Ve všeobecném povědomí toho mnoho o feminismu nevíme. Tím spíše o feministické filosofii. Jaká může být filosofie, která akceptuje takový přívlastek? Filosofie žen, o ženách, pro ženy, filosofie feministek, pro feministky? Jak se slučuje obecná a abstraktní rovina, v níž se filosofie pohybuje, s konkrétními problémy hnutí za práva žen, či "oč to vlastně těm feministkám jde"? Chápeme-li feminismus jako určitý dílčí pohled, hnutí, názor, jak se pak tato partikularita slučuje s představou "lásky k moudrosti vůbec", a nikoliv té či oné skupiny.

Prohlásí-li někdo: "Kdo ví, co tu bude po nás, možná potopa, možná krysy, anebo možná ženy!", pak v takovém výroku, byť myšleném "jakoby humorně", je obsaženo jádro toho, oč skutečně v dnešním feminismu, alespoň na jeho teoretické úrovni, jde.

Pokud bychom vzali uvedený výrok doslovně, je jasné, že pro mluvčího "my" rovná se "lidstvo", ovšem lidstvo bez přírody, bez živočichů a také bez žen. Lidstvo, rovná se "muži". Problém je ovšem v tom, "že přece každý ví, že "lidstvo" zahrnuje muže a ženy", jedná se proto jen o metaforu, a to v jiném, "humorném" diskurzu.

To, co se zjevně feministkám nelíbí, je právě postavení tohoto "humorného" diskurzu (a "diskutanta"). Diskurz se tváří jako "humorný", ale feministky jsou přesvědčeny, že je ve skutečnosti opravdovým jádrem přesvědčení mnohých mužů, kteří se k tomuto "humornému mimikry" uchylují, aby se nedostali otevřeně do rozporu se "všeobecným diskurzem" (to je krátce řečeno ten, který mj. najdeme v učebnicích pro základní školu), jenž, jak všichni dobře víme, praví, že lidstvo, resp. člověk, to je přece jak "muž", tak "žena". "Humorný" diskurz mužů, a tedy (podle feministek) jejich nejvnitřnější přesvědčení však říká: člověk, to je muž, přestože je třeba říkat, že je to muž a žena.

Filosoficky jde o problém "subjektu", "ega", "já". Ženy, které jsou přesvědčeny o tom, že muži své "já" ztotožňují s pojmem "člověk" a je, ženy, z něj nějakým způsobem eliminují, a toto přesvědčení přitom ony ženy nenabývají tak, že by se na to mužů "vyptávaly", ale usuzují z bohatých každodenních praktických zkušeností, mají (a opět to berme ve filosofické, teoretické rovině, neboť o tu nám zde nyní jde) několik možností, které jsme pro přehlednost vyjádřili krátkými rovnicemi.

1) Trvat na tom, že skutečně a za všech okolností nelze připustit jiný názor či projev než ten, že člověk = muž a žena, resp. člověk = žena a muž.¹ Zde nacházíme především různé podoby tzv. "liberálního feminismu", jehož doménou bylo a je hnutí za práva žen, lobování za určité zrovnoprávňující zákony, soudní spory, kampaně za politické kandidátky apod.

Současný liberální feminismus navazuje na hnutí sufražetek v 19. století. Tyto feministky jsou přesvědčeny o cestě průběžných reforem, trvají na důsledné tvorbě a dodržování "legislativních pravidel hry". Podle mnohých z nich je člověk utvářen především prostředím, a to je regulovatelné v rozhodujících rysech legislativně. Novější podoba liberálních feministek (zhruba od 70tých let, tedy od objevení se "postmoderní situace") již nelpí tolik na pojmu "občanství", který byl ústředním pojmem dřívějších liberálek, neboť představoval sice požadavek formálně právní rovnosti pro muže i ženy v občanské sféře, nikoliv však v soukromé. Zde stále muž a žena jsou rozdílní, a tomu odpovídají i oddělené sféry činnosti.

Mnohé liberální feministky převzaly a rozpracovaly tento pohled (souladný se všeobecným diskurzem) a uznaly, že muži se "více hodí" pro politiku, a jelikož ta je "špinavá", ženy zase jsou ty, které více dbají na "mravní čistotu", jsou více otevřeny přátelskosti a domluvě, nesobeckosti a bezelstnosti. Tyto ženy měly pocit, že pokud se ony dostanou do politiky, přemění ji příslušným způsobem "k obrazu svému" resp. svých "neposkvrněných" ideálů.

Již v 60tých letech se objevuje pojem "ženská mystika", se kterým přišla Betty Friedanová (natr. 1921). Popsala frustaci amerických žen z vyšší střední vrstvy, které se podle etablovaných názorů mají cítit jako šťastné manželky úspěšných mužů, starající se o domácnost a výchovu dětí. Přitom jsou neschopné se této roli jakkoliv vzepřít. "Ženská mystika" představuje v tomto případě názor formovaný ženskými časopisy, reklamou, tiskem, ale i dětskými psychology, sociology a psychoanalytiky. Ženy "ohnivého ducha" rezignují na základě "moudrých rad" na studia, kariéru, vdávají se, aby seděly doma a vychovávaly děti. Živitel je muž. Neznáme to snad také?

V prostředí pozdějších liberálních feministek se namísto kategorie "občanství" stává základní vysvětlující kategorií "role". Lidé jsou hráči různých rolí. Celá společnost je souhrnem rolí. Pro veřejné role existují standardy, pro soukromé role "matek" však podle těchto feministek standardy chybí. Tyto feministky odhalují mezeru mezi legislativními možnostmi (dikcí zákona) a skutečně uznávanými hodnotami a hodnocením. Původní boj za "ženská práva" byl legislativně završen, ale "ve skutečnosti" se toho moc nezměnilo. "Humorný diskurz" mužů s bravurní lehkostí reinterpretuje jednotlivé situace tak, že legislativa se stává stále více jen "prázdnými slovy".

Na toto uvědomění navazují některé z novějších "strategií" feministek. Feministický empirismus je pojem, který se používá v souvislosti s hnutím žen, pracujících ve vědě a výzkumu. Začaly si všímat toho, že vědecká práce je "sexisticky" a "androcentricky" deformována. Věda o sobě podává nějaký obraz, ale ten není dodržován. Vědecká metodologie, a z ní vyplývající regulérní způsoby a postupy nejsou dodržovány. Konkrétní chování a jednání vědců je významně ovlivněno a deformováno různými pověrami, ignorancí, často nedostatkem vzdělání mimo úzký okruh toho, na co se specializují. Feministický empirismus proto trvá na důsledném dodržování všech veřejně deklarovaných norem, postupů, principů, zásad a metod. Odhaluje "mužskou variantu osvícenství" jako licoměrnou.

Feministická teorie stanoviska je další reflexí situace, kterou popsaly feministické empiristky. To, co se podle této teorie považuje v moderní západní společnosti za poznání, má ve skutečnosti původ jen v úzkém a deformovaném druhu sociální zkušenosti, a jím se zároveň i testuje. Z tohoto (androcentrického) způsobu poznání zcela "vypadl" jakýkoliv příhodný koncept "ženské práce", jež je chápána spíše jako "přírodní aktivita" či "instinkt lásky". Ženy tak jsou odcizovány vlastní zkušenosti, neboť ji reflektují v androcentických pojmech, nebo jako by (pro "ucho muže") mluvily zcela nesrozumitelnou "hatmatilkou", jako by to prostě z hlediska dominantního vědeckého diskurzu byly nepodstatné "bláboly", které uchopí-li se příslušnými vědeckými (androcentrickými) pojmy, stanou se triviálními (výpovědi barevných žen, žen-dělnic, lesbiček apod.). Jen si např. připomeňme v televizi často slýcháné pojmosloví "selhal lidský faktor", a k tomu (jsme-li toho schopni) si představme konkrétní drama bezmocně bojujícího nešťastného člověka. Feministky zastávající teorii stanoviska jsou pro vypracování vlastního slovníku, vycházejícího z unikátních a dosud pomíjených zkušeností žen, zejména třetího světa, nižších společenských vrstev, jinak sexuálně orientovaných, apod.

A konečně strategie vyplývající z teorie "situovaných poznání" Donny Harawayové říká, že jestliže neexistuje čisté a "nevinné" (předsudky nezatížené) vidění, jestliže situovanost našeho místa poznání uvnitř světa fenoménů je dána (např. místem v sociální struktuře), pak se nejedná o vztah fatální, jednou provždy daný. Toto místo může být podle autorky zvoleno, vytvořeno. Nová epistemologie, která z toho vyplývá, je hermeneutickým dialogem (dialogem rozumění) mezi různě zaujímanými místy, "odkud" ten který člověk, vědec, disciplína, obor, hnutí, náboženství atd. poznává. Avšak poznávání je současně působením, a proto jde nejen o dialog, ale o spolutvorbu, překračující veškeré epistemologické bariéry.

2) Jinou variantou je celkové převrácení původní rovnice, která má nyní tvar: člověk = žena. O těchto feministkách se zpravidla hovoří jako o "extrémních", "radikálních", či "militantních". Problém podle nich vznikl tak, že agresivní zlovolná bytost zvaná "muž", zcela ovládla, vykořisťovala a obětovala bytost jiného druhu, "ženu". Muži jsou bytosti nejisté a frustrované, které si ulevují utiskováním bytostí jiných (tzv. "metafyzický kanibalismus" Ti-Grace Atkinsonové). Muž je zastaralou životní formou, anachronismem, který dosud nebyl dostatečně vytěsněn pokrokem ( Betsy Warriorová). Muž je bytost obdařená rozkoší z moci, brutality a znásilňování (Susan Brownmillerová). Muži jsou upíři, kteří se neobejdou bez toho, aby se živili sáním ženské krve (Mary Dalyová), ženy proto musí tyto ďábly vymítit a stát se čistými lidskými bytostmi (lesbičkami). Mají zavrhnout mužský slovník a učit se komunikaci od zvířat. Nepodařené bytosti, "muži" se mají hormonálně upravit (Marge Piercyová), všichni se máme přetvořit v nové bezpohlavní bytosti (Monique Wittigová), nebo se s pomocí techniky stát kyborgy (Shulamit Firestonová).

3) Oproti uvedené "silné variantě" je však možné uvažovat i podstatně "slabší", a sice: člověk = muž, ale jiný člověk = žena. Žena je ve všem jiná. Podle Luce Irigarayové byla žena vyobcována z dějin (kde se to hemží především různými panovníky), ze slovníku (je nucena používat mužský) a je viditelná jen jako mužem vymyšlená metonymie: "touha", "udržovatelka ohně", "pečovatelka o rodinu", "tvůrkyně kouzla domova" apod. To se musí změnit. Žena skutečně myslí jinak, má jinou logiku. Logika muže je založena na fixním vztahu reprezentace, ženský pohled je naopak nefixovaný, fluidní. Muž "uchopuje realitu", žena se "slastně dotýká". Představuje pluralitu, vícehlasost, dvojnost, jejímž symbolem mohou být pysky ženského pohlaví. V mužském světě se stává "zbožím na trhu", je označena za muže se záporným znamínkem (Freud), vyloučena z rozhodování o významech (signifikace), neboť nemá, tak jako muž, patřičný značkovač (penis). Je dohnána k hysterickému a mystickému projevu. Ten však má podle autorky pochopit jako specifickou hodnotu a kultivovat jej. Má si vytvořit vlastní jazyk a k tomu potřebuje i vlastní komunitu (lesbickou).

Také podle Helene Cixousové je jak jazyk, tak i svět, do kterého ženy vstupují, "falocentrický". Vše je již určeno a pojmenováno, a to muži. Ženě nezbývá než "papouškovat". Autorka proto přichází s projektem "ecriture féminine", "ženským psaním", psaním "bílým inkoustem" ženského těla. Žena je muži zobrazována jako Medúza, jejíž pohled muže umrtvuje, nebo jako bezedná černá díra, chaos, inferno. Podle Freuda nahání Medúza strach mužům ne proto, že nemá penis, ale naopak proto, že jich má plnou hlavu (hadi). Druhý případ, černá díra, znamená, že žena penis nemá, ale ten se v ní může ztratit. V obou případech vyvolává mužův strach. Cixousová chce proto ukázat jinou, "neškodnou" tvář ženské sexuality slastného dotýkání, "jouissance".

Třetí ze "zakladatelek" tzv. "francouzského feminismu", Julia Kristeva se jako sémiotička zabývala především základním rozdílem mezi znakovostí používanou muži (dominantní ve vědeckém i všeobecném diskurzu) a znakovostí, které jsou schopny a která je vlastní ženám. Jazyk má podle ní dvě roviny, symbolično a sémiotično. Symbolično je oblastí postojů a hodnocení, vyplývajících z nastoleného systému znaků. Kristeva byla žákyní psychoanalytika J. Lacana, který "po svém", strukturalisticky interpretoval Freudovo dílo. Právě od Lacana pochází představa muže, který "má značkovač" (penis), a díky tomu on jediný vládne mocí ustalovat rozkolísané vztahy mezi výrazy a významy, rozhodovat o tom "co je co", neboli mít "výsadní patent na pravdu". Žena "značkovač" nemá, tudíž také o ničem nerozhoduje. Kristeva však ženskou vaginu prohlásila za "ženský značkovač", "sémiotickou chóru", která je prostorem tvorby či zrození nových významů. Je místem před-znakovým, kde je vše v pohybu, toku, vření, dosud nevyjádřeno. Je místem pudů, kontinuí, plynoucích toků obrazů, rytmů, energetických konstelací a metamorfóz, které si nás vybírají a které naším prostřednictvím jsou myšleny, cítěny, zažívány, a konečně "kladeny" (doxa), ustavovány jako fixní významy přiřazené výrazům. Teprve zde nachází své (druhotné) uplatnění mužský "značkovač". Kristeva proto vybízí k návratu k "před-diskurzivitě". Její "jouissance" je návratem k principům poezie.

4) Další podobu bychom názorně mohli označit: člověk = to, jak sám sebe definuje. Této "rovnici" předcházelo poznání, že člověk je tím, jako co je ve všech možných ohledech určován a definován. Marxisté člověka chápali jako utvářeného společenskými vztahy. Strukturalisté jej vidí jako hráče různých rolí a poté dokonce mluví o jeho "rozplynutí" v těchto rolích. Mnozí předpověděli jeho zánik. Nietzsche hlásal příchod nadčlověka, tím z člověka udělal "přechodný" stupeň. Foucault napsal, že člověk v té podobě, jak ho známe, se utvářel v moderní době a zanikne jako tvář v písku, kterou vyhladí vlny oceánu. Feministky Jane Flaxová, a po ní Seyla Benhabibová mluví v souvislosti s "postmoderním obratem" (zhruba od 70tých let 20tého století) o "třech smrtích": smrti člověka, smrti historie a smrti metafyziky, přičemž "smrt člověka" vedle obrazů, které přinesl strukturalismus nebo Foucault, znamená spíše "smrt moderního člověka", v moderní společnosti plné odcizení a existenciálních "mezních situací". Této "mrtvole" dává postmoderní doba novou šanci. Každý nechť si uvědomí, kým vlastně je, ať objeví své pravé já, drží se ho, kultivuje ho a je na něj hrdý. Odtud již byl jen krok k prohlášení, že každý je naprosto svobodnou unikátní individuální lidskou bytostí, která má svrchované právo a svobodu sebeurčení a sebekultivace. Nastal zrod mnoha nových ("pluralitních") postmoderních subjektů a narcistních sebezdokonalovacích aktivit. Volba pohlaví je zde samozřejmostí. Ale nejen volba pohlaví tradičních, tedy mužského a ženského, ale i různých jiných (lesby, gayové, transsexuálové, bezpohlavní, kyborgové apod.)

Sem také můžeme přiřadit diskusi, táhnoucí se přes celá osmdesátá a devadesátá léta, o tom, zda a do jaké míry je nejdříve "rod" (gender) a po té i samo "pohlaví", produktem falocentrické společnosti. Názory se zprvu ustálily na tom, že "rod" je kulturně-sociální konstrukcí, stvrzovanou a utvářející se v konkrétní sociální praxi, zatímco "pohlaví" je biologickou skutečností.

Pak ovšem následovalo "druhé kolo", když za "produkt" a "konstrukci" bylo Judith Butlerovou označeno i samo (dosud "biologické") pohlaví. Podle Butlerové "ji" možná žena ani "nemá", neboť neexistuje žádné primární zažívání těla, aniž by nebylo utvářeno jazykem panujícího "falodiskurzu" a tím i struktur moci sociální "falopraxe". Pohlaví se konstituuje v opakování jazykových aktů, sexuálně konotovaných pohybů, falokratickém inscenování těl, a vytváří se tak efekt kontinuity pohlaví, který se označuje za "přirozený". Odtud plyne další z feministických strategií, "strategie individuace" (svobodné prožívání každé životní situace v souladu s vlastní volbou a vlastním cítěním, oprostěné od jakýchkoliv "falonorem"), a to nejdříve individuace jednotlivce, ale po té i individuace celé komunity!

V dalším kole však nejen "rod" a "pohlaví", ale celá tahle diskuse o tom byla pochopena jako "falodiskuse", snažící se zviditelnit "poťouchlost" žen! Nejnovější verze proto zní: Někdy je třeba dělat to beze slov (alespoň před muži). Vzniká "ženská esoterika", rozumění pohledem, dotykem, činem.

5) Nyní se vrátíme ještě opět na úplný začátek. Řekli jsme, že autor úvodního výroku ztotožňuje své "já" ("my", lidstvo) se subjektem, z něhož je vyloučena příroda, živočichové a ženy. Pátá "rovnice" proto zní: člověk = část "nadorganismu".

Donna Harawayová ve svém slavném Manifestu kyborgů ukazuje nebezpečí technologického věku, kdy mizí hranice mezi člověkem a živočichem, ale i mezi strojem a živým organismem, mezi fyzickým a duchovním. Její "kyborg" je kybernetický organismus, technologický hybrid stroje a živých organismů, který se již stal realitou. My sami již jsme vykonstruovanými hybridy strojů a organismů. Stroje se již staly našimi prodlouženými těly. Individuální "já" již ztratilo individualitu v tomto kolosálním technologickém mechanismu/ organismu/ informatické síti. Z jednotlivých organismů se již staly biotické komponenty zpracovávající dílčím způsobem informaci.

Podle autorky máme vzít na sebe odpovědnost za sociální vztahy vyplývající z vědy a technologie a odmítnout démonizaci technologie. Pluralitní postmoderní "já" se nesmějí nechat udusit totalitarismem, který nám tento "kyborg-monstrum" vnucuje. Je třeba chránit a kultivovat všechna místa, která lze označit jako "nenáležitě jiná", neboť jen tam lze v budoucnu hledat svobodu, tvořivost a možnost kritické dekonstrukce.

Ekofeministky naopak s určitou "novou nadějí" (New Age) začleňují do pojmu "já" zpět živočichy, přírodu, i celý vesmír (jenom "muže", někdy, zdá se nikoliv). Vycházejí z přesvědčení, že jak Příroda, tak i Žena byly v procesu historického vývoje stejným způsobem vykořisťovány a ujařmovány panujícím patriarchátem. Obrací se k uctívání "matky Země" a prosazují ženskou "spiritualitu", kterou rozumí životní sílu působící v každém člověku, odstraňující protiklady ducha a těla a směřující k magické jednotě. Preferují úctu k životu v jakékoliv formě jako k hodnotě, kterou je nutno chránit nejen před ničením, ale před jakoukoliv instrumentalizací a manipulací. Země i žena, oboje je Příroda, vše podléhá stejným přírodním pochodům (např. lunární cyklus). Posvátnost přírody a ženy byla přenesena na "nebesa", nyní jde o návrat k posvátnému "tady a teď", "jak nahoře, tak dole" (odkaz na hermetismus), "jak vně, tak uvnitř" (inspirace buddhismem). Ztotožnění "já" nejdříve se svým bezprostředním okolím a pak zahrnování stále většího "okruhu", až pojmeme ve svém "srdci" celý vesmír, to je myšlenka tzv. "hlubinné ekologie" Arne Naesse. Některé ekofeministky ji berou "za svou", jiné ale i ji označují za "produkt mužského diskurzu" a hledají v ní nebezpečí "zahleděnosti do sebe" oproti praktikování "vzájemnosti", ke které se hlásí.

6)Dospěli jsme nyní již k závěrečné "rovnici", která se týká, jak se zdá, všech podob současného feminismu, a z hlediska feministické filosofie je nutné ji zdůraznit především. V uvedeném nástinu jsme zdaleka nepostihli všechny existující varianty, zaměřili jsme se především na pestrost možných teoretických řešení. V sedmdesátých letech došlo k výrazné proměně feminismu, k zakládání specifických "Ženských studií" (Woman Studies) a později "Rodových studií" (Gender² Studies), často jako alternativních směrů akademického studia, jejichž cílem byla sebereflexe a teoretické poznávání "všeho o ženách", včetně "poznávání poznání". Kritickým zkoumáním jsou od té doby (a možná stále více) podrobována předchozí zkoumání či dřívější výsledky poznání. Stále více je jasné, že "jde o strategie". Strategie prosazení, zachování, udržení, ovládaní. Jde o "vytěžování" určitého nově otevřeného prostoru (niky). K tomu se ovšem váží i "mocenská", pragmaticky orientovaná pravidla, která teprve filosofický diskurz feministek proměňují v praktickou strategii. "Pravda" diskurzu je nyní ta, která umožňuje prosazení a zachování tohoto diskurzu, resp. této strategie. "Rozumění" je to, které umožňuje "patřičnou" (tj. sebezáchovnou) orientaci. Proto po "vytěžení" niky jedné podoby parciálního diskurzu je strategie zcela v duchu postmodernismu obnovena "novou rekontextualizací", většinou začínající novou následnou reflexí (reflexí reflexe reflexe...). Dochází přitom k neustálému "zjemňování" v některých rozlišeních, k neustálému "kroužení" kolem zdánlivě týchž problémů, ovšem prostřednictvím nově vnášených hledisek, pojmů, "signifikantů". Feministický "strategický diskurz" je fluidní tak, jak jsou podle vlastních označení "fluidní" samy jejich tvůrkyně. Jedinou "stálicí" jak se zdá je to, že feministická filosofie je "nutně" jiná než ta, která je produktem předchozího tisíciletého vývoje filosofie falogokratické. Hlavní feministický teoretický vklad lze proto spatřovat v tom, že nám současné feministické filosofky na svých vlastních praxích předvádějí, jak je tato jejich "diskurzivní spolutvorba světa" vpletena do sociálně-kulturních utvářejících a utvářet se nechajících "sítí" moci, takže je nadále možné je rozvíjet právě pouze proměnou v různě pojaté "strategie". Poslední rovnice, kterou zde uvedeme proto nezačíná pojmem "člověk", ale zní takto: žena = ta, co "to" ví.³

---

Poznámky:

1) K oné záměně pořádí dodejme, že jeden z postmoderních proudů feminismu, ovlivněný Derridovým dekonstruktivismem má za to, že u párových kategorií de fakto neexistuje "komplementarita" či dualita ve vlastním slova smyslu, ale že vždy první z uvedené dvojice má dominantní postavení a druhý je jen doplňkem, suplementem, čímsi odvozeným, druhotným.

2) Gender - kulturou formovaná skupina vlastností a chování, spojená s obrazem ženy a muže.

3) Ke všem zde uváděným koncepcím a rovněž i k dalším, zde nezmiňovaným viz blíže
Slouková, D.: Sešity k dějinám filosofie XII. Filosofie v postmoderní situaci, část 1. Vysoká škola ekonomická, Praha, 1998 (ekofeminismus), a
Slouková, D.: Sešity k dějinám filosofie XII. Filosofie v postmoderní situaci, část 2. Vysoká škola ekonomická, Praha, 2000 (ostatní podoby feministické filosofie).