Čím může být „otázka“ v našem myšlení? Reflexe myšlení a tedy i toho, co může být „otázka“, probíhá vždy na jazykové úrovni. Vypadá to, že na „předjazykové“ úrovni žádná „otázka“ možná ani neexistuje, anebo ji neumíme jazykově reflektovat.

Podle Benvenista¹ je samotná možnost myšlení uložena ve schopnosti jazykového vyjádření, neboť „jazyk je formovaná struktura označování a myšlení je způsob existence jazykových znaků“. „(A)ť jsou výkony myšlení jakkoli abstraktní či naopak specifické, vždy nacházejí výraz v jazyce.“ Přitom obsah myšlenky je „o sobě obtížně definovatelný...(t)ento obsah obdrží formu, je-li vysloven, a jinak nikdy. Obdrží formu z jazyka a v jazyce...“. Jazyk „dává formu obsahu myšlenky.“ Obsah „musí projít jazykem a vytvarovat se v něm. Jinak se myšlenka redukuje... každopádně na cosi tak mlhavého a tak nerozlišeného, že nemáme žádný prostředek, jak je pochopit jakožto „obsah“ odlišený od formy, kterou mu udílí jazyk. Lingvistická forma tedy není pouze podmínkou přenosu, nýbrž podmínkou uskutečnění myšlenky. Myšlenku uchopujeme pouze již uzpůsobenou jazykovými formami. Za touto hranicí se nachází jen temné chtění, podněty uvolňující se v gestech, mimika.“ Na otázku, zda máme nějaký prostředek, jak na myšlence rozpoznat „rysy, které jí jsou vlastní a které jazykovému vyjádření za nic nevděčí“, odpovídá Benveniste po rozboru Aristotelových kategorií, které aspirují na takovou „funkci“: ne, nikoliv. Prostředek, který se zdál být prostředkem příslušejícím samotné „čisté logice myšlení“, se po rozboru ukáže být opět prostředkem „jazykovým“. Nezbývá nám tedy než vyjít od onoho „temného chtění“.

Pokusíme-li se nyní o nějakou charakteristiku, pak s vědomím, že tak činíme „jazykem“, a že tedy forma, v níž budeme své myšlenky vyjadřovat, je formou jazykovou, a jako taková je vyjádřená myšlenka jen jednou z mnoha možných realizací, avšak čeho?, to je to, co nás zajímá, a co neumíme jinak artikulovat, než právě v jazyku, tedy „modelově“, s vědomím možné realizace alternativní.

Jaké „temné chtění“ je tedy představitelno, že je spojeno s tím, co označujeme jako „otázka“ (a „odpověď“)? Bezpochyby „něco takového“, co jsme zvyklí označovat („vyrážet“ ve slovních výrazech) jako „intence“, „nutkání“, „znepokojení“, „rozpor“, „zvědavost“, „konflikt“, „nejasnost“, „neurčitost“. Pak ovšem „odpověď“ by byla něčím, co spojujeme s „naplněním intence“, „ukojením nutkání“, „upokojením znepokojení“, „aha-vhledem pro zvědavost“, „řešením pro konflikt“, „vyjasněním pro nejasnost“, „zurčitěním pro neurčitost“.

Vyjděme například z toho, že v teorii informace představuje informace „odstraněnou neurčitost“. Neurčitost zde můžeme vnímat jako otázku, odstraněnou neurčitost jako odpověď. Avšak z hlediska fenomenologie je informace vnímána spíše jako „výzva“, tedy jako otázka, jejíž odpověď spočívá ve vykonání toho, k čemu vyzývá. Jak tyto dva pohledy spojit, a co z nich vyplývá?

Přirozený svět² spolubytí vznikl (byl ustaven) v přirozené řeči jako svět srozumitelných souvislostí, jako svět sdílený a společný díky komunikaci, v níž hlavní sjednocující roli hrálo „vyprávění příběhů“ (unikátní spolu-zkušenosti, mýty, pohádky, legendy). „Informace“ se tu objevuje spjata se „zážitkem“, který nějakým způsobem mění jednotu celé dosavadní zkušenosti. Informace je tedy původně spjata s nahlédnutím, že „svět je jiný“. Toto nahlédnutí je zároveň jak otázkou (ve smyslu „opravdu?!“), tak odpovědí („tak to tedy je!“).

Každý z nás má jinou zkušenost světa, ale přitom máme bytostnou potřebu, aby tento náš svět byl tentýž. Zjistíme-li rozdíl, pokoušíme se o výpověď, která vyzývá k znovuustavení základu společného světa. Už toto zjištění rozdílu si můžeme představit rovněž jako otázku („opravdu to vidí ten druhý jinak?“ „jaktože to vidíme každý jinak?“) i jako odpověď („ale pravda je jen „jedna“, ta moje!“). Možná je i obrácená varianta: zjištění rozdílu mne vede k znejistění, otázce („nemýlím se snad?“), která je zároveň odpovědí („asi se mýlím!“). V mysli přitom mohou tyto dvě varianty oscilovat. Právě tato oscilace mezi protikladně vyložitelnými otázko-odpověďmi je zřejmě často charakteristická pro to, co označujeme jako myšlení („zamyslel se“). „Navenek“ je však třeba projevit určitost a k zurčitění dochází prostřednictvím jazykové formulace. Ta vyžaduje rozhodnutí, a to rozhodnutí dvojí, jednak rozhodnutí mezi „trváním na svém“ a „připuštěním mýlky“, a jednak i rozhodnutí mezi formulací (exteriorizací) ve formě otázky nebo naopak odpovědi. Výsledkem takového „zamyšlení“ (vnitřní „oscilace“) může být „vy-ražení“ kterékoliv z uvedených čtyř variant, nebo i nějaké jiné podobné „otázky“ či „odpovědi“, nebo jejich kombinace či celé série. Již na tomto příkladě vidíme, že tomu není tak, že by „odpověď“ byla nutně odpovědí na nějakou „jinou“ „otázku“, a „otázka“ by tu stála „absolutně oproštěna“ od jakékoliv odpovědi. Spíše to vypadá tak, že pohyb myšlení se ubírá od jedné otázko-odpovědi k jiné, a že podstatnou roli zde hrají určitá naše vnitřní rozhodnutí. „Otázka“ a „odpověď“ tu vystupují jako formy, do kterých je třeba „vnitřní oscilaci“ myšlení „zvnějšnit“ a tím ji „zurčitit“.

Informace v původním smyslu je v konceptu přirozeného světa „výzvou“. Je-li v dialogu artikulována, in-formuje oba „komunikátory“, jak recipienta (druhého), tak i mluvčího. Artikulace vy-ráží prostřednictvím výrazových prostředků myšlenku do tvaru, který reflektuje i sám mluvčí. I pro něj se artikulovaná podoba informace (ať již ve formě otázky či ve formě odpovědi) stává v této reflexi novým „objektem“, novou výzvou, novým podnětem a novou „otázkou“ i novou „odpovědí“. Myšlení mezitím probíhá dál, a proto i „mluvčí“ sám, nejen „partner - recipient“ může vzápětí reagovat na tuto její „objektivizovanou“ podobu. Jak u recipienta, tak u mluvčího dochází k něčemu, co jsme „v teorii“ zvyklí označovat jako „interpretaci“, a takto viděnou věc pak dále prostřednictvím různě pojaté „teorie interpretace“ popsat, vysvětlit.

„Objektivizací“ ve znakové podobě se myšlenka zároveň stává „přenosnou“, opouští svůj původní kontext vzniku (mysl „autora“, ale v přirozeném světě i „příběh“, v jehož rámci jako výzva fungovala). Avšak právě na kontext se váže její původní funkce jako „výzvy“. Přijatá informace (a to platí, jak jsme uvedli, i pro mluvčího, který v reflexi přijímá vlastní exteriorizovaný projev) proto nutně musí být (re)kontextualizována.

Pokud známe nebo se nám zdařile podaří (re)konstruovat původní kontext a tedy i původní „výzvu“, dozvídáme se, v rámci kterého světa (horizontu) můžeme či máme myslit, konat a rozhodovat se (svět „podnikatele“ je jiný než svět „vědce“, neboť jsou jim otevřeny jiné „horizonty možností“ jakou cestou se dát, jiné možnosti praktického konání a způsobu života). Jen díky odpovídající (re)konstrukci původního kontextu jsme také schopni reorganizovat svou zkušenost o světě tak, abychom udrželi „společně artikulovanou podobu“ přirozeného světa. To se nám může podařit samozřejmě jen tehdy, „slyšíme-li tuto výzvu“.

Závislost informace na „horizontu“, který se proměnami vědění v čase mění, však znamená nejen umět adekvátně (re)konstruovat příslušný kontext, ale umět to také udělat „ve správný čas“. Tím se vysvětluje, proč některé „informace“ bývají využity až po dlouhé době. Časová konstelace vědomostí a jí otevřené horizonty „nevyslyší“ řadu výzev hned. Dojde-li však k dlouhé prodlevě, než je „výzva“ vyslyšena, rozvolňuje se představa původního kontextu (je postupně zapomínán), tzn. že při (re)konstrukci hraje určující roli spíše „nenasycenost“ současného stavu poznání, nově odkryté možnosti zkoumání (nové prostory-niky, nové horizonty). Přijetí „výzvy“ závisí tedy na výsledku reorganizací zkušenosti o světě a o sobě ve světě, ale také na ochotě k připuštění dalších změn.

Tolik zatím k pojetí „informace jako výzvy“, která může být exteriorizována jak jako „otázka“, tak jako „odpověď“, a stejně tak i následný krok, tedy přijetí či nepřijetí této výzvy. Pozornost nyní obraťme k pojetí informace jako „odstraněné neurčitosti“, která se zdá být jednoznačněji (pouze) „odpovědí“.

Nejznámější pojetí „informace“ pochází z kybernetiky, a můžeme je proto označit za „kybernetické“. Jde o kvantitativní míru informace (jednotkou je „bit“), chápanou jako „odstraněná neurčitost“ (neuspořádanost). „Shannon ve svém vzorci pro informaci zobecnil statistický pojem entropie a zavedl kvantitativní (matematický) aspekt pojmu informace:... je tu informace dána jako míra určitosti (jistoty, rozlišenosti, uspořádanosti) přenesené zprávy, jež je srovnávána buď s neurčitostí danou u příjemce před přijetím zprávy, nebo s určitostí danou u zdroje před přenosem zprávy. (Matematický pojem informace souvisí s pojmem variety a algoritmu, i když s nimi není totožný.) Tento kvantitativní aspekt se týká komunikačního zřetele³.“

Takto pojatá informace předpokládá rozhodovací situaci, v níž již s jistotou „víme, CO nevíme“, neboli jsme si vědomi „otázky“. To je však jen určitý reduktivní model skutečné životní situace, v níž většinou ( i když ne vždy) „nevíme, CO nevíme“, a především nevíme, „CO nového“, dosud neznámého nevíme. Jsou tu tedy přítomny otázky, avšak otázky jiného druhu. Jsou to opět ony otázko-odpovědi: „CO (nového) nevíme? - To nevíme!“.

Původní funkce informace spočívá právě v tom, že nám představuje nějakou „novost“, o níž jsme nevěděli, ani ji nepředpokládali, a která je natolik neočekávaná, že k jejímu přijetí musíme být ochotni k proměnám dosavadního vědění. Kybernetická (kvantitativní) informace je však konstruována jako „výplň“ prázdného místa jinak se neměnícího „systému“ vědění. Takové pojetí má své bohaté uplatnění v kybernetických systémech, avšak ztěžuje orientaci tam, kde by měla být informace viděna jako „výzva“. Ta pak zůstává „nespatřena“, a to kvůli jejímu konceptuálnímu „překrytí“.

Říci: nevíme to a to, zda je to tak nebo tak, ano nebo ne, doprava nebo doleva, to je naše otázka, na niž hledáme odpověď. Ta odpověď bude znít: tak (resp. tak), ano (resp. ne), doprava (resp. doleva). Bude to jen jedna z těchto dvou možností. Víme o nich, že jen jedna z nich je ta pravá. Jde o speciální případ informace, speciální případ oddělené otázky a oddělené odpovědi, případ, který nastává tehdy, je-li „vše jinak jasné“. Předchází mu rozsáhlá a složitá konceptuální (jazyková a znaková) vědomostní konstrukce (teorie, vědění, znalost) v exteriorizované podobě. A právě tato její exteriorizovaná podoba a její mohutnost (jelikož „vše souvisí se vším“, můžeme se od jednoduchého konceptu rychle dobrat až k velmi rozsáhlým „celkům“ vědění, obrazům světa) je tím, co činí otázku „jen-otázkou“ a odpověď na ni „jen-odpovědí“. Zde se otázka a odpověď netýkají myšlení v jeho „autentické oscilaci“, kterou je teprve nutno „vy-rážet“, exteriorizovat do „forem“ otázek a odpovědí, ale myšlení přijímá bezezbytku „pravidla“ vnucovaná mu mohutností exteriorizovaných výtvorů vědění. Není to mysl, ale zvěcnělý koncept, který „vy-ráží“ tyto otázky jako otázky, a odpovědi jako odpovědi. Mysl „krouží okolo“ či „osciluje“ od nich a zase k nim. V těchto „oscilacích okolo“ se svobodně projevuje tak, jak je jí vlastní. Reflexe těchto pohybů by nás přivedla zpět k podobě otázko-odpovědí, avšak „odkud vzchází“ a „kam zapadá“, je dáno „silou konceptu“ samého, a ten určuje formy výchozí i konečné, a co víc, zastírá, že by kdy byly jiné.

Jiným podobným běžným pojetím je spojování informace s fenoménem tvaru a pořádku (uspořádanosti). „Informace je způsob a míra uspořádanosti daného jevu (předmětu, zdroje informace) rozpoznatelná v daném okamžiku příjemcem.⁴“ Informace je: „...uvedení nějakých prvků anebo součástí do nějakého tvaru, pořádku⁵.“

Uspořádanost, řád, tvarování, struktura, jsou zpravidla chápány jako „informační“, mají-li pro nás nějaký rozpoznatelný či rozpoznaný „význam“. „Informace jsou způsob a míra uspořádanosti systému (objektu), která je rozpoznatelná příjemcem a příjemce je schopen interpretovat její význam (smysl) ... ČSN 36 9001 : Informace je význam, který člověk přisuzuje datům⁶.“ To ovšem předpokládá nějakou „naši uspořádanost“ (většinou neměnnou), jíž poměřujeme „uspořádanost zdroje informace“. Tím se okruh těchto „uspořádaností“ výrazně zužuje pouze na ty naše „artefakty“, jejichž (alespoň) principy byly již uvažovány a popsány (např. před vznikem teorií chaosu a synergetiky by zůstaly nespatřeny právě ony „uspořádanosti“, které jsou jejich předmětem).

Uvažujeme-li dále nejen o „rozpoznaném“, ale i o „rozpoznatelném“ významu, máme sice na mysli potenciálně „veškerý poznatelný“ řád přírody, tedy i ten dosud nepoznaný, avšak jde de facto o „extrapolaci“ dosud poznaných principů řádu do „zbývajících“ oblastí.

Tuto „uspořádanostní“ informaci (vztahujeme-li ji bez ohledu na to, zda je její význam rozpoznatelný či rozpoznaný, na celek světa, většinou fyzického) můžeme pak v rovině symbolického řádu, v rovině jazyka, označit jako informaci „sémantickou“. Informace „je každý znakový projev, který má smysl pro komunikátora i příjemce.“ Sémantická informace „vyjadřuje“ nějaký sémantický obsah, nějakou uspořádanost, která „má význam“ z hlediska „recipienta“ i z hlediska „mluvčího“ - to ovšem neznamená, že je vždy „aktuálně významná“ z hlediska každého recipienta (může být pro něj jen „potenciálně“ významná), neznamená to ještě, že pro každého představuje skutečně nějakou aktuální výzvu.

Také „sémantická“ informace může být zdrojem překrytí informace jako „výzvy“. „Výzva“ v řádu významů, které jsou strukturovány „staticky“, jako v případě „sémantických systémů“, náležejících k „jazyku jako systému“, je jen jednou z možných výzev. Je-li však výslovně tematizována, svádí nás „recipienty“ mluvení „o významech“ k tomu, abychom měli za to, že všechny tyto „potenciální“ významy („aktuální“ jsou vždy u mluvčího) jsou pro nás vždy také aktuální, to ovšem nemusí být pravda.

Pro takové „statické pojetí významu“ se může opět také stát, že „nevyslyšíme“ něco, co jde mimo „pojmenované významy“ v systémech, co nepřináleží „jazyku jako systému⁷“ , ale co v jazykové rovině přináleží proměnlivosti „mluvy“ či „diskurzu“, ev. „textu“, které jsou schopny zachytit i ono „radikálně nové“, vyzývající nás ke „spoluzkušenosti“, ovšem spoluzkušenosti (re)konstruované.

Jinak řečeno, chápeme-li sémantickou informaci tak, že (re)konstrukce významů je neproblematická, že významy jsou někde „předem dány“ či zachyceny (např. ve slovnících, encyklopediích, definicích, apod.), pak se opět pohybujeme pouze ve světě zvěcnělých myšlenkových artefaktů, kde je toto přiřazení významů k výrazům jako víceméně fixní zachyceno. Tyto exteriorizované koncepty nám tedy nyní nejen vnucují formy jako otázka - odpověď na úrovni syntaktické, ale vnucují nám je i na úrovni sémantické, na úrovni významů. Vnucují nám jistou nezpochybnitelnost těchto přiřazení, a podlehneme-li ji zcela, můžeme se pohybovat sice v logických, avšak tautologických formách zvěcnělého myšlení. Můžeme „hledat chyby“ konceptu (například „svého nápadu“ tím, že jej poměřujeme „věděním“ nalistovaným v příručce či encyklopedii - „co nám k tomu říká věda?“), avšak nemůžeme objevit nic „nového“. Řešíme-li nějaký osobní existenciální problém, můžeme („v příručce“) najít „co na to říká odborník“, ale zpravidla tím věc není zdaleka vyřešena, nebo jsme teprve na začátku, kdy tato odpověď je pro nás onou „výzvou“, tentokrát v jasnější podobě jako „výzva k porozumění“, „výzva k interpretaci“. Bez interpretace je informace fikcí.

K uvedené dvojici však zbývá doplnit ještě třetí novodobé pojetí. Neváže se ani na „řízení“ jako v případě kybernetického pojetí, ani na „uspořádanost“, ale na kategorii „žití“ (přitom můžeme vést polemiku o tom, zda „živost“ přísluší jen živé přírodě, nebo celému universu, zda jde vůbec o nějaký „princip“ apod.). Informace je v tomto případě to, co je rozpoznáno, čemu je rozuměno, a co je „prakticky“ v životě, (původně sice „pro přežití“, avšak v případě svobodně se rozhodujícího člověka právě pro tato rozhodnutí „pro další život“) využito či využito být může ⁸.

To je již koncept značně se přibližující pojetí informace jako „výzvy“. V případě člověka je tím hlavním, určitou „racionalitou“ dané vědomí o tom, jak se má skutečně zachovat, jaké cíle a hodnoty má při svém rozhodování sledovat. U člověka nacházíme určitou „nevědomost“ a do jisté míry „ignorování“ toho, jak by se měl v té které situaci zachovat, tak aby to bylo ve shodě pouze s deterministickým naplňováním „cílů přežití“. Na druhé straně se tu vyskytuje „svobodně“ omezovaná „svoboda“ vlastního rozhodnutí. V jazykové rovině pak jde, vedle roviny syntaktické a sémantické, o poslední stavbu tyčící se na základech této uvedené dvojice, jíž se završuje celková stavba „znakovosti“ (symbolična), a sice „pragamatiku“. Takto pojatou informaci můžeme označit za „pragmatickou“ v širokém slova smyslu.

Pokud se nyní chceme zaměřit na „interpretaci“, je vhodné vyjít od klasického schématu komunikativní situace. To je založeno na rozlišení „vysílače“ (mluvčího, emitora), „kanálu“ (média) a „přijímače“ (posluchače, recipienta). Médium si v této souvislosti můžeme představit jako takovou látku, u níž máme zájem na tom, aby „vtiskování“ do ní a z ní bylo pokud možno identické (případně podléhalo nějakým operacím, námi určeným). Emitora a recipienta si však musíme představit jako „souhrnné“ názvy pro „komplexní entity“, charakteru subjektů vyjadřujících a interpretujících (chápajících a rozumějících) „významům“, obsahům komunikace, intencím a dalším okolnostem komunikace, subjekty, jež většinou pozorujeme do značné míry jen jako „černé schránky“ a jejich „vnitřek“ charakterizujeme zpravidla jen určitým „výběrovým“ způsobem. „Jazyk“ pak zde představuje určitý mezi emitorem a recipientem sdílený způsob organizace médiem přenášených forem, takový způsob organizace, který má z hlediska emitora i z hlediska recipienta význam (resp. smysl), neboť nějaké „významy“ je schopen vyjadřovat, resp. nějaké významy jsou v něm vyjádřitelné a nějaké významy jsou z tohoto vyjádření (výrazu) interpretovatelné, pochopitelné, (re)konstruovatelné, srozumitelné.

V současné době jsme svědky velkého zájmu přírodovědců⁹ o sémiozi v přírodě, zejména v živých systémech. Tento zájem záhy přerostl v hledání toho druhu rozumění v přírodě, které umožňuje evoluci, a z hlediska jedince i druhu, jeho přežití. Do centru zájmu přírodovědců se dostal především „genetický kód DNA“.

DNA má podobu „textu“, neboť jde o lineární seřazení, posloupnost, pořadí. Hermeneutická povaha živé skutečnosti je však patrná až z „polysémie“ genetického textu, jakéhosi „syntaktického palimpsetu“. Záleží totiž na tom, jak je tento text čten, záleží nejen na postupu jeho dešifrování a dekódování, ale jak se nyní při podrobných analýzách ukázalo, především na výkladu, na způsobu, jakým je mu rozuměno, na tom, jak je jeho informace pochopena a využita. Informace nespočívá v syntaxi (i když ta je jejím „nositelem“), ale v různých možnostech čtení. Smysl genetického textu (zprávy) leží v poukazech k celkovým souvislostem, je neoddělitelný od způsobu čtení a je závislý na kontextu.

Z evolučního hlediska nebylo to, co se vyvíjelo, textem, ale různými souběžnými způsoby jeho čtení, z nichž některé přinesly evoluční výhody. Docházelo k soupeření mezi různými strategiemi a interpretacemi. Prosazuje se vždy ta interpretace, která je vůči textovým změnám nejodolnější. Skutečnými „geny“ v původním obecném slova smyslu (jednotky dědičnosti) jsou „ustálené způsoby čtení“, způsoby výkladů situací, stavů a okolností, na jejichž základě se rozhoduje o způsobu, a tím i výsledku čtení. Soupeření mezi nimi je „konfliktem interpretací“. Nejedná se dokonce ani jen o „přežití“ jedince a druhu, ale spíše o „přežití“ úspěšné strategie interpretace, která dané prostředí a situaci, vnější i vnitřní, vyloží nejúčinněji ve prospěch svého uznání a prosazení. „Skutečnost genů je z řádu vědění, z nichž každé tíhne k tomu, být zdrojem autority, vzorem pro druhé, obecnou normou. Zkrátka: jde o uznání, uplatnění a prosazení čili o slávu, platnost a pravdu (ve smyslu přesvědčivosti). Nejde o záměr; vyplývá to „z povahy věci“, tj. z informační povahy genů.¹⁰“

Interpretace je druhem „rozuměn퓹¹ . Filosofický pojem rozumění je založen na heideggerovské analýze časového charakteru lidského bytí. Rozumění není původně „poznáváním“ ani „věděním“, ale „způsobem bytí“. Rozumění je univerzálním výkonem pobytu (lidského bytí). Pobytu jde o jeho bytí samotné, o jeho „moci být“ ve světě. Rozumění má „rozvrhový“ charakter, generuje potenciálně možná ohrožení a rozvrhy našeho „moci být“ v daných situacích. Tyto rozvrhy nejsou předmětem naší volby, jsme do nich „vrženi“. „Moci být“ v rozvrhovaných situacích předpokládá nějakou předem danou „perspektivu být“, nějaké očekávání „smyslu“, nějakou „trajektorii“. Výklad spočívá v „sebeprojasnění“ či „vyložení“ toho, co je již rozuměno. Zároveň otvírá výhled. Hermeneutický kruh je tu ontologickou strukturou starosti, není proto rozhodující z něj „vystoupit“, ale „správným způsobem do něj vstoupit“ a také správným způsobem v něm postupovat.

Opakem „seberozumění“ je „sebeodcizení“, upadání, míjení sebe sama, „ruinace“. Při ní se člověk utápí ve svém světě, přejímá výklad daný tradicí. V tomto smyslu je hermeneutika destrukcí tohoto tradovaného výkladu světa, destrukcí sebeodcizení, „sebeprosvětlujícím“ výkonem pobytu. Rozumění je uchopením daného v souvislostech svého rozvrhování. Něčemu rozumíme, pokud to má smysl či význam pro způsob zvládnutí otevřenosti vlastní situace. Kdybychom uvedenou větu chápali jen jako „zdvojení“ situace, znamenalo by to, že bychom nepochopili, proč nás na to někdo upozorňuje.

Podle H.-G. Gadamera: „Bytí, kterému lze porozumět, je řeč.“¹² Neboli tomu co „jest“, nelze nikdy porozumět úplně, neboť vše, co řeč přináší, poukazuje vždy ještě za to, co se dostane do výpovědi. Řeč je hermeneutickou dimenzí, v níž se „ukazuje“ bytí. Avšak: „Co v mluvení vychází najevo, není pouhé fixování intendovaného smyslu, nýbrž neustále se proměňující pokus nebo lépe, stále se opakující pokušení do něčeho se pustit a s někým se spustit. To ale znamená vydat se. Mluvení není pouhé uspořádávání a uplatňování našich předsudků, nýbrž je naopak vrhá do hry - vystavuje je vlastní pochybnosti, právě tak jako námitce druhých.¹³“ Řeč „je pojítkem, jímž jeden s druhým komunikuje a nad uplývajícím proudem jinakosti buduje totožnost, nebo (je řeč) zábranou, která omezuje naše sebeodevzdání a brání nám vždy znovu v možnosti cele se vyslovit a sdělit?“ ¹⁴

Gadamer se zamýšlí nad tím, co je onou „daností“, která má být interpretována, a zjišťuje, že jedinou skutečnou bezprostředností a daností je to, „že“ chápeme „něco jako něco“. Danosti nejsou oddělitelné od interpretace. Teprve ve světle interpretace se něco stává faktem. V samotném vnímání bylo objeveno hermeneutické rozumění. Interpretace proto není nějaká dodatečná procedura poznání, ale původní struktura „bytí ve světě“.

Teprve když se vyjde od interpretace, vyjeví se nám jako ústřední pojem ve struktuře řečovosti „diskurz“ či jeho fixovaná podoba, „text“. Diskurz je interpretačním rozumějícím vnímáním bezprostředně konstituovaná danost. Je tedy „první instancí“, v níž se naše myšlení exteriorizuje, a tedy první instancí, v níž se myšlenky „vy-razí“ jako problémové, či bezproblémové, jako s námi jinak souznějící nebo naopak nám samým odporující, ukazující naši jistotu či naopak nejistotu, vyjevující naše intence a jejich možné rozvrhy, a také nabývající podob „otázek“ nebo „odpovědí“.

Nejprve je naše myšlení, naše „vnitřní řeč“ takto (hermeneuticky interpretačně) „dána“, stává se „diskurzem/textem“, víceméně (v případě diskurzu méně, v případě textu více) pevným bodem, vztažným vůči problematičnosti, libovůli a rozmanitosti interpretačních možností. Následně pak může být znovuinterpretována, a to s různým „úmyslem“. Obecně jde o (re)konstrukci kontextu, avšak podle „úmyslu“ může jít o snahu rekonstruovat „různé něco“ z původního kontextu. Tato zaměřenost je otázkou hodnot. Přitom dochází k novému interpretačnímu vnímání, jehož výsledkem je nový „diskurz/text“, mající formální podobu „lineárního pokračování“, avšak vnitřní podobu „nové kontextualizace“.

Univerzalita hermeneutiky je podle H.-G. Gadamera založena na nikdy nekončícím procesu „přivádění ke slovu“ a hledání sdělitelné řeči a tím „spoluuskutečňování“ vnitřního slova. Mínění, intendování, vždy přesahuje omezenost a konečnost slova. Konečné slovo je vetkáno do konečnosti lidského života, která je univerzálním horizontem, z jehož hlediska má pro nás vše svůj „smysl“. Pokusem o takové „uskutečnění“ vnitřního slova, které nějakým významným způsobem překračuje svou omezenost, je právě interpretace ve smyslu „tvorby“ či „předvedení“, o jakou se pokusili mnozí teoretikové umění, a ve filosofii např. „poststrukturalisté“.

Otevřenost a mnohoznačnost je nutné hledat i mimo umělecké znakové systémy. Eco¹⁵ zavádí pojem „topiky“ - celkového plánu rozumění. Topika je pragmatickým fenoménem, na jehož základě se člověk rozhoduje, zda určité vlastnosti „lexému“ zdůrazní či potlačí. Topika určuje rovinu interpretativní koherence, volba topiky rozhoduje o sémantické rovině, v níž člověk diskurzu/textu rozumí.

Eco také zavádí pojem různých „encyklopedií“, jimiž se rozumí soubory vědění, na jejichž základě se čtenář rozhoduje pro tu kterou topiku. S každou „encyklopedií“ je spjat „komplexní systém kódů a subkódů“, který člověk během svého života doplňuje, upřesňuje, dotváří, proměňuje. Termínem „možný svět“ rozumí na základě zvolené topiky vyjevující se nový „svět“, vyplývající z aktuální interpretace. Ten může překračovat, ale vždy „překrývá“ světy encyklopedické.

Řekli jsme, že evolučně přežívá informace, která nejlépe odpovídá situaci, neboť do ní dobře zapadá, avšak zároveň umí vtisknout okolí svou interpretaci, již okolí nejlépe přijme a zesílí. V tom také tkví klíč k pochopení vztahu „kybernetické informace“ („ta, co nejlépe zapadá“) a informace jako „výzvy“ (která „vtiskuje svou interpretaci“). Myšlení, komunikace, dialog, otázky a odpovědi, to vše se odehrává (a „rozehrává“) na jedné straně na půdě již existujících obrazů světa, systémů vědění, konceptuálních a logických systémů, pravidel, způsobů, kódů, sémantických ustáleností a zvyklostí atd., a na druhé straně na půdě otevřeného rozvíjení všech těchto daností, které se děje „jako by“ šlo jen o pouhé „doplňování“ určitých celistvostí (doplňování znalostí, upřesňování, uvádění „na pravou míru“, zpřesňování, „cizelování“), které však není tímto „pouhým“ doplňováním (neboť to by předpokládalo, jak jsme již uvedli, že celek je dopředu znám a hotov), ale je vždy novým utvářením tohoto celku, prostřednictvím nové „interpretace“, jež je takto „uváděna na scénu“. Pod obrazem kýženého dosahování nám „dobře známého neznámého“ jsme neustále znovu „zaskakováni“, „přiváděni v úžas“, „nadšení“ i v „rozpaky“ a třeba i v „zoufalství“ něčím, co se jen zdálo být „dobře známým neznámým“, avšak o čem nyní zjišťujeme, že bylo „neznámým neznámým“, které se postupně stává „neznámým známým“, přijmeme-li jeho výzvu, výzvu k „spolubytí“.

Zjišťujeme, že informace, která „zapadá“, zároveň nečekaným způsobem svým nově objeveným „přesahem“ i „vyzývá“. Zjišťujeme tedy, že ta „odpověď“, která se zdála být odpovědí na předchozí „otázku“, nám „vtiskla takovou interpretaci“, že ji nemůže vidět jinak, než jako „novou otázkou“. Není tomu tedy tak, že „jeden se ptá a druhý odpovídá“, ale spíše tak, že jak u „jednoho“, tak u „druhého“ z obou členů dialogické dvojice dochází i k interpretaci projevu druhého, k interpretaci takové, která je vždy „novou otázkou i odpovědí“. Tím, že jsme nuceni interpretovat, je nám touto interpretací vnucena „nová myšlenka“, která v exteriorizující podobě může mít podobu jak otázky, tak odpovědi. Opakujeme-li si bezradně otázku a nevíme jak na ni odpovědět, pak to znamená, že jsme ji dosud neinterpretovali přijatelným způsobem, resp. že jsme ji právě interpretovali jako takovou, které nerozumíme, jejíž „odpověď“ neznáme. Zeptá-li se nás někdo, jaká je nejvyšší hora království Losotho, pak taková interpretace může znít: nevím, a nevím proč bych to měl vědět, nestojí mi ani za to, abych to dále zjišťoval. To je ona otázka-odpověď. Jiná však může vypadat takto: je to zajímavá otázka, to mne nikdy nenapadlo, podívám se někam do „literatury“. A ještě jiná: Ano, to vím přesně, na to se mne ptal můj dědeček, který tam byl králem, ale proč se mne na to ptáte vy, co to má znamenat?

Jestliže Quine a po něm Davidson ¹⁶ používali výraz „radikální interpretace“ pro situaci komunikace mezi partnery, kteří hovoří různými jazyky, a nemají k dispozici žádnou příručku k „překladu“, pak můžeme říci, že naše myšlení vždy stojí v podobné situaci, neboť si myslíme, že tuto „příručku“ máme, ale neustále jsme často překvapujícím způsobem „vyváděni z omylu“, neboť musíme „řešit“ podobné interpretačně-komunikační úlohy jako při setkání „civilizovaného“ s „divochem“ v příkladech uvedených filosofů. A stejně jako „cizinci“ v modelovém příkladě, přestože to vypadá, že si rozumět „nemohou“, se vždy nějakým způsobem koneckonců „dorozumí“, stejně tak i my, nahlédneme-li nějakou informaci zprvu jako „známou neznámou“, po té „neznámou neznámou“, nakonec opět dospějeme k „neznámé známé“. Tím není řečeno, že všechny otázky budou zodpovězeny, ale to, že všechny „otázko-odpovědi“ si vynucují jiné interpretační „otázko-odpovědi“.

„Otázka“ a „odpověď“ jsou „velkými“ (svým významem) „interpunkcemi“, „mřížkami“, které jsou prostřednictvím svých jazykových (gramatických) forem schopny strukturovat myšlení, resp. „k slovu přiváděné myšlení“ do formy, která je vhodná pro uskutečnění skutečného dialogu mezi dvěma (a více) jednotlivci tak, aby došlo k žádoucímu rozčlenění společně sdíleného času na čas „naslouchání“ (a tedy interpretace a jí provázející myšlení) a čas „sdělování“ (kdy zpravidla nemusíme „naslouchat druhou stranu“, ale „nasloucháme sami sobě“ a dále „interpretujeme“). Překrývá-li se naslouchání se sdělováním, pak zpravidla buď neslyšíme druhého, nebo sebe, neinterpretujeme druhého nebo sebe, a výsledkem je zaslepenost k druhému, nebo k sobě („nevíme ani co sami plácáme“). Tímto způsobem jsou myšlení, informace, interpretace a tvorba otázek a odpovědí vnitřně spjaty a provázány. A jak jsme již uvedli v úvodu, pokusili jsme se o určitou charakteristiku s vědomím, že tak činíme „jazykem“, a že forma, v níž jsme naše myšlenky vyjadřovali, je formou jazykovou, a jako taková je jen jednou z mnoha možných.

---

Poznámky :

1) Benveniste Émile: Kategorie myšlení, in LOGOS APOFANTIKOS (P. Rezek ed.), Praha 2000 str. 29-43
2) termínem a koncepcí „přirozeného světa“ míníme zejména práci Patočkovu (Patočka, J.: Přirozený svět jako filosofický problém, Československý spisovatel, Praha 1992); tato část je dále inspirována prací Michala Růžičky : Informace a dobro, Ježek, Praha 1993
3) Zeman, J.: Teorie odrazu a kybernetika, Academia, Praha 1978,str. 65-66
4) Linhart,J.: Činnost a poznávání. Praha, Academia 1976, str.190
5) Stríženec, M.: Psychológia a kybernetika. Bratislava 1966, str. 25
6) podle Jančarová,V., Rosický, A.:Úvod do systémových věd, VŠE, Praha 1995, str. 119-120
7) rozlišení „jazyku jako systému“ (langue) a jako „mluvy“ (parole) pochází od Ferdinanda de Saussura
8) tomuto pojetí kupodivu odpovídá i klasická definice matematika a zakladatele kybernetiky N. Wienera: „informace je název pro obsah toho, co se vymění s vnějším světem, když se mu přizpůsobujeme a působíme na něj svým přizpůsobováním“, která ovšem byla v kybernetice rozšířena na jakékoliv „systémy řízení“ (živé i neživé) a po té z ní byla odstraněna část implikující (behaviorální) vztah „jedince a světa“. (Podle Cejpek,J.: Informace, komunikace a myšlení. Úvod do informační vědy, Karolinum Praha 1998, str.16)
9) zde čerpáme zejména z : Markoš, A. : Tajemství hladiny. Hermeneutika živého, Vesmír, Praha 2000; Neubauer, Z.: Hledání ztraceného genu cestou biologické hermeneutiky, tamtéž jako předmluva.
10) tamtéž, s. 28
11) zde vycházíme mj. z formulací obsažených ve stati Kouba,P. : Kritérium interpretace, in Logos a svět, Oikúmené, Praha 1997, s. 129 - 133 a dále v práci Grondin, J.: Úvod do hermeneutiky, Oikúmené, Praha 1997 12) Gadamer, H.-G.: Warheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik, Tübingen 1960, s. 478
13) Gadamer, H.-G. : Text a interpretace, in REFLEXE, filosofický časopis č. 21, s. 9, 10
14) tamtéž, s.11
15) viz např. Zeman, M. a kol. : Průvodce po světové literární teorii, Panorama, Praha 1988, s. 101-107; Eco, U. : Interpretácia a nadinterpretácia, Bratislava, Archa 1995; Eco, U. : Mysl a smysl, VIZE 97, Praha 2000;
16) viz např. Peregrin, J. (ed.): Obrat k jazyku: druhé kolo, Filosofia Praha 1998