teorii v užším slova smyslu.

Vědecké teorie

Pro vědeckou teorii je charakteristická tvorba jednotného systému pojmů, tvrzení, hypotéz a zákonů. Vědecké teorie a hypotézy mají nejdříve podobu určitých předpokladů. Vznikají sice na základě empirických poznatků a předchozího teoretického vědění, avšak nevyplývají z nich s logickou nutností. Obsahují prvek nového vhledu do situace. (O metodách tohoto "nového" si povíme v další kapitole věnované heuristikám).

Vědecké teorie či hypotézy jsou od okamžiku tohoto "nového vhledu" budovány logickým způsobem, avšak samotná logická pravidla bezrozpornosti nezaručují ještě hodnověrnost teorie. Teorie proto dále procházejí fází, kterou lze označit buď jako její praxi, nebo rozvíjení jejich důsledků a konsekvencí, usouvztažňování v rámci daného konceptu i vzhledem k ostatním teoriím, obsazováním niky. V této fázi dochází ke střetům s dosavadními pojetími, alternativními teoriemi i k vymezování "hranic" použitelnosti dané teorie vzhledem k jiným, dosud "nezpochybnitelným" teoriím.

Z metodologického hlediska můžeme rozlišovat teorii v ukončené formě, jako relativně stabilní výsledek poznávací činnosti, a na druhé straně proces formování teorie.

Struktura rozvinuté teorie

Teorie jako relativně stabilní výsledek má určitou strukturu, skládá se z určitých jednotek a logických vztahů.

U rozvinuté teorie se zpravidla vyčleňují:

a/ empirické předpoklady teorie, výchozí fakty, údaje a jejich elementární logické zpracování

b/ výchozí teoretická základna, která obsahuje hypotézy, idealizace, postuláty, axiomy, základní zákony a principy

c/ logický aparát teorie, neboli pravidla odvozování dalších pojmů pomocí pojmů základních, logická pravidla uspořádání či podávání důkazů

d/ veškeré možné důsledky, konsekvence a závěry z teorie vyplývající.

Struktura teorie v procesu formování

Teorie v procesu formování obsahuje různé kroky sledující jako svůj cíl vybudování relativně stabilního výsledku. Z tohoto pohledu lze tedy vyčlenit:

a/ situaci před vznikem dané teorie, její rozpory, či "bílá místa"

b/ formulaci cíle nové teorie, tzn. představu o tom, na jaké otázky by měla odpovědět

c/ formulaci základních idejí nové teorie, tj. toho, v čem vystupuje jako "nová"

d/ formulaci struktury teorie, jejich jednotek a vztahů

e/ řešení rozporů "uvnitř" takto formulované struktury a rozporů vůči jiným věděním

f/ iteraci předchozích kroků, vedoucí k relativně stabilnímu výsledku.

Na teorii lze pohlížet různým způsobem.

a/ Teorie jako obraz

Lze ji chápat jako systém, či obraz, v němž lze vysledovat určité zákonité fungování a vývoj odpovídajících reálných systémů či předloh. Přestože pojmy a tvrzení teorie vycházejí z idealizovaného modelu skutečnosti, jsou schopny zprostředkovávat vlastnosti a vztahy reality. V tomto smyslu lze hovořit o tom, že daná teorie pravdivě zobrazuje skutečnost, je jejím pravdivým obrazem, vyjádřením. (Instrumentalismus poznání).

b/ Teorie jako pořádací nástroj

Jiný pohled na teorii ji prezentuje jako nástroj sloužící k systematizaci empirických údajů a k vytváření zkušenostních výpovědí a předpovědí. Teorie v tomto pojetí nezobrazuje pravdivě skutečnost, ale umožňuje uspořádat do nějakého přehledného tvaru pravdivé údaje o ní, umožňuje konceptuálně vyložit pravdivé výpovědi a poskytnout takové předpovědi, které z pravdivých údajů a výpovědí logicky vyplývají s určitou pravděpodobností, danou množstvím podmínek, za kterých se tyto předpovědi mohou naplnit. (Empirický instrumentalismus).

c/ Teorie jako nástroj praktické orientace

Opět v jiném pojetí lze v teorii spatřovat nástroj, umožňující vyvozovat praktické konsekvence, orientovat se nějakým způsobem v realitě natolik, že jsme schopni svá praktická rozhodnutí doložit na základě vědeckých teorií či skutečností z nich vyplývajících. (Pragmatický instrumentalismus).

d/ Teorie jako nástroj dalšího poznání

Na teorii lze rovněž pohlížet jako na nástroj popisu určité oblasti skutečnosti, kdy nejde o poznání podstaty či charakteru této skutečnosti "v" dané teorii, ale jejím "prostřednictvím". Tímto způsobem je získán popis netotožný s danou teorií, neboť ta představuje pouze "formální" kostru daného "obsahového" popisu. (Behaviorální instrumentalismus).

e/ Teorie jako konvence

V očích konvencionalistů pak teorie představuje konsensuální konvenci, sloužící jako nástroj vzájemné shody. Nelze proto hovořit o její pravdivosti, ale o všeobecné přijatelnosti. (Konvencionalistický instrumentalismus).

f/ Teorie jako nový svět či text

Jako zdaleka ne poslední uveďme přístup, kdy na teorii je pohlíženo jako na nově vzniklou skutečnost, nový svět sám o sobě, či nový text, který vykazuje známky vědecké teorie (vyhovuje panujícím kriteriím "vědeckosti" a "teoretičnosti"). Otázky zda je pravdivým obrazem, zda slouží k systematizaci pravdivých poznatků, nebo jako nástroj praktické orientace, nástroj formující získávání dalších konkretních poznatků či nástroj vzájemné shody, jsou v tomto případě otázkami sekundárními, lze na ně odpovědět různým způsobem, aniž se ztrácí ten fakt, že nová teorie existuje a má své vlastní bytí, tzn. je přijímána, odsuzována, přetvářena, využívána, citována (ať kladně či záporně). Může samozřejmě mít i velmi "neproduktivní život", při kterém se objeví a opět "zmizí ze scény" a stane se tak pouhou událostí v toku lidského myšlení, poznávání, zakoušení, proměn vědění.

Systematické budování teorie

Systematické budování teorie spočívá v první fázi v určování souvislostí mezi jednotlivými fakty, odkrytí logických vztahů mezi hypotézami a empirickými zákonitostmi, které dosud vystupovaly odděleně.

V druhé fázi dochází k hledání takových hypotéz, zákonů či principů, ze kterých lze logickým způsobem odvodit většinu dřívějších tvrzení, hypotéz a zobecňujících závěrů. V rámci budování teorie se tak uskutečňuje koordinace a subordinace dosavadních poznatků. Vyčleňují se základní zákony, principy a hypotézy vznikající teorie, které slouží pro vyvozování dalších. Nalezení tohoto "jádra" nové teorie by mělo umožnit nově uspořádat všechen, nebo většinu známého materiálu v určitý systém či pořádek. Dosavadní hypozézy a zákonitosti jsou vzhledem k nové teorii "homologizovány", tzn. zpřesňovány a modifikovány vzhledem k logické výstavbě nového celku.

Funkce systematicky budované teorie

Systematicky vybudovaná teorie má několik funkcí.

a/ Informační funkce teorie

Zákony teorií formulované, vyjadřují v koncentrované formě informaci pořízenou v empirickém stadiu výzkumu. Kromě této informace však obsahuje teorie i další informaci, která vznikla jako "nová" díky vhledu a myšlení vědce při jejím vzniku. Informační funkce teorie proto spočívá v poskytování nového typu informace, který je syntézou obou těchto uvedených. Získání informace na základě teorie proto znamená odstranění neurčitosti či získání uspořádanosti našeho vědění, kvalitativně jiné než na základě empirických faktů či jen spekulací. Na základě empirických faktů odstraňujeme pouze parciální neurčitost či získáváme parciální uspořádánost. Na základě spekulativního rozvažování (které se neopírá o empirické fakty - a těmi ovšem mohou být i etablované teorie) v některých případech naopak neurčitost či neuspořádanost zvyšujeme.

b/ Pořádací funkce teorie

Teorie vytváří určitý pořádek, soustavu, systém, konstrukci.

Snahou logické uspořádanosti je vytvořit takový pořádek, při němž lze maximum faktů získat z minima základních pojmů a principů.

Snahou gnoseologické uspořádanosti je podat daný systém poznatků takovým způsobem, při němž bude zjevná hierarchická uspořádanost na ose: jádro teorie (podstata zkoumané skutečnosti) - konsekvence teorie (jevová stránka).

Snahou axiologické uspořádanosti je učinit daný systém poznatků transparentní vzhledem k přijímaným hodnotovým kriteriím.

Snahou ontologické uspořádanosti bude vytvořit takový systém poznatků, který bude jednoznačně korespondovat s ontologickým konceptem reality.

Snahou metodologické uspořádanosti bude vytvořit takový pořádek poznatků, z něhož bude patrné "že" a "jakým způsobem" jedny poznatky, principy, hypotézy a teorie se stávají metodickými nástroji, prostředky pro jiné poznatky, principy, hypotézy a teorie.

c/ Explanační funkce teorie.

Teorie umožňuje vysvětlení jevů či faktů dříve nevysvětlených, nebo jejich nové vysvětlení. Všeobecně se přijímá názor, že teorie je lepší, pravdivější vůči předchozí, pokud v dané oblasti zůstává méně nevysvětlitelných jevů než dříve. Nové vysvětlení jevů, již dříve vysvětlených jinak, může přinášet celou řadu problémů od individuální schopnosti akceptování nového pohledu, přes ideologické zakotvení, až po težké prosazování změn v systému vzdělávání. Především však nové vysvětlení již známých skutečností vždy představuje výzvu k praktickému přeorganizování života někdy celé společnosti, která, díky síle setrvačnosti plynoucí z vysokého stupně složitosti a dosavadní organizace hmotných, energetických i informačních složek, je přístupna takové změně jen za určitých objektivních podmínek vysoké nestability.

d/ Predikční funkce teorie.

Teorie vždy nějakým způsobem orientuje pohled na budoucnost. "Síla" této předpovědi může být různá, podle typu vazeb či zákonitostí, kterými se zabývá a které předpokládá. V oborech, ve kterých většina poznatků je zvratných a má synchronní povahu, nabývá predikční síla teorie vysoké jistoty. V matematice se dá se 100% jistotou "předpovědět" že 2 a 2 "budou" 4. Obdobně ve fyzice, založené na vědeckým rozumem a technologickou praxí zvládnutých poznatcích, se dosahuje vysokého stupně pravděpodobnosti predikce. Nejnižší stupeň jistoty je pak charakteristický pro složité systémy, zahrnující "zákonitosti" velkých celků, např. vývoje celé planety Země, vývoje "celé" světové civilizace, ale i společností uzavřených do hranic států, organizací, sdružení apod. Všude, kde člověk vstupuje do dění tak, že se tato jeho účast jeví jako variabilní v závislosti na jeho rozhodnutí, vykazují teorie vysoký stupeň nepřesnosti v predikcích. Vyšší stupeň souladu vykazují teorie, které se "strefily" do takového období či vymezení zkoumané skutečnosti, která sama obsahuje nějaký relativně stabilní pořádek, kde teorie je jeho obrazem, přináší o něm adekvátní informaci, vysvětluje jej, a je tedy schopna i relativně pravdivé předpovědi.

e/ Pragmatická funkce teorie.

S predikční funkcí teorie je úzce spjata její pragmatická funkce. Tam, kde teorie zahrnuje nějakým způsobem ve své predikční funkci subjekt, pro nějž zároveň plní pragmatickou funkci rozhodování, může docházet ke známému jevu "samopopření prognózy". Jde o to, že prognóza podá takový obraz budoucí skutečnosti, který není žádaný, je negativně hodnocen, představuje nějaké ohrožení zájmů atd.. Pak vyvolá taková rozhodnutí, která vedou k odvrácení tohoto stavu, a daná prognóza se "nevyplní". Naplnila se však pragmatická funkce teorie, která ve své predikci ukázala možné negativní či nepřijatelné důsledky vývoje možného bez vyvolaných aktivit.

Tři hlavní skupiny vědeckých teorií

Vědecké teorie se zpravidla rozdělují do tří velkých skupin.

A. Do první skupiny lze zařadit logicko matematické teorie, které lze označit též jako abstraktní či formální. Vedle matematických teorií aritmetických a geometrických sem patří celá škála zahrnující např. rovněž teorie množin, teorie grup a grupoidů, formálně logické teorie, včetně různých "neklasických" logik.

B. Druhou velkou skupinu tvoří teorie, v nichž nachází uplatnění experiment a které zkoumají konkretní empirický materiál. Patří sem jak přírodovědné a technické discipliny, tak i některé teorie sociálních a humanitních věd.

C. Třetí skupinu tvoří teorie, které zároveň zkoumají konkrétní empirický materiál, avšak tato empirie zahrnuje rovněž různé ideje, hodnoty i samy teorie, zahrnuje různé obsahy lidského vědomí, jak vědění tak i cítění, zakoušení, vůle atd. V této skupině má pojem experimentu zcela jiný charakter, neboť se nejedná o možnost jeho úplného opakování v předem připravených podmínkách. Pokud se o takové opakování člověk pokouší, pak již nikoliv jen k ověření dané teorie, ale pokouší se tím prakticky řešit nějaký problém. Jedná se tedy o specifické či charakteristické teorie sociálních a humanitních věd.

V první skupině jde o tvorbu teorií zvratných struktur, které existují v podobě svého popisu jako synchronní struktury a v podobě svého užití jako metodické prostředky aplikované u teorií druhé a třetí skupiny na ty jejich aspekty, které mají povahu zvratnou a operační.

V druhé skupině jde o tvorbu teorií, které již nemají samy o sobě zvratnou a operační povahu, existují v podobě svého popisu jako synchronní struktury, a v podobě svého užití jako teorie, mající informační, pořádací, explanační i predikční funkci pro danou disciplínu, a zároveň vystupují jako metodické prostředky v teoriích třetí skupiny pro ty aspekty, které mají povahu potenciálně experimentální v klasickém slova smyslu.

Ve třetí skupině jde o tvorbu teorií, které nemají zvratnou a operační povahu, existují spíše v podobě popisu diachronních struktur (v omezené míře i synchronních, avšak právě tato oblast je problematická - o tom však dále), mají informační, pořádací funkci v plné míře zachovánu, explanační a zejména predikční funkci však určitým způsobem omezenou, a naopak velký důraz je kladen na pragmatickou funkci, i když právě v tomto případě vztah mezi touto "pragmatickou výpovědí" dané teorie a jejím skutečným praktickým dopadem je přerušen tím, že subjekt - "tvůrce" dané teorie se většinou nekryje se subjektem - "uživatelem".

A. Logicko - matematické teorie

Logicko - matematické teorie obsahují zejména následující typy.

Teorie algebraických struktur - jde o teorie, založené na zákonu kompozice, při kterém kterékoliv dva prvky množiny jednoznačně určují prvek třetí.

Teorie struktur uspořádání - jde o teorie různého uspořádání prvků, porovnávání podle velikosti, poměru atd.

Teorie topologických struktur - opírají se o pojmy spojitosti a limity. Patří sem různé geometrické teorie.

Různé matematické a logické teorie lze pak podat jako určité kombinace těchto různých struktur. Výchozí pojmy téměř všech matematických teorií lze vyjádřit v termínech abstrakcí teorie množin, a samy tyto teorie lze považovat za axiomaticky vybudované systémy. Avšak axiomatická metoda sama jak známo nemůže odhalit ani genezi nových myšlenek, ani pohyb matematického myšlení směrem k novým výsledkům.

B. Skupina teorií založených na experimentu

Určující složkou struktury této teorie je existence určitého systému abstraktních objektů, který vytváří konceptuální základnu teorie. Vlastnosti abstraktních objektů se vyjadřují výchozími pojmy teorie, jejich vzájemné souvislosti pak axiomy a základními zákony. Tyto zákony nepopisují souvislosti mezi prvky reálných systémů, ale mezi abstraktními objekty, jejichž pomocí je realita vyjádřena. Konceptuální jádro teorie je též nazýváno fundamentálním teoretickým schematem či bází.

Kromě konceptuálního systému je definován i jazyk či znakový systém, který představuje formu vyjádření. Termíny a výrazy tohoto jazyka nabývají významu jen při určité interpretaci, označované jako schema či model znakového systému.

V procesu výstavby teorie dochází ke snaze zachytit hierarchicky organizovanou strukturu abstraktních objektů v logicky uspořádaný systém pojmů a tvrzení. Výchozí tvrzení, mezi něž patří axiomy (postuláty) a základní zákony jsou rozvíjeny do podoby tvrzení podle pravidel deduktivních úsudků odvozených z výchozích tvrzení.

Rozlišován je přitom někdy:

1/ Sémantický přístup k vědecké teorii

2/ Axiomatické metody výstavby vědeckých teorií

3/ Hypoteticko - deduktivní metody výstavby teorie

1/ Sémantický přístup k vědecké teorii
Formy vyjádření teorie mohou být různé, avšak jejich obsah by měl zůstat invariantní k různým podobám lingvistického vyjádření. Invariantní obsah tvoří sémantický model teorie.

2/ Axiomatická metoda výstavby vědeckých teorií
slouží k odkrývání logických souvislostí mezi pojmy a tvrzeními dané teorie. Rozhodující krok je spojen s určením výchozích tvrzení teorie, jež jsou přijímána bez důkazu. Tato tvrzení se nazývají axiomy.

Axiom musí být "logicky silnější" než všechny důsledky, aby mohl fungovat jako východisko pro vyvozování. V přírodovědných teoriích vystupují v úloze axiomů zpravidla základní zákony či principy, vyjadřující nejpodstatnější a určující vztahy mezi zkoumanými jevy. Bývají označovány jako teoretické, pro odlišení od empirických zákonů, které stanovují souvislosti mezi pozorovanými vlastnostmi jevů. Dedukce důsledků teorie předpokládá vyjádření mezních podmínek zajišťujících aplikaci teorie na daný konkrétní jev.

Žádná axiomatizace a formalizace však nemůže plně vyčerpat bohatství rozvíjející se obsahové teorie. Jako plodná se ukazuje v těch případech, kdy pojmy jsou relativně stabilní, a počet výchozích pojmů a tvrzení je malý.

3/ Hypoteticko - deduktivní metoda výstavby teorie
zpravidla začíná analýzou existujících faktů, jejich jednoduchých induktivních zobecnění a empirických zákonů. V dalším kroku jsou hledány takové hypotézy, z nichž by bylo možno logicky odvodit ostatní poznatky. Hypotézy zde slouží jako premisy dedukce, a fakty a jejich zobecnění potvrzují správnost vyvozování. Úsilí se soustřeďuje na hledání nejefektivnějších a nejjednodušších hypotéz.

Zatímco u axiomatické metody se vyvozování uskutečňuje z axiomů, u hypoteticko-deduktivní metody z hypotéz. Hypoteticko-deduktivní metoda vznikla dříve než axiomatická, která může být shledána jako její "čistější" podoba. Je však realizovatelná až za situace, kdy lze tyto axiomy formulovat nikoliv jako hypotézy, ale s odkazem na zákonitosti vyplývající již z jiných přijatých zákonů či teorií předchozího vědeckého bádání.

Hypoteticko-deduktivní metoda se ukazuje jako vhodná v těch oblastech vědění, kde převládá empirické zobecnění, experimentální zákony a hypotézy, zatímco obecné principy, sjednocující ideje a teoretické zákony jsou zde teprve odkrývány.

Teoretické vědění této skupiny má tedy za základ teorii, která je chápána jako systém, který má strukturu logického synchronního systému, resp. systému logického vyplývání.

Interpretace teoretického vědění

Kromě tohoto systému však teoretické vědění disponuje četnými interpretacemi, výklady, rozvedením důsledků a konsekvencí, určováním vztahů k ostatním teoretickým oborům, zákonům, hypotézám, vztahy k empirickým fenoménům, myšlenkovými procesy vyvozování a odkrývání souvislostí, metodami vyplývání, metodami výkladu i metodami rozvíjení dané teorie, kategoriálním aparátem, interpretačními klíči a rovněž věděním o existujících či možných dezinterpretacích, nedorozuměních, názorových rozdílech, rozporech atd.

C. Skupina teorií zahrnujících obsahy lidského vědomí.

Jádrem teoretického vědění je opět teorie jako systém, ne vždy má však podobu synchronního logického systému, i když i v tomto případě jsou vztahy logického vyplývání zachovány. Výsledná podoba systému však nemusí mít axiomatickou či hypoteticko-deduktivní logickou podobu. Systém je dán objektem zkoumání, "polem působnosti", nikou, která vytváří proměnlivý prostor ohraničený barierami jiných teorií a jiných přístupů. Vědění je uvnitř tohoto prostoru nějakým způsobem uspořádáno, tzn. nějakým způsobem rozděleno do určitých tříd či jednotek vědění, a opět nějakým způsobem spojeno artikulací vzájemných vazeb a souvislostí.

Tím, že v tomto případě zahrnuje rovněž subjekt, a v různé míře i jeho různé struktury vědomí, musí se nějakým způsobem vypořádat s artikulací těch skutečností, které nejsou jednoznačně dány ve formě zákonů, neboť obsahují prvek (nebo mnoho prvků) neurčitosti, z nichž některé se dají sice zachytit statistickými prostředky, některé mohou figurovat jako náhodné fluktuace s definovanou funkcí, ale velké množství nebo většina z nich zůstává z hlediska zákonitostí "nezařazena". Tyto systémy teoretického vědomí obsahují prvky lidského rozhodování, a to v takové míře, že nelze pominout jejich diachronní dimenzi, která je často dominantní.

Teoretické vědění této skupiny můžeme s výhradou rozdělit na teorie diachronní dimenze a teorie synchronní dimenze.

a/ Teorie diachronní dimenze
Jde o vědění, které má povahu "historie", sledu událostí, v němž významnou roli hraje lidské rozhodování. Přístupy jsou zde různé. Buď je možno i zde hledat a definovat zákony podobně jako v předchozí skupině teorií, a pokusit se vybudovat systém na těchto zákonech založený. Zde existuje opět dvojí postup:

- zákony zahrnují celé "pole působnosti", jsou to zákony celků, resp. zákony těch stránek skutečnosti, které aspirují na zachycení totality, celku (marxismus)

- zákony zahrnují jen určité aspekty, řezy, vrstvy, stránky celku, který představuje celé "pole působnosti" s tím, že je nutné budovat teorii nějakým exaktním kriteriálním způsobem (jako teorii logického synchronního systému), a ta je schopna vyčerpat právě jen určité aspekty skutečnosti. Zbývající aspekty nejsou do teorie zahrnuty, jsou z ní odděleny jako neexaktní doměnky, hypotézy, spekulace.

Běžnější postup než postulování zákonů je však založen na postupu tvorby ideálních typů a na jejich základě provedené etapizace diachronní dimenze. V této skupině najdeme jako průkopníka Maxe Webera (viz samostatná kapitola), etapizaci rozpracovali "futurologové" jako W. Rostow, D. Bell a další.

Existují ještě "volnější" pojetí, která můžeme souhrnně označit za kronikářská, kde výběr a usouvztažňování empirických fakt je ještě více individuální.

b/ Teorie synchronní dimenze
Jde o teorie, které představují synchronní "řezy" skutečností, o vytvoření takového systému, modelu či schematu fungování skutečnosti, který vystupuje jako v časové dimenzi neproměnný, který zachycuje změny jako své vnitřní funkce v rámci neměnného systému či modelu. Může přitom docházet ke kombinaci s předchozí etapizací. Pro každou etapu je vytvořen synchronní model. Přechody mezi jednotlivými etapami jsou pouze konstatovány, nebo jsou jako logické charakterizovány z hlediska ideje dosažení "dokonalého" systému ( např. u Parsonse - viz zvláštní kapitolu).

Existují rovněž synchronní systémy (modely), které vybírají nějaké typické jádro své niky, a to se snaží systematicky synchronně zachytit (např. teorie struktury osobnosti, kde tímto typickým "jádrem" je "člověk obecně" - nepředpokládá se zde, že by se měnil). Tyto systémy mohou opět mít podobu logického synchronního systému s nějakými axiomy, a dalšími tvrzeními z nich vyplývajícími, nebo mohou mít povahu "volnější", jejich systematičnost může být založena pouze na určitém pořádku, rozčlenění a usouvztažnění.

Empirické požadavky na teorie

Teoretické vědění a teorie, usilují o zachování tří základních pravidel:

1/ teorie, resp. hypotetické konstrukty, musí být empiricky přezkoumatelné, prověřitelné, musí být bez protikladů, jednotné a explicitní, tzn. že tvrzení musejí ze sebe transparentně vyplývat.

2/ empirické fenomény (fakty), mohou být objektivně a spolehlivě pořizovány - pozorovány event. měřeny, a vyžadují si teoretické zpracování

3/ empirie rozhoduje o vhodnosti teorií, potvrzuje je či nikoliv, teorie organizují a systematizují empirické fenomény, propůjčují jim jejich význam a připouštějí jejich předvídatelnost. Jako empirické fenomény vystupují empirická data, ale i další údaje, které mohou být měřitelné, škálovatelné, typizovatelné nebo jen schopné popisu či evidence, případně opisu (přirovnáním, metaforou apod.).

Ve skutečnosti je jen určitý počet teorií, které tyto tři "imperativy" naplňují v jejich přísné, exaktní podobě. Setkáváme se s různými typy "rozvolnění", které vyplývají z povahy skutečnosti, která je často racionálními schematy a dedukcí nepostižitelná, nevyčerpatelná.

Problémy empirických požadavků na teorie

Situaci komplikuje i ta skutečnost, že pro mnohé teorie "vyššího řádu" vystupují jako empirická báze, jako fakty, již jiné teorie. "Rozvolňování" se pak může týkat více hierarchických úrovní teoretického vědění.

Některé teorie nejsou v přísném slova smyslu exaktně empiricky přezkoumatelné, lze přezkoumat např. jen okolnosti pořízení určitých empirických fenoménů. Některé teorie nejsou rovněž prosty protikladů. Většinou se protiklady chápou jako nutné v procesu tvorby teorií. Tyto teorie jsou tedy chápány jen jako "nehotové", avšak může se stát, že nedojde k okamžiku, kdy by mohly být prohlášeny za "hotové", neboť se stále objevují další protiklady. Podobně je tomu s představou "jednoty", která je rovněž vázána na nějaké "konsolidované" stadium vývoje.

Požadavek transparentního vyplývání se na první pohled jeví jako formální záležitost, ale co je a co není evidentní je mnohdy stále těžší určit, neboť to závisí na erudici, tj. celkové sumě vědění posuzovatele, a pak vzniká otázka, kdo tímto posuzovatelem má být, zda uzavřená společenství vědců daného oboru, či vědecká komunita obecně, nebo "lidé, kteří vlastní a rozhodují o vědeckém a technickém kapitálu", nebo dokonce široká veřejnost.

Obdobně je tomu i při posuzování, zda dané teoretické vědění je či není pravdivé. Pravdivost na jedné straně vystupuje jako vnitřní vlastnost daného systému vědění, na druhé straně jako konfrontace s hranicemi své niky, tzn. s jinými teoriemi, koncepty, idejemi, ale v neposlední řadě i s běžnou praxí a "mohutností" této praxe.

Objektivní a spolehlivé pořizování empirických faktů rovněž nevyčerpává zdaleka empirické "zdroje" fenoménů, kterými je nuceno se teoretické vědění zabývat. Víme, že jen některé fenomény jsou měřitelné, jen některé smyslově či technicky pozorovatelné, jen některé "na přání" pořizovatelné a jen některé postižitelné dosavadními etablovanými prostředky měření, pozorování, experimentování, ale i pouhé evidence či popisu, tzn. vazby na konceptuální jazykové výrazivo.

Požadavek, aby veškeré empirické fenomény byly nějakým způsobem teoreticky "zpracovány" pak vede buď k vytváření konceptů, které nemají exaktně vědeckou podobu, nebo k vynucenému hodnocení těchto fenoménů jako pseudofenoménů a k hodnocení teorií či konceptů na nich založených jako pseudovědeckých.

Tvrzení, že empirie rozhoduje o vhodnosti teorií lze rovněž zpochybnit tím, že empirické fenomény již při svém popisu, evidenci a fakty při svém pořizování jsou zatíženy konceptuálními schematy, které mohou mít buď obecnou povahu a priori, nebo mohou být artikulovány jako konstrukty, artefakty. Problém je v tom, že často tyto koncepty a tato schemata vnímání a myšlení existují v neuvědomované podobě a idea exaktní "objektivnosti" brání jejich přiznání či odkrytí.

Teorie organizují a systematizují empirické fenomény. Jak jsme již uvedli, nemusí se jednat vždy o vytváření synchronních systémů logického vyplývání. Avšak "zavádění pořádku", nějakého řádu může narazit na nestejné měřítko intuitivního posuzování, co takovým pořádkem již je, a co ještě nikoliv.

Teorie připisují význam svým empirickým faktům. Vytvářejí pro ně určitý kontext. Avšak jak v běžném, tak i ve "vědeckém životě" se setkáváme s polykontextuálností, a tím s mísením či vrstvením významů vyplývajících z různých kontextů. Věda většinou přísně trvá na tom, aby pojetí či pojem termínů, kategorií i faktů byl uchován, udržován v kontextu dané teorie, aby tvrzení, obsahující tyto termíny či fakty byly sémanticky jednotné, a aby bylo vždy jasně rozlišeno tvrzení patřící a tvrzení nepatřící k danému teoretickému konceptu právě z pohledu této sémantické jednoty. Avšak ukazuje se, že právě vstupování těchto "jednotek" teorie do nových kontextů a tím nabývání nových významů je z hlediska tvorby teorií, či z hlediska rozvoje teoretického vědění heuristicky plodné, a je využíváno ve své metodické funkci.

Teorie pripouštějí předvídatelnost empirických fenoménů. Avšak tuto skutečnost není možno chápat jako dogma. Neznamená to úplnou předvídatelnost, a rovněž ze selhání této prediktivní role nelze bez dalšího vyloučit danou teorii. Naopak, veškerý nesoulad mezi empirií a teorií je nutným základem dalšího výzkumu.

Povaha empirických fenoménů jako empirických dat, či údajů, které jsou či nejsou měřitelné, škálovatelné, typizovatelné či schopny popisu a evidence, jak již bylo zmíněno, je závislá na předchozím konceptuálním vybavení a "stavu světa" vědy v daný okamžik. Polemika je vedena právě okolo fenoménů, které předpokládají již koncepty, které byly z pozice vědy nějakým způsobem zpochybněny. Dochází tak k "bludnému" kruhu.

Precizace iterací

Vztah mezi empirickými fenomény (fakty) a teoretickým věděním (teoriemi) lze vyjádřit zpětnovazební smyčkou, kterou je možno precizovat pouze iterativně. Přitom jak již víme, dojde-li k netriviálním "posunům" významů, pojetí, kontextů mezi jednotlivými kroky iterace, lze označit pohyb tohoto teoretického vědění jako jeho tvorbu, tzn. že je vytvářena nová teorie, nový koncept teoretického vědění, avšak v případě, že mezi jednotlivými kroky nedochází ke změnám (nebo dochází k triviálním, pominutelným, nepodstatným změnám), jde naopak o upevňování pozic a síly daného etablovaného konceptu. Tatáž "zpětnovazební smyčka" tedy může jednou fungovat na principu "odchylky posilujících" zpětných vazeb a jindy na principu "odchylky eliminujících" zpětných vazeb.

To, zda půjde o "tvorbu nového" nebo naopak o "petrifikaci starého" však závisí na mnoha dílčích faktorech, které v daný moment vytvářejí celkové "klima" v němž se tyto pochody odehrávají. Do značné míry to závisí na otevřenosti, toleranci, přístupnosti "novému", schopnosti vzdávat se "osvědčeného", tedy na flexibilitě, na "lpění" na základních idejích (mezním slovníku), které často vystupují jako bariéry apod. To však je opět konceptuálně podmíněno. Teprve artikulace např. této otevřenosti jako konceptu totiž umožňuje popsaný pohyb ve společenském měřítku, vytváří z něj intersubjektivní záležitost, která má svou legitimní metodickou zprostředkovatelskou funkci.