Co může dnes být "vědění" (Nový Oidipús)

Představme si, že být člověkem, prožít život, projít tímto životem od narození k smrti, ba dále, zanechat po sobě cosi, jakési poselství, obraz, rovnici, umělecké dílo či jen tichou vzpomínku, celé toto umění obstát, je jako jízda na kole. Zprvu neumělá, neboť padáme, po té plynulá a posléze plná bláznivin jako jízda bez držení řídítek, se zavázanýma očima, po jedné pneumatice, pohánějící převodem kola třeba kolotoč nebo zanechávající pneumatikami linie vnímané jako uměleckou performanci.

1/ Jistěže, dříve než usedneme za řidítka, seznámíme se alespoň v podstatných rysech s tím, jak kolo funguje, k čemu slouží, a že musíme "šlapat", "řídit", "brzdit" atd. Tyto vědomosti mají povahu obecných referencí o nějakých zákonitých vztazích, jež jsou při jízdě na kole přítomny, jsou evidentní, ukazují se nám, jsme schopni je pozorovat, zaznamanat a vyjádřit pomocí pojmů, vět, konceptů. Takové vědění konceptuálně zdvojuje, reprezentuje cosi, co se nějakým způsobem dějě, odehrává, existuje, nastává, je v bytí přítomno. Je to vědění reprezentující.

Ideálem takového vědění může být pořídit úplný thezaurus všech možných poznatků, reprezentujících všechny možné entity, které se kdy udály, existovaly, mohou nastat, jsou, tedy všechna možná jsoucna, ale též všechny entity tato jsoucna přesahující a konceptuálně tak vytvářející nová jsoucna. Proto i takové pojmy jako bytí, bůh, ..(prázdnota), tao, ale i myšlení, život apod., tedy pojmy, které vyjadřují cosi jsoucna překračující, získávají statut reprezentace, byť reprezentace čehosi méně uchopitelného, méně pozorovatelného, méně jednoznačně vyjadřitelného, více konceptuálního.

Z úsilí o vypracování takového thezauru poznatků vznikají encyklopedie, a dnes, ve věku internetu, hypertextové encyklopedie. Co se má objevit v encyklopedii, musí být věděním "jistým". Není-li, víme alespoň jistě, že to jistě nevíme, a v encyklopedii se objeví formulace typu: vedou se např. spory o tom, zda...atd.

Kriteriem výběru je pravdivost a pravost, proměněné v jistotu, že toto vědění takto podat v encyklopedii je v daný moment legitimní. Touto formulací se vyhýbáme problematice stále nového "přepisování" starých poznatků novými, což vyplývá z vývoje vědeckého myšlení, vyhýbáme se tomu, zda jde o "upřesňování", "revizi" či "konceptuální" nebo dokonce "ideologickou" podmíněnost.

Zajímá nás spíše, že se vše odehrává v gnoseologické pravdivostní perspektivě, která má tři členy: subjekt, vědění (reprezentaci) a skutečnost. Jsou v jedné ose, v zákrytu. Vědění je optikou, jíž se díváme na skutečnost, skutečnost je v nějakém ohledu vyjádřena ve vědění a jsme to my, "nezúčastnění", leč rozumem obdaření výzkumníci a badatelé, kteří neustále srovnáváme vědění a skutečnost, zda se shodují, tzn. že zkoumáme, je-li toto vědění pravdivé. Činíme tak rozumem obdařeným logickým uvažováním a smysly, jimiž postřehujeme linii procházející skrze nás, vědění a skutečnost.

2/ Představme si, že se v příručce dočteme cosi o tom, jak vyrovnávat rovnováhu přenášením těžiště, náš instruktor však klade důraz na manipulaci s řidítky, která máme natočit vždy tam, kam padáme a kromě toho sami často pozorujeme, jak si jezdci ani s jedním nijak hlavu nelámou, připadá nám spíš, že jedou tam, kam směřuje jejich zrak. V nějaké knížce se navíc dočteme, že na kolo se nastupuje pomocí schůdků, a postava nesmí být při jízdě vzpřímena. Před námi musí běžet pomocník s praporkem.

Thezaurus poznatků v případě, že neumíme nebo nechceme (třeba právě proto, že víme, že neumíme a třeba umět nebudeme) rozhodnout jednoznačně o jejich pravdivosti, v případě, že jsme si vědomi mnoha různých interpretací a mnoha různých "užívacích řádů" toho, co považujeme za poznatky, takový thezaurus bude mnohonásobně rozsáhlejší než předchozí. Neobsahuje legitimizované poznatky, označované za "pravdivé", ale obsahuje veškeré koncepty vědění, včetně těch, které se neukázaly pravdivými, ale jsou buď svědectvím o myšlení v určité době a v určité situaci, anebo dokonce i možnostmi, které mohou ještě či opět být nějakým způsobem legitimizovány.1

Takový thezaurus není encyklopedií, ale archivem všech "verzí". O archeologii vědění se např. pokoušel Foucault2. Namísto "pravdivosti" tu náhle vyvstává otázka rozumění (hermeneutika) a otázka po struktuře tohoto vědění. Nejsme již v gnoseologické pravdivostní perspektivě, jsme v perspektivě hermeneutické. Namísto neustálého ověřování pravdivosti nás trápí spíše rozumění konceptu v daném kontextu a struktura vztahů uvnitř daného konceptu a struktura mezi konceptem a různými kontexty. Již nejsme "pozorovatelé", neboť jako subjekt buď nejsme vůbec tematizováni (tzv. rozpouštění subjektu u strukturalistů3), nebo jsme zahrnuti v dané struktuře rozumění (klasická filosofická hermeneutika 4).

Až se skutečně naučíme jezdit na kole, porozumíme pravděpodobně všem "dobrým radám", všem zvednutým ukazovákům, vykřičníkům, příkladům, podivnostem. Uspořádáme si všechny tyto akcenty, a budeme-li my někoho "poučovat", budeme akcent dávat na to, co zase my budeme považovat za potřebné zdůraznit.

I vědění archiváře či archeologa je věděním, i když jej lovec pravdy možná nebude považovat za to jediné pravé.

3/ Jakmile překonáme první pády, první krkolomné dodržování vtloukaných nám pravidel, rad, poznatků a sami projdeme okamžikem "prozření" někam, odkud již není návratu zpět, jakmile zjistíme, že již nepadáme a jedeme, postoupili jsme opět dále a naše vědomosti získaly další rozměr. Jde o rozměr skrytý, vnitřní, nesdělitelný, nevyjadřitelný, tajemný. Chceme-li jej vyjádřit slovy, přistihneme se při tom, že říkáme slova a věty, které jsme již dávno slýchali od jiných, leč nyní máme za to, že teprve teď jim skutečně rozumíme.

Abychom odlišili nynější rozumění od onoho dřívějšího, snažíme se o stále nové či stále opakované vyjádření, avšak záhy poznáváme, že cosi stále nejsme schopni vyjádřit tak, aby se na základě tohoto našeho vyjádřeného vědění i osoba, která dosud na kole jezdit neumí, jezdit naučila.

Vhled do čehosi, pro co nemáme pojmy, jež by nalezly stejnou odezvu rozumění u těch, kteří tento vhled nemají, nás může dovádět až k zoufalství. Často nás však dovede k nereprezentativnímu předvedení, tedy "ostenzi" toho, co máme na mysli, co chceme sdělit, vypovědět, předat dál.

Je však možné, že se někdo přes toto "ukázání" sám na kole jezdit nenaučí. Je také možné, že se někdo odmítne dívat, neboť je přesvědčen logickou rozumovou úvahou o tom, že nemá-li tělěso jako kolo třetí opěrný bod, musí spadnout.

Je možné si představit i to, že v nějaké společnosti je jízda na kole považována za "neslušnou" a proto bude vědění o ní odmítáno bez ohledu na to, zda bude mít formu teorie či ostenze. Je dále možné, že v "nespadnutí" bude spatřována "vyšší moc" a my budeme považováni za čaroděje. A možné je i to, že nebude spatřován žádný rozdíl mezi "ukázáním" a "teorií" s poukazem: no vždyť je to v tom, co již víme dávno, to jest stáčet řidítko tam, kam..."atd.

Nevidění toho, co se snažíme ukázat je možné z mnoha důvodů a v mnoha různých kontextech.

Zastánci prvních dvou perspektiv mohou toto "tacitní vědění" považovat nikoliv za vědění, ale za cosi řádově zcela jiného, za "um". Vždyť již nejde ani o gnoseologickou pravdivostní perspektivu, ani o hermeneutické či strukturalistické rozumění, možná nejde již vůbec o nějakou "perspektivu". Jde o "vhled", a ten musí absolvovat každý sám.

Vědění prvních dvou perspektiv je ohraničeno tím, co lze považovat za "intersubjektivní" sdílení čehosi, co samo má navíc operacionalisticky reverzibilní povahu synchronní entity. Tradičně totiž za vědění vždy považujeme jen to, s čím se reverzibilně operuje jako s poznatkem - reprezentantem.

Co tedy s tacitními vědomostmi? Lovec pravdy, hermeneutik či strukturalista z nich uchopí opět pouze ten aspekt, který lze jako pravdivou reprezentaci, jako obsah rozumění či jako strukturu představit, zaznamenat a tímto způsobem intersubjektivně sdělit a sdílet.

Půjde tedy v prvé řadě o vědění či informaci referující "o", (stanovisko pozorovatele, experimentátora a prověřovatele v gnoseologické perspektivě) či o vědění poskytující poznatek, informaci nutnou při rozumění "skrze co" (v perspektivě hermeneutické či strukturalistické). V každém případě však má toto vědění charakter "meta-vědění" (metainformace) či "metodo-logie" (vědění o metodě k vědění). Buď je "metavědění" či "metodologie" chápána jako reprezentace vědění o vědění, či reprezentace vědění o metodě k vědění (v gnoseologické pravdivostní perspektivě), anebo jako rozumění v dané struktuře skrze vědění o vědění, či rozumění v dané struktuře skrze metodu k vědění. V obou případech je z onoho tacitního vědění jakoby "vyloupnuta" ta část, kterou lze převést na daný modus vědění hledačů pravdy a rozumění či odhalovačů struktur.

Avšak právě onen "zbytek", jenž se nevchází do těchto modů a perspektiv, nám připadá jako ten, bez něhož se nelze obejít, ztotožňujeme-li prostory vědění s polem inersubjektivity. Je nám však útěchou, že ono "vyloupnuté" meta-vědění či metodo-logie k vědění je věděním, které alespoň zprostředkovaně, skrze vlastní aplikaci, přináší intersubjektivně sdílený výsledek, byť tento výsledek zdá se ztratil svou druhou charakteristiku, a sice, být operacionalisticky reverzibilní synchronní entitou. Tuto charakteristiku má pouze ono "vyloupnuté", nikoliv ono "nevyloupnuté", které je jeho doplňkem, suplementem. Pro určité, byť poněkud jiné "intersubjektivní" sdílení však nepostačí ani to, že onen "suplement" jak se zdá zákonitě následuje ono "vyloupnuté" byť nekompletní, že je vždy stejným, pravidelným, zákonitým způsobem "doplňuje".

Na takto rozšířeně pojatém pojetí intersubjektivity je založeno např. "vědění" v buddhismu5, jakož i v mnohých formách a podobách New Age, transpersonální psychologie a pod., tedy v oborech tradičně považovaných za "nevědecké", avšak nyní se prostřednictvím právě této varianty intersubjektivity legitimizujících jako rovněž to "pravé" vědění.

Hranice vědění jsou dnes hranicemi intersubjektivity. Hranice různě pojatého vědění jsou hranicemi různě pojaté intersubjektivity. Perspektivy či směry rozvoje vědění jsou perspektivami či směry rozvoje překračujícími postupně hranice různě pojatého vědění jako hranice různě pojaté intersubjektivity.

Nechtějí-li hledači pravdy mluvit již o vědění, neboť se jim v jejich perspektivě jeví jako "nepravdivé" či dokonce možnou odpověď po pravdivosti postrádající, nechtějí-li hledači rozumění či odhalovači struktur hovořit o vědění, neboť se jim v jejich perspektivě jeví jako "pouze" či "nic než" rozumění či struktura toho a toho typu, je to více než co jiného situace, v níž týž jev je viděn právě jen z určité perspektivy (určitou optikou), zatímco vidění jinou optikou není v dané perspektivě, v daném diskurzu, "tematizováno". Je to otázka obsahu a rozsahu pojmů v tom kterém konceptu, otázka diferencí daných pojmů a možné flexibility pojmové konceptualizace daných diskurzů. Zde je cesta do budoucna otevřena, stejně jako uzavřena, v závislosti na tom, jakou strategii zvolíme.

4/Abychom se vrátili k našemu "vědění" o tom a toho "jak jezdit na kole", musíme nyní doplnit ještě jeden rozměr, o němž jsme dosud neuvažovali. V úvodu jsme zmínili, že po jízdě "plynulé" může následovat, a zpravidla následuje, jízda plná "bláznivin", jízda bez držení řídítek, se zavázanýma očima, pohánějící šlapáním kolotoč, vytvářející "výtvarno" stopami pneumatik, atd.,atd. Toho, co lze "vynalézt", k čemu lze od "plynulé" jízdy na kole dospět a dospívat, jaké "bláznivé" nápady lze realizovat a jaké "radostné" blázniviny lze "hrát", je zdá se nevyčerpatelné množství. Otevírá se nekončící "vějíř" možností v co lze "plynulou" jízdu na kole ještě dále proměnit, jak lze ještě dále se svým životem naložit a k čemu všemu dospívat, jaké všelijaké "hry" hrát, co vše nového "vytvářet", k čemu všemu danou situaci "svádět" 6,jakým rozličným způsobem další události "designovat"7.

Ano, jde o to, co můžeme nazvat "kreativním věděním" či "věděním kreativity". Zatímco v případě "tacitního" vědění se jednalo o vědění, jehož intersubjektivita jakožto legitimizační složka nastávala teprve určitou "aplikací", tedy "á posteriori" onoho vědění, v případě "kreativního vědění" jde o převrácení "aplikace" v praktické "á priori". Teprve po té, co tvoříme, víme, "že" tvoříme (reflexe, reprezentace), rozumíme tomuto tvoření (hermeneutika) chápeme strukturu tohoto tvoření (strukturalistická hermeneutika). Teprve poté, co tvoříme, reflektujeme, snažíme se o meta-vědění, o "metodo-logii", či artikulujeme existenci "vhledu" do onoho "tacitního" vědění, na němž závisí "um" onoho tvoření. Avšak ještě cosi dalšího navíc, neboť onou reflexí, meta-věděním, metodo-logií, ba ani vhledem nevyčerpáváme onen nový "suplement", který již nemá charakter "suplementu" nutného, tedy vytvářejícího ono pojetí intersubjektivity, které je schopno legitimizovat ještě i "tacitní" vědění. "Suplement" je zde nyní zcela "otevřenou" strukturou. Stává se základem, podstatou, oním "vyloupnutým", ke kterému naopak veškeré ostatní (předchozí) vědění reprezentativní, rozumějící či strukturující se stává "suplementem", nutným doplňkem, "odvozenou" intersubjektivitou, jež ztrácí jiskru, neboť v "mrtvých" formách konceptů trapně popadá dech za vpřed mířícím "stvořitelem".

Jistěže nejsme zvyklí vůbec mluvit v tomto případě o "vědění". Nejsme zvyklí "život" kreace tematizovat v pojmech "vědění". Přesto však tu takové pokusy existují, pokusy uchopit skrze tuto tematizaci zásadní proměnu celého pole, v němž se "vědění" jakožto jedna vydělovaná entita nachází. Tato proměna je zásadní, týká se nového vidění celého "pole" bytí, přestože jsme asi daleko toho, tvrdit, že jde o proměnu "univerzální". To, co přináší, spíše koexistuje s tím, co zde již je, dochází spíše v určitých případech, v určitých úhlech pohledu k jinému akcentování poměru mezi oním "proměňujícím se" a oním "setrvalým a setrvávajícím". Oč tedy jde?

Deleuze8 se snaží marně pochytit "tok života". Welsch9 mluví o "designování" života, a o kultivaci estetického citu k tomu nutné. Derrida se marně prostřednictvím diferencí snaží uchopit tajemnou "diferänci" jako entitu odkazující na "zapomenuté" bytí, a zároveň provozuje svou "dekonstrukci" jako cosi, co není metoda, není umění, je specifickým druhem vědění - strategie, jež "vytěžuje" ohraničené prostory a "osvětluje" často nevídané a neuvědomované hranice a meze. Baudrillard10 přináší zvěst o "simulákru", simulaci - slovu jež se realitou - skutkem stalo, jež se naplňuje rychleji, než myšlenka, artikulující se do příslušného "intersubjektivního" tvaru vůbec může být artikulována, a snící o "svádění" (sedukci) jako o reverzibilní "hře pravidel" oproti "zákonitostem zákona", tedy o hře svádění a svůdnosti, znovu přiznávající světu jeho tajemství a kouzlo, jež mu bylo "věděním" hledačů pravdy a rozumění i odhalovačů struktur odcizeno. Hledači a odhalovači se mění na "vynalézače" resp. na "znovu-vynalézače", "vynalézače - restituenty", vracející svět z "pekla entropické simulace reprezentací" zpět k jeho tajemství, kde reprezentace "pouze" čili jen částečně, nedokonale, nevyčerpávajícím způsobem, reduktivně reprezentuje, kde simulace "pouze" simuluje (neboť jde o reverzibilní hru svádění), kde entropii opět krášlí její svazek s "negentropií" (vedle "šedi" znovu "kvetou svůdné květy" čehosi podmanivého, nevídaného a omamného) a kde z "inferna" se opět stává "ráj" tvoření.

"Kreativní vědění" má co dělat s "terapií" odcizeného "moderního" světa. Má také co dělat se "strategií přežití" světa uvedeného do slepých uliček a mnohých "smrtí" (Benhabibové smrt člověka, dějin a metafyziky11), tedy s novým zrozením a rozením mnoha nových "parciálních" subjektů, mnoha nových "parciálních" historických perspektiv, závislých na tvorbě (designování) života jednotlivce (nový personalismus) či komunity (hnutí) a také mnoha nových parciálních pravd, pravd odvozených ze strategií přežití těchto nově se rodících subjektů, osobností, hnutí, komunit, oborů, ale i vědních či vědu překračujících disciplin.

"Kreativní vědění" je vědění strategie přežití a prožití plnosti života ve všech nově se otevírajících perspektivách, vědění strategie mířící za veškeré dosavadní horizonty, vědění strategie éthosu života, který chce být žit (prožíván) v radostné (blažené) podobě.

Zde se ovšem "intersubjektivita" obrací ve svůj pravý protiklad. "Intersubjektivita" je "subjektivní" a naopak "subjektivní" je "intersubjektivní". K "nepravdivému" sdělení, k "nerozumění" či "nepochopení" nedochází proto, že sdílena je sama "radost" či "hra", zahrnující "ex post" implikace všech předchozích modů "intersubjektivit". Z jiného pohledu se možná naplňuje i "védické" vědění Upanišad: "Tat tvam asi." neboli "To jsi Ty", tedy "Ty jsi Já", "subjektivní" je "intersubjektivní".12

Snažili jsme se podat čtyři možné extenze "vědění", jež mohou (a nemusí) sehrát svou roli v tom, co nyní možná vnímáme jako "zápas" o vědění, v pohybu perspektiv a horizontů, jež jsou postupně dobývány.

Nechtěli jsme stranit ani jedné skupině. Každá skupina legitimizuje svůj rozměr vědění, své kriterium "intersubjektivity". Všechny skupiny koexistují ve společném světě, měly by proto o sobě vědět co nejvíce. Mají-li některé z nich pocit "ohroženosti" či "utlačenosti", může to paradoxně vést k vypracování určitých "strategií přežití", které mohou legitimizovat "vědění" těch, jimiž se cítí ohroženi. Nový "Oidipús" vědění.


Poznámky :

1) V této souvislosti si připomeňme Feyerabendův "princip proliferace", podle kterého ke všem i všeobecně uznávaným teoriím je potřebné vytvářet alternativní teorie, neboť ani jedna teorie nevysvětluje všechny fakty, a dále "princip tenacity", podle něhož je potřebné neopouštět žádnou teorii a dále ji rozpracovávat bez ohledu na těžkosti, které to přináší.

Oba principy přitom vztahuje i na vědu jako celek, jíž jsou alternativou mytologie, náboženství, umění, mimovědecké formy poznání.

Viz např.: Feyerabend, P.K.: Against method. Outline of an Anarchistic Theory of Knowledge, 1970;
                 Feyerabend, P.K.: Science in a Free Society, 1978.

2)Viz např.: Foucault, M.: Archeology of Knowledge. New York, 1972;
                     Foucault, M.: Slová a veci. Bratislava,1987

3)Viz např.: Grygar, M. ed.:Pařížské rozhovory o strukturalismu. Svoboda,1969.

4)Viz např.: Grondin, J.: Úvod do hermeneutiky, OIKOYMENH .Praha 1997

5)Viz např.: Nyanasatta Thera : Základy buddhismu. Alternativa,1992;
                     Čtrnáctý dalajlama : Úvod do buddhismu. Praha 1990;
                     Ole Nydahl : Jak se věci mají. Diamantová cesta, 1999.

6) Viz Baudrillard, J.: O svádění. Votobia, Olomouc 1996.

7) O "designování" mluví Welsch jako o rozhodujícím trendu pro 21. století, který získá převahu nad "uměním", jež bylo typické pro století 20.

Welsch, W. : Estetické myslenie. Bratislava, 1993.

8) Deleuze, G.: Pourparlers. Paris 1990; slovensky Deleuze. G.: Rokovania 1972 - 1990. Bratislava, 1998.

9) Welsch, W. : Estetické myslenie. Bratislava, 1993.

10) Baudrillard, J. : Simulacra and simulations, in Selected Writings, ed. Mark Poster. Stanford, 1998.

11) Viz např.: Nagl - Docekalová, H.: Seyla Benhabibová a radikální budoucnost osvícenství, in Filosofický časopis, roč.46, 1998, č.6.

12) Např. Upanišady. Inspirace, Praha, 1990 s. 91 - 93, kde se překládá:"Toto je tvé Já, které sídlí uvnitř všeho."